Ali přítel nejvěrnější - 132 - Kotel a jiné taškařice

Babi má v hlavě nějaký šestý smysl, či co. Pokaždé, když potřebuju, aby si trochu přispala, vstane časně. Jako kdyby tušila, že se bude něco dít. 

Jelikož se nám zima neúprosně blíží, naplánovala jsem si čištění kotle a spodku komína. Je to taková nanicovatá práce, do které se mi nikdy nechce, protože jsem pak špinavá jako kominík. 

Většinou se do toho pouštím hned po ránu, abych to měla z krku, dokud je klid. S touto vizí jsem se do toho vrhla i tentokrát. Jen jsem si však všechno připravila, u babi v pokoji to podezřele zavrzalo, a bylo po hehe. 

Nechala jsem tedy kotel kotlem a pozornost obrátila na babi. Převlékla, namazala, přebalila, povlékla, přeprala, umyla a jala se dělat snídani. Babi se mezitím koukala na televizi.

A protože jsme aktuálně v plném proudu příprav na tu plánovanou velkou expedici, o které jsem psala minule, přešly jsme na speciální kašičkovou stravu. Skoro jako kosmonauti. Jenže ti ji mají v tubě. Tak daleko my samozřejmě ještě nejsme. 

Babi ráda sladké. K snídani tedy připravuji tvarohový mls. To proto, aby měla dostatek živin, až pojedou s Alim na tu jejich slavnou výpravu.

Kulinářská odbočka:

Den předem si připravím polotovar, aby ingredience dostatečně zvlhly, a taky proto, abych to pak měla rychleji. Takto připravený nám vystačí na tři až čtyři dny:

1 měkký tvaroh

1 bílý jogurt (ideálně bez modifikovaného škrobu a dalších nesmyslů nebo domácí)

2 vrchovaté hrsti goji 

2 vanilkové cukry

1 hrst konopné semínko

2 lžíce kopřivových semínek 

1 lžíce cukru (případně medu)

Ráno pak jen vyndám z lednice, do kastrůlku s teplou vodou vložím snídaňovou misku (aby to neměla tak ledové). Do 1 bílého jogurtu nebo rýžové kaše rozmíchám doplňky, které dříve polykala (kolagen, tyrosin a l-glutamin - není nutné, ale babi to tak dělám), přidám 1 žloutek, 1 rozmačkaný banán, plus třetinu připraveného polotovaru, vše promíchám a hotovo.

Konec odbočky. 

Babi tahle dobrota moc chutná a miska v ní většinou zmizne během chvilky. Až se kolikrát divím, kam se to do ní vešlo.

Jediný problém, který budeme muset ještě doladit, je trefovaní. Babi totiž neustále kýve hlavou a mně se zas klepou ruce. Jsme prostě dvojka k pohledání. 

Z banální činnosti se tak občas stane závažný problém. Naberu lžičku a pomalu se blížím k puse. Babi ji má v tu chvíli naprosto vzorově otevřenou. Její kývavý pohyb mi však téměř znemožní se do té pusy trefit. Když už se mi to málem povede a já se přiblížím ke rtům, tak jen se jich dotknu, babi udělá klap a pusu zavře. Všechno ze lžičky logicky spadne zpátky do misky. V tom lepším případě. 

Abych však byla korektní, jsou i dny, kdy nám to jde jako po drátku a babi  jako ptáče s otevřeným zobáčkem. Kolikrát nestíhám ani přisunovat. 

Nicméně. Po úspěšně dokončené snídani jsem babi posadila k telce a šla konečně na ten kotel. 

Když jsem byla v nejlepším, samozřejmě patřičně špinavá od sazí, zaslechla jsem z pokoje podezřelé zvuky. S rukama zdviženýma ke stropu (abych něco neušpinila), jsem šla zkontrolovat, co se děje.

Babi si právě pokoušela sundat kalhoty, což se na vozíku dělá dost špatně. Požádala jsem ji, aby chvíli počkala, že si jen umyju ruce. Jenže na co by čekala, že jo? Vždycky byla žena činu. Než jsem doběhla z koupelny, měla už ze sebe všechno servané. Bylo naprosto zbytečné to jakkoli komentovat.

Přemístila jsem ji na trůn a odběhla s věcmi na přeprání do koupelny. Než jsem se však vrátila, babi stihla zahájit odesílání depeše. Jenže to nešlo podle jejích představ, a tak si pomohla rukou, přestože posunování je vždycky moje práce. Bohužel nevychytala ten správný okamžik či směr, takže ruku měla po tomto zásahu poněkud "použitou".

Samozřejmě nechtěla, abych viděla, že něco nezvládla, takže se promptně snažila zachránit situaci. Hlavně abych to neviděla, až se vrátím.

Nejdřív o kalhoty, pak o postel, abych ji následně přistihla, jak zbytek otírá o nepropustnou podložku na podlaze. To už se mnou malinko začaly cloumat emoce. 

Dolítla jsem rychle pro kbelík s mýdlovou vodou, žínku a celou ruku jí vydrhla až po loket. Další její pokusy jsem neriskovala a zbytek procesu  raději koordinovala sama. Babi z toho byla chudák tak vyjukaná, že úplně zapomněla, jak se zásilky správně odesílají. To jsou samé novoty a vychytávky, ale už je toho zkrátka moc.

Činanou jsem ji opět zanechala ve společnosti televize a vrátila se k rozdělanému kotli. Není nad to, když se věci dělají v klidu a pohodě. Ještě komín a hotovo. 

Babi byla zabraná do sledování pořadů a zcela výjimečně u nich neusínala. Když jsem jí k večeru přinesla polévku  zrovna běžel pořad "Ano šéfe". 

Koukám na babi, jak těsně před televizi položila misku s nakrájenou tatrankou a podává panu Pohlreichovi svůj "jetý" kapesník. 

"Na. Tady máš."

Jenže pan Pohlreich, jako na potvoru, neměl žádnej kapesník ve scénáři, a tak na něj jednoduše nereagoval. Babi z toho byla celá zmatená. 

Nemohla pochopit, proč ten posmrkaný kapesník nechce. Chvíli nechápavě držela nataženou ruku a zkoušela ten šnuptychl strčit do obrazovky. Marně. Pan Pohlreich měl v tu chvíli úplně jiné starosti.

Já: "Babi. Ten pán je jen v televizi. To není živý člověk."

Babi (zklamaně): "Aha."

Po večeři projevila přání si lehnout. Byl tak akorát čas. Během chvilky byla v noční košily. Až mě udivilo, jak nám to jde hezky od ruky. Až podezřele snadno. Položila jsem ji do postele, popřála dobrou noc a šla se vykoupat. Za chvíli na mě volá Petr:

"Hani, babička se ti obléká."

Přiběhla jsem a babi seděla v kolečkovém křesle, celá čerstvě oblečená. Jen kalhoty měla na půl žerdi, protože neměla sílu vstát, aby si je pořádně natáhla. 

Na jednu stranu mě potěšila její nečekaná samostatnost, ale na druhou mi bylo jasný, že bez spací čokolády nám hrozí akční noc. 

Za poslední měsíc jsme ji vůbec nepotřebovaly. Většinou usnula ještě než jí padla hlava na polštář a spala klidně i do dvou odpoledne. Ale dneska bylo všechno jinak. Plná elánu se těšila z nového dne a odmítala připustit jakoukoli jinou realitu.

Já: "Babi , proč jsi se zase oblékla a ustlala? Před chvílí sis lehla. Vždyť je večer."

Babi: "Není."

Donesla jsem tedy čokoládu, postupně ji babi po malých kouscích aplikovala do pusy a jala se čekat, kdy to zabere. Čas jsme si krátily opakovaným rozestýláním a stlaním, obé prokládané svlékáním a oblékáním, vždy v závislosti na tom, jestli bylo podle babi ráno nebo večer. Zvládly jsme čtyři kola, než ta dobrota konečně zabrala a babi konečně ulehla.

Nevím, kde byl v tu dobu Ali. Jedno je však jisté. Zahájíme opět pravidelné večerní mlsání.

Dobrou a klidnou noc.