Ali přítel nejvěrnější - 131 - příprava expedice

Byl hezký den. Sluníčko, ale ne horko. Po dlouhé době jsem tak babi mohla trochu provětrat. Posadila jsem ji do křesla v příjemném stínu, kde téměř okamžitě začala klimbat. Vypadala, jako když  přemýšlí o něčem důležitém. 

I Ali je poslední dobou nezvykle tichý. A oba jsou na víc tajemní, jako hrad v Karpatech. Nedostanete z nich slovo. Jako kdyby zase vymýšleli nějakou novou kulišárnu. Nevím proč, ale začínám je podezřívat z toho, že spolu plánují nějakou dlouhou a náročnou cestu. Možná přímo galaktickou expedici. Prostě něco o hodně většího než normálně.

Den ubýval v poklidu a já si díky tomu mohla věnovat úklidu. Začala se blížit babi hodina. Chtěla jsem ji přemístit do domu. Jenže to jsem si naběhla. Babi se zapřela a za žádnou cenu se nechtěla z křesla hnout. Bylo mi jasné, že venku ji nechat nemůžu. Ještě by nám ji někdo ukradl. Poprosila jsem tedy Petra, aby mi pomohl. 

Já: "Babi, musíme domů. Najíš se a půjdeš si lehnout. Ano?"

Babi: "Ne. Já nechci!!

Já: "A proč nechceš? Tady přece nemůžeš zůstat."

Babi (důrazně): "Já umírám!"

Úplně se do té věty celá položila. Nechyběl tomu výraz, bojovnost a svým způsobem i zklamání, že to na první dobrou nevidím. Za povšimnutí stojí i fakt, že zcela nečekaně promluvila česky. Což bylo od ní moc hezké.

Podařilo se nám ji odnést domů a v rámci boje za právo umřít i převléknout do pyžama. Dokonce i prášky po chvíli přemlouvání spolkla, aby sebou bez jakéhokoliv dalšího odporu práskla na postel, s nohama svěšenýma k zemi. 

Já: "Já ti ještě dám nohy na postel. Jo?"

Babi, ve které se opět probudil bojovný duch, znovu zaprotestovala. 

Já: "Hele. Nezlob. Umírat se snad dá i s nohama na posteli. Ne?"

Babi nic. To už jsem jí ale popadla, popotáhla na polštář a nohy srovnala pod peřinu.

Byl to náročný den. Usnula jsem snad dřív, než mi hlava dopadla na polštář. V noci jsem se však pořád budila a přemýšlela, jak to budu s babi dělat, pokud se mnou nebude chtít spolupracovat. Vozík už máme delší dobu, ale zatím jsme ho používali jen venku. Na procházky.

Další den, ještě než se vzbudila, jsem přemístila nábytek v pokoji tak, abych s ním mohla lépe manipulovat i po místnosti. Ono přenášet babi z místa na místo pro mě není úplně snadné. Hlavně přes týden, kdy je Petr v práci. Ulevilo se mi, že provedené úpravy umožnily nejen volný průjezd vozíku, ale vytvořily i lepší přístup k lůžku.

Vstala kolem jedenácté. Posadila se na postel a začala skládat peřiny (holka jedna šikovná). Na to, že včera umírala, to byl docela slušný výkon. Přestavby pokoje si ani nevšimla. Soustředila se na pokrývku. Pomalu rovnala roh na roh aniž by si všimla, že je všechno totálně mokré. Dávno jsem pochopila, že v tomto směru už to lepší nebude. Nic jsem však neřekla. No co. Z toho se přece nestřílí. Žádnej učenej z nebe nespadl. Dávno mě to přestalo trápit. Prostě se to vypere a fertig. 

Jen ty nožičky, kdyby nás poslouchaly. Jenže asi nechtěj. Ono je taky klidně možný, že nechce babi. Třeba je to v rámci příprav na tu jejich plánovanou cestu. Tam, kam se chystají třeba vůbec nohy nepoužívají. Jen si tak levitují prostorem, dorozumívají se telepaticky a pečení holuby jim obrazně řečeno lítají přímo do pusy. Jak jinak si vysvětlit fakt, že další novinkou, se kterou babi přišla, je krmení. Odmítá totiž používat ruce na cokoli jiného, než je kapesníkové čtecí zařízení, aby byla stále na příjmu.

Jenže v našich podmínkách patrně nejde ani levitovat, ani tu nejsme zařízeni na krmení vzdušnou cestou, natož aby tu byla byť sebemenší šance, že se naučím telepatii. Pochopila jsem, že se ode mne očekává součinnost, takže jí v rámci cestovních příprav naprosto přízemně přenáším a krmím. Je jako hadrová panenka. Samozřejmě v rámci tréninku. Před cestou se nesmí nic podcenit. To je jasný.

Následující den proběhl neméně příjemně. Zatím co v rámci adaptace na jiné prostředí, což je patrně další nedílná součást příprav, spí babi do jedné hodiny (někdy i déle), se tentokrát vzbudila již v půl sedmé. Zaskočilo mě to. Neměla jsem ještě nic hotovo. Všechna zvířata holt musela počkat. 

Já: "Dobré ráno babi. Ty sis dneska nějak přivstala. Tak co? Oblékneme se?"

Babi: "Ne. Já musím domů."

Tak to tu dlouho nebylo. Zajímalo mě, jak si to asi představuje. "Doufám, že po mně nechce, abych jí tam odnesla." Projelo mi hlavou.

Já: "Přece nepůjdeš v pyžamu a bez snídaně?!"

Naštěstí souhlasila a během celého procesu si to rozmyslela. Až mi ten kámen, padající ze srdce, málem spadl na nohu. Celý den se pak koukala na televizi, kterou více než půl roku odmítala. Možná si chce ještě užít výdobytků našeho teď a tady, aby o tom pak mohla vyprávět udiveným galaktickým přátelům.