Článek na stránkách společnosti Aktivní senior

Článek na stránkách společnosti Aktivní senior :

https://www.asenior.cz/hana-vondrackova-pubertacka-pred-duchodem/

Dvojnásobná babička Hana Vondráčková pečuje doma o svoji maminku, která trpí pokročilým stadiem Alzheimerovy nemoci. V roce 2020 o tom začala psát blog s názvem Puberťačka před důchodem, jako ventil, ulevující jí v náročné péči.

Foto: se souhlasem nakladatelství Euromedia Group, a. s.

Puberťačka před důchodem

Hana Vondráčková

nakladatelství Euromedia Group – Ikar

2022

168 stran

„Je to téma, o kterém se moc nepíše. Nemluvím o institucích nebo o nejrůznějších nabídkách pomoci. Myslím vyprávění lidí, kteří s takto nemocnými příbuznými žijí a starají se o ně. Rozhodla jsem se blog věnovat právě příběhům, které mapují průběh nemoci. Se vším, co k tomu patří,“ říká Hana Vondráčková v jednom z rozhovorů. Původně začala blog psát spíš pro sebe, ale ohlasy a pozitivní odezva ji povzbudily k pokračování v psaní, které má smysl.

Chorobě, která v každém vzbuzuje oprávněné obavy, dala roztomilé jméno Ali. Patří do její rodiny, kam se nastěhoval, aniž by ho někdo zval. Překvapivě dokáže někdy i prosvětlit těžké chvíle a beznaděj. Je to s ním jako na houpačce. Chvíli je radost, že je to docela v pohodě, ale další den ji maminka nepoznává nebo říká, že jí dcera zemřela. Aby to Hanu Vondráčkovou „nepřeválcovalo“, rozhodla se s tímto stavem smířit a brát ho, jak je. Ali se tak stal přítelem nejvěrnějším – „převážně nevážně“ -, jak o něm ostatně píše na svém blogu i v knize, kde barvitě popisuje, co s maminkou prožívala v období od prosince 2020 do konce roku 2021.

Život s Alim líčí autorka zcela otevřeně a naštěstí přitom má i notnou dávku humoru, mnohdy černého, když popisuje různé příhody s maminkou s povahou generála, jež byla zvyklá vše řídit a jen těžko se smiřuje s tím, že role se obrátily. Někdy Haně rupnou nervy a je pak ráda, že díky Alimu o tom za chvíli maminka už neví. Ke všemu je Hanka Beran, maminka Býk, tedy poněkud vražedná kombinace, kdy na sebe narážejí, avšak zároveň si rozumí. Ale i díky tomu, že Aliho prostě Hanka přijala do rodiny, si zachovává zdravý nadhled. Ztrátu paměti mamince ulehčuje cedulkami, rozmístěnými po celém bytě, kde ji ujišťuje: „Bydlíš tu, máš tu všechny věci, doklady, kabelku i kartu má tvoje dcera Hanka. Bydlí tu s tebou a stará se o tebe,“ a podobně. Dbá o navyklou rutinu, dodržování rituálů i na to, aby co nejvíc úkonů maminka pokud možno zvládala sama. Přitom se nelze vyhnout tragikomickým příběhům, o nichž se kniha často zmiňuje.

Protože je maminka Hanky vášnivá vypravěčka, užívá si všechny návštěvy, které k nim zavítají. Ti, kteří její příběhy znají nazpaměť, poslouchají jen chvíli, než je Hanka vysvobodí. Naprosto zoufalí jsou za hodinku hosté, kteří se třeba jen ze slušnosti odváží na něco zeptat. Jsou pak zahrnuti dalším vodopádem slov a příběhů… Třeba těch, jak zařizovala vypravování zájezdů. „Když dnes o zájezdech vypráví, mívá takový zasněný pohled (to vidět je) a chuť na panáka (to vidět není, ale vím to.) Tehdy tekuté prezenty dostávala často…“ Babi také ráda luští křížovky, jen si poslední dobou stěžuje, že už je neumějí jako dřív, protože jim nějak nevycházejí.

Hanka vyzkoušela různé doporučené způsoby, jak mamince ulehčit v nemoci i pomoci klidně usnout. Jedním z osvědčených receptů je spací čokoláda, která výborně funguje a je v knize také uvedená. Dobře se osvědčila i hudba z doby minulé, která se mamince, ale i Hance líbí a společně si ji notují. Poklidný večer naruší dotaz: „Nevíš, kdy přijde ten pán, jak tady pro něj skládám tu skládačku? On vždycky přijde, rozloží mi to na stůl a pak chodí kontrolovat, jestli jsem to udělala dobře.“ „To ti přece kontroluju já.“ „A jo, tak to jsem to popletla… A kdy přijde?“ „Já nevím, babi, asi to nestihl.“ „To nevadí.“

Hana Vondráčková prožívá v náročné péči o vážně nemocnou maminku hodně starostí a stresu. Naděje na zlepšení není, přesto je rozhodnuta se o maminku starat do poslední chvíle. S tím je smířena, dokonce i s trvalou návštěvou nevypočitatelného Aliho, který její maminku provází do různých světů a časů. Každodenní život v jejich domácnosti popisuje výstižně, přitom s patřičným odstupem a laskavým humorem. Poskytuje tím naději i povzbuzení všem, kdo pečují o své blízké doma a kteří si stejně jako ona zaslouží velký obdiv a úctu. Její blog byl nominován na cenu Magnesia Litera 2022 v kategorii Blog roku.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, luxor.cz

Ali přítel nejvěrnější - 92 - hra na školu

Babi se po nemoci nechce vůbec nic dělat. Přestože se viditelně nudí, odmítá se do čehokoliv zapojit. Nezabírají puzzle, karty a dokonce ani oblíbené křížovky. A tak sedí v kuchyni, otrávená jako malajský šíp a přemýšlí nad nesmrtelností chrousta. Jako kdyby s Alim drželi bobříka mlčení. Tento stav už trvá skoro tři týdny. Uvítala jsem proto, že se k nám na prodloužený víkend přijela podívat naše milovaná vnoučátka.

Pokaždé, když přijedou, rozzáří a rozhýbou celý dům. A musím říct, že se jim skutečně ten malý zázrak podařil a dokázali babi probudit z letargie a zapojit jí do svých her na dlouhé hodiny. V tom byla naprosto geniální hlavně Esterka. Rozložila před babi spoustu figurek, zvířátek a bůhví čeho ještě a pusu v podstatě nezavřela.

Využila jsem situace, že je o babi postaráno, koutkem oka jsem pro jistotu  zkontrolovala i Aliho a pustila se do vaření, respektive do obalování řízečků.  Moc jsem ty dvě brebentilky nevnímala, ale přece jen mě občas z pracovního procesu vytrhla část hovoru z jejich herního zaujetí.

Esterka: "Babi, umíš nějakou pohádku?"

Babi: "Povídám, povídám pohádku o červeném prasátku, jak si lehlo do chládku..."

Esterka: "Tu znám. ... a povídalo pohádku o červeném prasátku, jak si lehlo do chládku..."

Babi: "... a nikdo ho neposlouchal."

Zacukalo mi v koutku, ale nechtěla jsem narušit  jejich hru, a tak jsem se jen pousmála a pokračovala v práci.

Plynule jsem přešla ke smažení, otočená zády ke stolu, kde seděly. Z kousků komunikace jsem pochopila, že si hrají na školu a Esterka právě babi učí písmenka. Zaujal mě styl výuky a zaposlouchala jsem se, abych se taky něco přiučila.

Esterka: "Babi opakuj po mě. C, c, c. Cecilka má dlouhý cop a hraje si s cikánem."

Babi: "C, c, c. Cecilka má dlouhý cop a hraje si s cikánem."

Esterka: "Č, č, č. Čéče podej mi čokoládu."

Babi: "Č, č, č. Čéče podej mi čokoládu. A fofrem!"

Esterka: "Babi, to tam nebylo" Směje se.

Babi se šibalsky ušklíbla.

Esterka: "N, n, n. V nemocnici na vrátnici..."

Babi: "... kýchá Karlík, píchá ho kotník."

Esterka pobaveně pokračuje: "O, o, o. Ó drahá Olinko..."

Babi: "...koukej na hovínko a pofoukej mi kolínko."

To už jsem zbystřila a začala jsem si ty perly zapisovat. Babi měla vyloženě básnický den. Na každé nahození v rychlosti zareagovala.

Esterka: "P, p, p. Pepa papá, maminka ho přebalí..."

Babi: "... do postele povalí."

Esterka: "Q, q, q.  Quído, Quído..."

Babi: "... utíkej na jídlo."

Vydrželo jim to dlouho. Nebudu zde vypisovat celou abecedu, kterou probraly opravdu důkladně a veselých příkladů na jednotlivá písmenka bylo dost a dost. Hlavně, že jsem mohla v klidu dovařit večeři. 

Když k nám děti přijedou, snažím se být rozmazlovací babičkou. Tak, jak se sluší a patří. Pokaždé se na to těší a většinou už u dveří se mě ptají, jestli budou zase snídaně do postele. Tak to je jasný. Přece bych je neošidila. Jednohubky se šunkou, spousta ovoce a nějakou sladkou tyčinku. Bez toho by to nebylo ono.

Vstávám kvůli tomu brzy ráno, abych stihla obstarat všechna zvířata, než se mi ta drobotina vzbudí. Babi většinou spí dlouho, takže její snídani dělám až jako poslední. Tentokrát však vstala nezvykle brzy. Koukala na mě, jak připravuji dětem jídlo. Patrně měla pocit, že mi to moc dlouho trvá a na nápěv Vstávej, vstávej lenochu ospalý se dožadovala jídla:

Babi: "Neboj babičko, dostaneš pitíčko. Neboj se babičko, ty neumřeš."

Já: "Babi vydrž. Nejsem chobotnice. Hezky jedno po druhém."

Babi včerejší rýmování nějak chytlo. Pokračovala proto v dožadování, tentokráte na melodii  Houfem ovečky sežeňte se všecky zanotovala:

Babi: "Houpy houpičky, babičce něco do hubičky..."

Když na ni konečně přišla řada, položila jsem před ní čaj a chleba. Následovaly prášky a jako každý den jsem následně postavila na kávu s nezbytnou tatrankou. Už je to takový náš rituál. Podávám babi krabičku s cukrem, aby si mohla kafe osladit. Babi popadla kostku a šup s ní do pusy:

Babi: " Děkuju. Už nechci."

Musela jsem se nahlas zasmát.

Já: " Babi to máš do kafe ne na jídlo."

Babi: " Jé. Aha. děkuji."

Zmohla jsem se jen na pobavené obrácení očí v sloup. Stejně už se děti domáhaly sladké snídaňové tečky a Bertík i svého oblíbeného "potulit". 

Byl to náročný víkend, ale přežila jsem. Dokonce i v relativně dobrém stavu. Když však děti odjely, skočila na mě choroba. A tak tu teď smrkám, kýchám a děkuju Bohu, že to na mě hupslo až teď.

Ali přítel nejvěrnější - 91 - chřipka

Tak se nám ta chřipečka přeci jen nevyhnula. Zhruba před čtrnácti dny babi ráno vstala a prohlásila:

"Mě nějak bolí v krku. Doufám, že se mi to nerozjede."

To nám ještě chybělo. Na babi se tyhle "kikirisy" nikdy nechytaly. Většinou dvakrát pšíkla a bylo po nemoci. Jenže tentokrát se nám to nějak rozjelo. Sice  jsem hned nasadila čajíčky, na kamna nadrtila šalvěj s tymiánem a uvařila silný vývar, ale stejně se jí do odpoledne rozjel docela slušný kašel. Takovej ten správně hutnej a vlhkej. Až jsem měla strach. Babi vypadala, jako v posledním tažení.  Neměla chuť k jídlu a jediné, co jí fakt chutnalo a ulevovalo byl domácí vaječný koňak. Žloutky se smetanou zklidňovaly krk i průdušky.

Naordinovala jsem tedy 3x denně jednoho panáčka. Já vím, že je babi bývalý alkoholik, a že by alkohol pít neměla, ale výživová i léčebná přidaná hodnota převážila nad případnými negativy. Jak se říká, účel světí prostředky. Nemusím asi zdůrazňovat, že babi byla s touto léčbou navýsost spokojená a občas dokonce iniciativně navrhovala zvýšení léčebné dávky:

"Nebyl by tam ještě jeden? Ono mě to vždycky tak hezky protáhne..."

Na tuhle fintu jsem jí však neskočila. Znám babi. Podáš prst a utrhne ti celou ruku. Léčily jsme, léčily až jsme snad vyléčily. Trvalo to skoro dva týdny. Babi usazená v kuchyni. Výhled situovaný na chodbu a  vchodové dveře. Otrávená jako malajský šíp, ve tváři výraz z poslední hodinky a neustále hlásila pohyby imaginárních postav na dvorku. Ve vzácných okamžicích zvedla zadek, vykoukla z okna a k hlášením přidala i informace o aktuálním stavu dopravní situace na panelové cestě vedoucí mezi poli, kudy projede jedno auto za hodinu. Babi na dálku hodně špatně vidí. Skleněné tabule okna navíc nejsou úplně nejrovnější. Pohnete hlavou a za oknem se rozhýbe celý svět. V jejích očích tak byl na panelce velmi čilý ruch, silná vichřice a kdejaký strom ji připomínal hloučky debatujících lidí.

Netušila jsem, jak mi může taková blbost pošramotit můj již dost narušený nervový systém. Hlášení bylo opravdu hodně a babi se domáhala, abych na jednotlivé domnělé situace reagovala, či je dokonce začala aktivně řešit. 

Babi: "Asi k nám někdo jde."

Já: "Ale nejde."

Babi: "Ale jo. Zvedni se a podívej se."

Já: "Nebudu se zvedat. Nikdo tam není."

Babi: "No jak myslíš. Abys pak nelitovala."

Po chvilce:

Babi: "Neměla by ses tam podívat?"

Já: "Tak se zvedni a jdi se podívat sama."

Babi: "Mně se nechce."

Dokud řešila vchodové dveře, nechávalo mě to klidnou. Když se však začala domáhat toho, abych zjistila, proč venku jezdí tolik aut, co na cestě řeší skupinka lidí, či kdo nám to chodí po zahradě, tak to už mi trochu na nervy lezlo. 

Babi: "Pojď se honem podívat. Támhle na zahradě někdo chodí."

Já: "Ale nechodí. Nikam nejdu. Mám tu práci."

Babi: "Chodí. Vždyť na něj koukám. Aby ti tam něco nezničil."

Já: "Babi nikdo tam není."

Babi: "To si jenom myslíš. Kdyby ses podívala, tak bys to viděla taky."

Opravdu to trvalo celých dlouhých čtrnáct dnů a já jsem moc ráda, že už je babi zase jakž takž v pořádku. Jen se musíme trochu rozchodit, aby babi znovu načerpala sílu a mohla se sama přesvědčit, že je všechno tak, jak má. Na zahradě, na panelce i u našich vchodových dveří. Postupně přidáváme metry. Vidím na babi, že každý metr pro ni představuje obrovskou výzvu. Na zpívání do kroku to zatím rozhodně není, ale makáme na tom. Jen to sluníčko nám chybí. Ale brzy se určitě objeví. Babi pro to dělá, co může. Každé ráno ho volá:

"Sluníčko! Sluníčko! Vylez! Kdepak jsi?"

Tak nám držte palce, ať je nám zas brzy do kroku.

Ali přítel nejvěrnější - 90 - oslintaná babi

Babi se chová divně. Nevím proč, ale v posledním předvánočním týdnu se začala olizovat. Sedí kuchyni, každou chvíli si nasliní prsty a otírá si jimi obličej. Pak je nasliní znovu a celou proceduru několikrát zopakuje. Je to velice zvláštní a mírně řečeno tfuj tajbl. Přemýšlím, proč to vlastně dělá, a taky se ji marně pokouším přimět k tomu, aby se chovala alespoň trochu jako dáma. 

Nenápadně ji hlídám. Jakmile se však nekoukám, šup s rukou do pusy a pak na obličej. Jako malé dítě, které se snažíte odnaučit cucat palec. Nic na ní neplatí.

Já: "Babi neolizuj se pořád. Vždyť jsi jako čunče."

Babi: "Já se neolizuju."

Já: "Vždyť na tebe koukám. Proč to děláš? Vždyť je to nechutný." 

Babi: " Já jsem četla v časopisu, že je to dobrý na pleť."

Já: "Ježiši kriste! Co zase blbneš? Co sis to vzala do hlavy? "

Babi: "Mně je to příjemný."

Já: "Tak to alespoň nedělej přede mnou. Prosím."

Babi: "A kde teda?"

Já: " Třeba v koupelně nebo u sebe v pokoji."

Babi: "Tam je chladno."

Já: "V koupelně je teplo. Tam se dokonce můžeš i umýt, abys nebyla tak oslintaná."

Kdepak. Když si babi něco usmyslí, nic s ní nehne. Olizuje se a olizuje. Snažím se ji od toho odradit, ale nedaří se mi to.  Ano. Vím, že jsou sliny hojivé. Vím i to, že dokážou hydratovat pleť. Zázraky bych však v téměř devadesáti letech fakt nečekala. Občas babi, patrně pro větší efekt, vyndá i zuby, aby si je přeleštila plenou, kterou v podstatě nedá z ruky. Utírá s ní úplně všechno a není síly, která by ji od toho odradila. A to si radši ani nepředstavuju, jak pečlivě si umývá ruce, když se vrací "z hradu", jak tomu říká.

Vypadá to, že se nám tu vyklubal docela slušný zlozvyk. Nedaří se mi přijít na jakýkoliv jeho přínos, který by tato procedura mohla pro babi mít. Tedy kromě originálního způsobu jak získat vyšší imunitu. Je pravdou, že tu má babi opravdu obdivuhodnou. První chřipku v životě měla zhruba před dvěma lety. Dva dny trochu posmrkávala, a to bylo celé. Tohle jí fakt závidím. 

Babi měla vždycky slabost o mužské plémě. Čím je starší, tím se její náklonnost mění téměř v  posedlost. Chápu, že chce být krásná a žádoucí, ale nevím, jak jí vysvětlit, že už jsme obě poněkud za zenitem a tenhle vlak už nám zcela jistě ujel.

Kdyby bylo jaro, přiklonila bych se k názoru, že se jí začínají zapalovat lýtka. Bůhví, co bude dělat v květnu. A tak trochu doufám, že jí to do té doby přejde.  Neumím si úplně představit, jak v létě sedíme v cukrárně, babi má před sebou limonádu nebo dortík a slastně si roztírá sliny po obličeji. Asi bych se hanbou propadla.

Jenže co s tím? Nejde to po dobrém a po zlém? To s babi tuplem nic nepořídím. Je prostě býk. Žádná lest mě nenapadá. Včil mudruj.

Nechci mít oslintanou babi. Ali pomoz mi. Je tolik krásných jiných úchylek. Buď trochu kámoš. Alespoň tentokrát.

Ali přítel nejvěrnější - 89 - 4. adventní neděle

Poslední adventní neděle je za námi. Dokonce i sníh napadl. Celá scenérie Betléma tak díky němu působila téměř pohádkově. 

Jen nám poněkud přituhlo. Babi měla opět připravenu židli, tentokrát i s kožešinkou, aby měla tu svoji VIP sedinku v teple. 

Docela jsem jí to záviděla, protože já vedle ní přešlapovala, abych nepřimrzla k silnici. Naštěstí mi k tomu dupání hrály koledy a v ruce jsem svírala horký svařák. Podupávala jsem si do rytmu a dělala, jakože vlastně vůbec nemrzne. 

Babi byla jako zachumlánek. Pohupovala se ze strany na stranu a snažila se z paměti vydolovat slova jednotlivých koled. 

Byl to zkrátka takový kouzelný sváteční večer. I když jsme to zase málem nestihly. Těsně před odjezdem:

Já : "Babi, dojdi si radši ještě na trůn, ať se ti pak nechce." 

Babi: "Nepotřebuju. Já byla před chvílí." 

Já : "Měla by sis dojít." 

Babi : "Mně se opravdu nechce." 

Rezignovaně jsem ji navlékla do teplého svetru, nazula boty, bundu, nasoukala ji do auta a vyrazili jsme. Cestou jsme se ještě zastavili pro benzín a bylo to tak akorát, abychom dorazili včas. 

Babi: "Mně se začíná chtít čůrat. Docela dost..." 

Já : "Vždyť jsem ti říkala, aby sis došla."

Přítel jen mlčky obrátil oči v sloup. Já byla o něco hlasitější. Přiznávám. Nechala jsem zacloumat svým majestátem a z plna hrdla si ulevila ryze českým, jadrným a silně terapeutickým výrazem. Asi tak třikrát. 

Vrátili jsme se domů. Vysoukala jsem babi z auta, dovlékla ji domů, poté ji zase oblékla, nasoukala do auta a jeli jsme. 

Napodruhé už to vyšlo. Bez problémů jsme absolvovaly představení, babi si dala výborný perník a vše bylo zalité sluncem. Tedy vlastně betlémskou kometou. Zbývalo jen nechat se vyfotit. 

Babi: "Mně se začíná chtít na záchod." 

Tentokrát se oči protočily mně. 

Já : "Tak pojď. Rychle se vyfotíme a pomažeme domů." 

Byla to fakt rychlovka. Čas nás neúprosně tlačil . Cvak, rychle k autu, nasoukat, doma vysoukat a rychle na vysostná místa. 

Uf. Stihly jsme to jen tak tak. Ale stejně to bylo hezký.