Ali přítel nejvěrnější - 140 - poslední výlet

Když se k nám Ali nastěhoval, byl to sice dost divnej chlápek, ale občas s ním byla legrace, a tak jsme ho tolerovali. Připomínal mi tak trochu sňatkového podvodníka, ale postupem času jsem si na něj, svým způsobem, zvykla. Jenže podvodník zůstane podvodníkem. Jakmile povolíte v ostražitosti, obere vás o všechno. A Ali nebyl výjimkou.

Postupně si babi omotal kolem prstu a za pár let ji doslova ovládnul. Aniž by si toho všimla, přicházela postupně o paměť, svobodu, myšlenky, přátele, vzpomínky, elán, zrak, sluch, schopnost cítit vůně, chutě a jako poslední jí sebral vůli i chuť k životu. Vzal všechno. Úplně všechno. Možná tomu šlo zabránit, ale nám se to nepovedlo. Babi byla prostě zamilovaná a naše námitky neposlouchala.

Bez Aliho nedala ani ránu. Doslova mu odevzdala svou duši i vše, co měla ráda. Myslela si, že to Ali dělá, pro její dobro, aby se nemusela ničím trápit, zatěžovat a na nic myslet. Jenže ono to až tak růžové a nezištné nebylo. Po pár letech nezůstalo nic. Vůbec nic.

Sňatkový podvodník je zkrátka sňatkový podvodník. Nic dobrého se od něj čekat nedá. Posledním jeho maisterstückem měl být onen plánovaný velký výlet. Mezigalaktická expedice! Znělo to světácky, jakoby exoticky a babi se neskutečně moc těšila. Pilně trénovala a snažila se naučit všemu, co by mohla na neznámé cestě potřebovat.

Bylo to těžké a náročné období. Nevím, co všechno jí Ali nasliboval. Ale podřídila tomuto snu poslední zbytky sil. Kompletně změnila své pozemské bytí. Jenže Ali pak najednou zmizel. Možná se jen špatně domluvili, protože babi z toho byla hodně zmatená a smutná. Seděla schoulená v křesle, obložená spoustou polštářků a podložek, celá zachumlaná do deky. Naprosto tiše, nehnutě a odevzdaně čekala, až se pro ni Ali vrátí. Nereagovala na nic.

Bylo mi jí líto. To čekání bylo nekonečné. Už jsem se bála, že se na ní Ali vykašlal. A myslím, že i ona sama to vnímala podobně. To bylo zlé. Bolel ji každý dotek. Každé sousto i napití bylo stále těžší.

Na víkend přijela dcera s vnoučátky. Když v neděli odjeli, byla babi na konci sil. Najednou se však uprostřed místnosti objevil Ali, a já byla snad poprvé ráda, že ho vidím. Měl pro babi překvapení. Druhý den měla totiž oslavit svoje dvaadevadesáté narozeniny. Byl trošku netrpělivý a evidentně spěchal. S babi si jen chvíli něco pošeptali a byli pryč. Oba. Otevřela jsem okno, aby je její dušička ještě stihla dohonit. Ti dva pošuci by ji tu snad byli schopni zapomenout. Narozeniny už babi slavila se svou staronovou rodinou. Škoda, že jsem u toho nemohla být.

Zvláštní pocit. V jednu chvíli tu babi je a najednou tak zvláštní prázdnota... Jen její schránka tu se mnou zůstala. Postarali jsme se o všechny pozemské záležitosti. Petr to pak šel zapít a já začala uklízet. Nevím proč. Prostě jsem měla potřebu něco dělat, aby ve mně nebylo tak divné vzduchoprázdno.

Přestěhovala jsem i nábytek. Když bylo hotovo, cítila jsem jen silné vyčerpání. Usadila jsem se do křesla, ve kterém ještě před chvíli seděla babi. Bylo mi v něm příjemně. Sedím tu vlastně i teď. Jen už nic nemusím. Vše je vyřízené, zařízené a v pořádku. 

Dostala jsem jen svým způsobem výpověď. Můj život se nejspíš vydá novým směrem. Jen ještě nevím jakým, ale těším se. Mechanicky procházím nabídky práce. Ještě pořád jsem totiž před důchodem. I když už jen na dva a půl roku. Mohla bych sem klidně zkopírovat svůj úplně první příspěvek. Pomyslný kruh se uzavřel a vyplivnul mě zase na začátku. Jsem tak znovu na startovní čáře. Složenky se neptají, a tak se sama sebe ptám "Co budu dělat?" Zatím bez odpovědi.

Abych nezapomněla.

Všechno nejlepší babi! A pozdravuj všechny.