Ali přítel nejvěrnější - 137 - tajemné formule

Den začal pro babi nezvykle časně. Probudila se "SAMA" již v půl deváté, což je naprosto  výjimečný jev. A nebudu zastírat, že pro mě i trošku logistická komplikace. Většinou mám práci rozvrženou tak, aby mi jednotlivé činnosti na sebe navazovaly a nevznikaly zbytečné prostoje. 

Tím, že babi vstala, mi nabourala celý harmonogram. Co naplat musela jsem tu svoji sedinku poněkud popohnat, abych všechno stihla. Než jsem se jala ve značně hektickém tempu obstarat zvířata a pofackovat vše potřebné, posadila jsem babi na trůn. 

Do jedné ruky jsem popadla kýbl s vodou, do druhé krmení a už jsem letěla. Slepice, které nečekaly takové tempo, ode mě chudinky odskakovaly, pletly se mi v překotném úprku pod nohama, ve snaze zachránit si holý život a nedokázaly pochopit důvod mého spěchu. No nebylo to tentokrát "Tak co holčičky. Už jsem tady. Jakpak jste se vyspinkaly? A co ty káčo? No? Co ty na to jako svazačka? Kač kač kač?" Prostě jsem tam vlítla jako uragán a než se stihly vzpamatovat, bylo hotovo.

S povděkem jsem kvitovala, že babi celou dobu poctivě seděla a čekala. Což je rovněž malý zázrak. Nachystala jsem hrnek s teplou medovou vodou a plátkem citronu s několika zapíchnutými hřebíčky. Pravidelně tím zahajujeme den. Udělaly jsme si z toho takový malý ranní rituál pro doplnění tekutin. Snažím se, aby do sebe dostala celý hrnek. Babi pije a já ze zálohy jistím hrnek, aby většina tekutiny doputovala kam má.

Pila, jako vždy velmi hltavě. To mívám strach, že se mi v tom hrnku jednou utopí. Po půlce si dala si pauzu na oddech. Najednou, z ničehož nic, začala podivně kývat hlavou a do hrnku, který stále křečovitě držela u pusy, začala zlověstně šeptat jakési tajemné formule:

"Ba ta lé. Ba ta lé. Bataléé..."

Zaujatě jsem na ni hleděla a s napětím čekala, co z toho vzejde. Doslova mě to "zastavilo v letu".  Byla tím podivným mumláním naprosto pohlcena. Jako kdyby v tu chvíli nic jiného neexistovalo. Seděla, a do hrnku, který jsem doposud jistila proti vylití, stále dokola opakovala onu podivnou mantru. 

Držela ho velmi pevně. Jako by to bylo nějaké naléhavě poselství. Nedokázala jsem situaci nijak uchopit. Netuším, co si o tom mám myslet. Nehnutě jsem před babi stála a raději ani nedutala, abych nějakým způsobem nenarušila její napojení na něco daleko vyššího. Něco, co je naprosto mimo tenhle svět. Tajemné a zároveň děsivé. 

Po chvíli se babi z transu probrala a v klidu, jako kdyby se nic nestalo, si  dopila svůj ranní šálek. Ve mně však zůstala viset neodbytná nevyřčená otázka. Nestala se snad babi členkou nějaké tajné galaktické sekty?!?  To by nám tak ještě scházelo! Už takhle je náš barák průchoďákem pro nejrůznější pochybné entity. Tipuju, a nejspíš nebudu daleko od pravdy, že to byl jen další z Aliho trapnejch žertíků.

Jak je vidět, pořád ještě mě dokáže zaskočit, přestože jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí. Ali je zkrátka nevyčerpatelnou studnicí "skvělých" nápadů i žertíků.