Než jednu babi by bylo jednodušší hlídat stádo splašených koní. To už jsem psala. Nepřestává mě udivovat rychlost, s jakou dokáže nenápadně zmizet. Samozřejmě bez varování. Jak jinak. A tak už máme na kontě spoustu méně či více nevydařených útěků.
Většinou ji moc dlouho hledat nemusím. Má už své oblíbené trasy. Nejdřív u branky zkusí pevnost zámku a pak hned hurá na zahradu. Tady už má cestu trochu komplikovanější. Zato manévrovací prostor je nepoměrně větší a členitější. Je zde dost svažitý terén, takže jakmile projde vrátky, nemá se čeho přidržet, díky čemuž to téměř vždy končí pádem.
Vrozený pud, který ji neustále nutí hledat cesty, kudy by mohla odejít "DOMŮ", je natolik silný, že pro ni žádná překážka není dostatečně překážející, aby jí zamezila průchodu. Je to jako když v počítačové hře procházíte jednotlivými levely se stále se stupňující obtížností. Netuším, kde v sobě bere tu sílu, ale neváhá odšoupnout dvoukolák, jako nic odsunout těžký železný plech, opřený o do výšky naskládané přepravky zatížené cihlami a vše jako nic odházet na stranu. Cožpak o to. Barikáda to byla pěkná, ale babi ji zvládla překonat během několika minut. Vím to, protože jsem ji nenápadně pozorovala. Její odhodlání zkrátka nic nezastaví.
Začíná to vždy stejně. Využije chvilky, kdy jsem zabraná do nějaké práce, vzzzzn a je pryč. Jako první letím na záchod, pak do jejího pokoje, no a pak už rychle na zahradu. Nejčastěji ji najdu svalenou kousek od branky. Občas však dokáže překvapit a přesunout se poměrně hluboko do zahrady. Úctyhodný výkon, protože minimálně část cesty musí kvůli nedostatku záchytných bodů ručkovat téměř po čtyřech, se zadkem vztyčeným do výšky.
Onehdá mi opět utekla. Jenže tentokrát za brankou nebyla a nikde kolem taky ne... Už jsem se začala bát, že fakt zmizela. Rozhlížím se po zahradě a najednou ji vidím ve výběhu pro slepice a kachny. Musela otevřít drátěná dvířka, následně překročit jejich spodní díl a překonat poměrně náročný svažitý úsek, kde i já mám co dělat. Nakonec ji nohy zradily a zůstala nedobrovolně usazená na lávce u nádržky pro kachny. Napůl seděla, napůl ležela a nemohla vstát. Vypadala impozantně. Za zády romantický západ slunce a ona tam v pololeže pózovala jako plachá laň, co přišla k vodě pít. Celá špinavá od slepičinců, vyválená v prachu a slámě. Moc jí to slušelo. Jak říkám. Romantika hadr.
Já: "Co tady děláš babi?"
Babi: "Já nevím."
Já: "Jak ses tam proboha dostala?"
Babi: "Já nevím."
Tak to hle mi dělá pořád. "Já nevím." "Já nevím." Ale kdo to má do prkýnka vědět?
Při druhém úniku se sice nedostala tak daleko, ale zůstala usazená na schodech u garáže. Jednu nohu hozenou přes nízkou zídku a snažila se vstát. Marně. Zrovna začalo pršet.
Já: "Babi. Můžeš mi říct, proč sem pořád lezeš? Tohle je zahrada a nikam se tudy nedostaneš."
Babi: "Já to tajdle projdu a půjdu támhle dolů."
Já: "To víš. To tak akorát. Koukej vstávat a jde se domů. Prší. Budeš celá mokrá. Tady žádná vrátka nejsou. Jenom záhony a vedle slepice. "
Po chvíli mi bylo mi jasné, že sama se nemá šanci zvednout. Cesta ji navíc vyčerpala natolik, že byla jako hadrová panenka. Nebylo možné ji zvednout. Doslova mi protékala rukama. Když už se mi ji podařilo opřít o svoje koleno, nedokázala narovnat nohy a postavit se na ně. Pomalu se svezla zpátky k zemi.
Déšť pomalu padal na cestu a tvořil sice travnatý, ale poněkud kluzký bahnitý povrh. Jak se pořád snažila najít polohu, ze které by se byla schopna zvednout, byla za chvíli nejen celá mokrá, ale i notně špinavá. Když jsem ji tam tak viděla, vzpomněla jsem si na reportáž v televizi, kdy postarší gynekolog obcházel bezdomovkyně a nabízel těmto, dle jeho slov, "ženám zanedbaným pobytem v přírodě" nejen ošetření, ale i bydlení za výpomoc na statku. Babi v tu chvíli vypadala podobně. Zanedbaná pobytem v přírodě.
Já: "Babi. Já tě prostě nezvednu. Musíš po čtyřech a já tě budu zezadu jistit."
A tak jsme lezly, babi po svých bolavých kolenou a já za ní. Déšť sílil a my se krůček po krůčku blížily k brance, kde jsem se mohla zapřít o zeď a na druhou dobrou ji částečně postavit. Nohy však ne a ne poslouchat. V podstatě jsem ji v polosedě napůl nesla a napůl vláčela. Když jsem ji celou uválenou a špinavou konečně dovlekla domů, vzaly jsme to rovnou do koupelny. Tady však začal další boj.
Babi: "Já nechci! "
Já: "Babi musíš. Vždyť jsi špinavá až za ušima. Podívej na to bahno. Navíc jsi celá mokrá."
Babi (kopajíc do mě nohama): "Já se nebudu koupat!"
Za žádnou cenu nechtěla spolupracovat. Bránila se jako lvice. O každou část oblečení jsme se doslova praly. Až u ponožek rezignovala. Absolutně odmítala pochopit, že je jako čuně. Nastala druhá fáze. Dostat jí do vany. Posadila jsem ji na okraj, částečně ji na sebe navalila a pomohla jí přehodit nohy. Pak už to jen žbluňklo a bylo.
Vydrbala jsem ji, umyla hlavu a nastala fáze tři. Dostat jí z vany. To byl trochu oříšek. Hlavně ji dostat na kolena. Pak už jí můžu zezadu popadnout, zvednout zpět na okraj vany a přehoupnout nohy na předložku. Nejhorší bylo za námi. Nechala se osušit i odvést do pokoje, aby se oblékla.
Kapičky potu mi zvolna stékaly po zádech a v ruměnkově zbarvené a zpocené tváři se zračil výraz totálního vyčerpání. Natočila jsem si plnou vanu a slastně se do ní ponořila. Když jsem se oblékla, vypotácel se z pokoje rozespalý Petr, který celou anabázi úspěšně prospal.
Petr: "Co se děje?"
Já: "Ale nic. Babi upadla na zahradě a musela jsem ji vykoupat."
Petr: "A jak jste to zvládly? Proč jsi mě nevzbudila? Já vás vůbec neslyšel."
Já: "Nechtěla jsem tě budit. Byla to šichta, ale zvládly jsme to."
Jeden by myslel, že po takovém výkonu na nějaké cestování zapomene. Jenže to by to nesměla být naše babi. Jen co se trochu otřepala, pronesla vražednou větu:
Babi: "Je hodně hodin. Měly bychom jít domů."
Tak asi tak.
To jsou opravdu nadlidské výkony od vás obou. Ráda čtu váš blog a obdivuji tu trpělivost co dennodenně s babi máte.
OdpovědětVymazatMoc vám děkuji za komentář. Prožíváme to všichni, co pečujeme. Každý v jiné fázi této nemoci, která vede ke stejnému konci. Snažím se, aby se každý mohl alespoň na chvíli odreagovat. Zase bude dobře. ❤️
Vymazat