Stránky

neděle 14. července 2024

Ali přítel nejvěrnější - 125 - Hermelín

Babi vstává pokaždé jinak. Někdy už v sedm, čímž mi tak trochu "hodí vidle" do ranního kolečka. Umí to však protáhnout i do jedné hodiny odpolední. Zatím se mi nepodařilo zjistit, co tento fenomén ovlivňuje, a tak ho beru jako holý fakt, který stejně nedokážu ovlivnit. Zkrátka to tak je a hotovo.

Kolem osmé hodiny babi začala jevit známky vstávání. Rychle jsem dopytlíkovala právě nadrcené kosti pro slepice, připravila čisté prádlo na oblečení a odešla pokračovat v započatém díle. Oblékla se, ale zůstala sedět na posteli. Pokaždé čekám v kuchyni, abych ji učesala a dala snídani, případně rovnou oběd. Čekám, čekám a babi nikde. Šla jsem se tedy podívat, kde to jako vázne. Babi ležela na posteli, schoulená do klubíčka a znova usínala.

Já: "Babi, ty dneska nebudeš vstávat?"

Sedla si, hodila po mně okem, ale neřekla ani slovo. Vypadala impozantně. Výraz obličeje připomínal vyvoranou myš a účesem si nezadala s Engilou Davisovou. Aby dosáhla ještě lepšího efektu, nasadila výraz totálního vyčerpání, za který by se nemusela stydět ani Oskarová hvězda.

Já: "Tak co babi? Budeš vstávat nebo chceš ještě spát?"

Babi: "Oni říkali, že dneska musím ležet."

Já: "Ale prosím tě. Nepovídej. A kdopak ti to říkal? Vždyť tu nikdo nebyl. Koukej vstávat, ať ti můžu nandat jídlo."

Babi: "Já nevím."

Já: "To nevadí. Hlavně, že to vím já."

Dalších dvacet minut se nedělo nic. Babi opět ležela a nevypadalo to, že by na tom chtěla cokoliv měnit. Když jsem se šla zeptat potřetí a babi stále nejevila známky jakékoliv aktivity, vzdala jsem to.

Kolem jedné hodiny se konečně zjevila v kuchyni. Čisté propriety, které jsme ráno nasadily, však za těch pár hodin doznaly značné devalvace. Babi jednoduše rezignovala na všechny portály. Patrně už o její zásilky není v tom širém časoprostoru takový zájem jako dřív. Veškerý materiál původně určený k expedici tak skončil v kalhotách. No co. Musí se zkrátka znovu převléknout. Jenže tuhle fázi babi nemá ráda. Zarputile se odmítala vzdát vlhkého teplíčka. Dalo mi dost práce, přimět jí, aby se z toho zapařeného mokroučka převlékla do čistého.

Postavila jsem před ní oběd a zaujatě jí pozorovala. Jedla v podstatě se zavřenýma očima. Obdivovala jsem, že se po slepu vůbec trefila do pusy. Je fakt, že by to horko uspalo i koně. Klimbala na židli a co chvíli jsem ji musela probrat, aby vůbec něco snědla. Zajímalo by mě, kde to s Alim zase courali. Možná někde, kde je trochu chladněji. Před horkem se člověk prostě neschová.

Když jsem ji tak pozorovala, připomněla mi protagonistky z filmu Ohnivé ženy a oblíbenou hlášku "To by jeden vylít z kůže", protože přesně to dělala. Tělesná schránka zůstala téměř bezvládně na židli a babi dušička si lítala bůhví kde. Tohle "létání" si s Alim užívala téměř do tří hodin, kdy zázračně obživla a zahájila oblíbenou hru na "Jdu domů. Pojď mi otevřít." 

Naštěstí přišel Petr a chvíli po něm i náš společný kamarád. Přesně včas, abych se nezbláznila. Hra je to sice moc hezká a babi ji se mnou moc ráda hraje již několik let, ale přeci jen je poněkud monotónní a hlavně dlouhá. Upřímně netuším, co jí na tom pořád baví, protože já už jsem z ní celá jurodivá.

Pustila jsem se do přípravy večeře. Smažený Hermelín s kapiovou tatarkou a bramborem. Všechno jsem si hezky připravila, a protože zrovinka přišla ohlášená návštěva, nechala jsem obalené sýry na stole. Byla to jen chvilka. Maximálně pět minut. V podstatě jsme si jen něco předali a hotovo. 

Vrátila jsem se do kuchyně, abych osmažila ty Hermoše, na které jsem se těšila už týden. Podívám se na stůl a už na první pohled mi bylo divné, že jsou na talíři nějak jinak poskládané. Že by je přerovnal Petr bylo dost nepravděpodobné. Kouknu blíž a málem mě švihlo. Na jedné z porcí se dalo jasně spočítat, kolik má babi zubů.

Ta seděla na židli a dělala neviditelnou. Jako kdyby se jí to vůbec netýkalo. Jen sledovala cvrkot a ani nedutala.

Já: "Babi. Kdo to nakousnul?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Babi. Nikdo jinej tu nebyl. Vždyť to ještě není usmažené."

Babi: "Jé. Promiň. Já se chtěla jen podívat, co to je."

Já: "A to do toho musíš hned kousat?"

Babi: "Promiň. Tak to pak dej mně."

Já: "Dej to mně...Vždyť mi z toho všechno vyteče."

Chtělo se mi brečet a chvíli jsem musela provádět dechová cvičení, abych se uklidnila. Obalování bylo dávno uklizené včetně umytí nádobí. Chca nechca, musela jsem rozklepnout další vajíčko, udělat hustší těstíčko a pokusit se tu neforemnou díru nějak zaplácnout. Naštěstí se to povedlo a nakonec jsme si všichni přece jen pochutnali. K všeobecné spokojenosti.

Po večeři šla babi do hajan. Během chvilky spala. Na nějaký sýr už ani nevzdechla. Pro mě však důležité ponaučení. Nikdy nic nenechávej v dosahu hladové babi! 

2 komentáře:

  1. Dobrý den, váš blog čtu velmi ráda, máte úžasný smysl pro humor. Ale proč píšu komentář je to, že před vámi hluboce smekám, nesmírně si vás vážím. To, jak zvládáte péči o maminku - s tím se málokdy setkávám. Tuším, že to ve skutečnosti není vůbec tak humorné, jak to pak vyzní vaším perem - o to víc děkuji za váš příklad, za vaši lásku a oběť k mamince. Je to další kus dobra, který šíříte do svého okolí a přes blog i dál... Ještě jednou díky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc vám děkuji za nádherný a milý komentář. Ten humor je jen můj způsob obrany. Jinak jsem na tom úplně stejně, jako všichni co pečují. Včetně chvil, kdy bych nejradši utekla. Mám štěstí, že mohu bydlet v domku se zahradou a spoustou zvířat, která mě vždy dokážou vrátit do lepší nálady. Jsem moc ráda, že blog pomáhá se nezbláznit i ostatním. Plní tak svůj účel. Děkuji ❤️

      Vymazat

Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Děkuji, že mě sledujete. ❤️

Napsali o nás

Článek Markéty Pilátové - Ti co se nevešli

Strašně ráda bych se s vámi podělila o radost, která mi málem podlomila nohy. Jedna z porotkyň Magnesia litera se o mém blogu zmínila ve své...