S babi si poslední dobou moc nepokecáme. Světy, ve kterých žijeme, jsou od sebe vzdáleny milióny světelných let. Občas se ke mně sice nějaká hluboká myšlenka prodere, ale většinou se jedná pouze o útržky či náznaky, ze kterých se toho moc pochopit nedá. Vzdálenost mezi námi je zkrátka příliš veliká a ztráta obsahu sdělení k tomu přímo úměrná. Dalo by se to přirovnat ke hře na tichou poštu, kdy já bohužel tvořím klíčový poslední článek řetězu.
Babi se připravovala na spaní. Seděly jsme v pokoji. Ona na trůnu a já na posteli. I když jsme byly na dosah, zdálo se, že nás dělí nepřekonatelná neviditelná bariéra. Moje otázky ji kolikrát vůbec nezastihly. Žádná reakce ani odpověď. Prostě nic.
Přemýšlela jsem, jak se vzájemně přiblížit, abychom se slyšely jako dřív. Pokusila jsem se trochu ten pokřivenej časoprostor přizpůsobit našim potřebám. A povedlo se! Z pokusu vznikl nakonec velmi příjemný, i když hodně zvláštní rozhovor.
Babi: "Proč tady sedím?"
Já: "Protože mají přivézt to uhlí."
Babi: "Aha. No jo. Už aby tady byli."
Já: "Neboj. Za chvíli přijede traktor."
Babi: "No jo. To znám. Oni to občas všechno pomotaj a schválně to zdržujou. Musíme to pak hlavně pořádně zkontrolovat."
Já: "Tak to určitě. Dneska není na nikoho spoleh."
Babi: "A kdy pro nás přijdou."
Já: "Ty jsi se s někým domlouvala?"
Babi: "Ne. Ale vždycky pro nás chodí."
Já: "Ty myslíš ty manažery?"
Babi: "Já myslím, že na nás zapomněli."
Já: "Tak pojedeme vlakem."
Babi: "Dobře. A kde máme věci?"
Já: "Myslíš ty klokany?"
Babi: "Jo. Musí se to vyúčtovat."
Já: "No to je jasný. S těma slepicema se už fakt musí něco udělat nebo uplavou."
Babi: "To jsou věci. Viď?!
Já: "No já myslím, že bez hmoždinek se neobejdeme."
Babi: "Třeba nám pomůžou. Už nás znají..."
Já: "Uvidíme. Ono se s těma plachtama blbě dělá."
Babi: "Zkusíme to tam přilepit."
Já: "Tak jo. Ale měla bys dát pozor na toho hajného. Aby nás nechytil."
Babi: "To bude nejlepší. Pak ještě vyplníme ty papíry a bude to."
Rozhovor plynul v příjemné atmosféře téměř půl hodiny. Dlouho jsme si tak hezky nepopovídaly. I babi byla spokojená. Měly jsme v tu chvíli k sobě prostě tak nějak blíž. Dokonce natolik, že babi navrhla:
"Víš co? Vlezeme si spolu pod peřinu a budeme si ještě povídat."
Ali nás po celou dobu udiveně sledoval. Kroutil hlavou ze strany na stranu. Na babi, na mě, pak zase na babi, jako na tenisovém turnaji. Nejspíš záviděl, jak si i bez něj hezky rozumíme.
Možná bychom si povídaly ještě dlouho, ale čas v našem teď a tady rychle pokročil. Najednou byla spousta hodin a babi musela do hajan, aby byla ráno fit.
Třeba se nám ještě někdy povede pohnout vesmírem.
Zoufalý stav, ale jediná možnost, jak si rozumět. 😞🌹
OdpovědětVymazatJe to tak. Napsala jste to naprosto přesně. ❤️
VymazatNo to je úžasné. Taky kolikrát už nevymlouvám, neopravuji. Ale tohle!!,
OdpovědětVymazatTakový momentální nápad. Ale bylo to velmi úlevné.😁❤️
Vymazat