Ali přítel nejvěrnější - 119 - zatloukat, zatloukat, zatloukat

 Celý den byla babi v pohodě. Skoro jsme o ní nevěděli. Ani žádná nehoda se nekonala. Prostě klídeček a idylka. Až jsem si říkala, jakýže to božský klid. Ano. Klid. Ale před bouří. Odbyla pátá a babi se probrala k životu. No. K životu tedy moc ne. Spíš k mučení neviňátek.

Po odpoledním šlofíku se tradičně začala chystat k odchodu "DOMŮ". Už jsme na to zvyklí. Dělá to naprosto pravidelně, každý boží den. Aby nám náhodou doopravdy neodešla, zamykáme vchodové dveře a veškeré klíče odkládáme na mrazák. Snažíme se eliminovat i pokusy o útěk oknem, což je poměrně novinka. 

Babi je zkrátka vynalézavá. Dvakrát už jsem jí načapala na parapetu v jejím pokoji a jednou to dokonce zkoušela i u mě, kde je přístup k oknu dost komplikovaný. Nejdřív sundala všechny věci ze skříňky, po které se přes postel plánovala dostat k oknu. Samozřejmě se svalila zpátky na postel a při té příležitosti vylila plný, poměrně velký džbán vody. Mokro bylo všude. V posteli, na zemi, ale i na babi. Poté, jakoby se nic nestalo, se přesunula zpátky do kuchyně a usedla ke stolu. Prostě syndrom mrtvýho brouka.

Ani bych o tomto jejím pokusu zdrhnout nevěděla, kdybych se náhodou nedotkla jejích zad. Byla celá mokrá. Včetně ponožek. To, že se při pádu uhodila o roh skříňky, jsem si všimla, až když se ranka začala vybarvovat. No. Nenudíme se. 

Zkouší to na nás různými taktikami. Aby zmenšila naši ostražitost, začne nejdřív zavádět řeč.

Babi: "A co budete dnes učit?"

Já: "Jak učit? A koho?"

Babi: "No ty holky.?

Já: "Jaký holky? Copak já jsem nějaká učitelka?"

Babi: "Ne? A kdo mě teda bude učit?"

Já: "No to já nevím."

Odešla jsem do svého pokoje objednat několik balíků kalhotek na doplnění zásob. Mezitím se ze zahrady vrátil Petr. Z dálky tlumeně slyším:

Babi: "Tak kdy začneme s tím učením?"

Petr: "S jakým učením?"

Babi: "No já tě prej mám učit."

Petr: "Vy mě budete učit? A co?"

Babi: "No to já nevím. Říkali, že tě budu učit."

Petr: "Tak se na to vyprdnem ne?"

Babi: "A co budeme dělat?"

Petr: "No za chvíli budeme večeřet."

Po chvíli se babi zvedla a oznámila odchod "DOMŮ". Jenže. Dveře byly zamčené a my je odmítli otevřít, což babi vždy špatně nese. Vnímá to jako obrovské bezpráví a nespravedlnost. Nemohu se zbavit dojmu, že se občas díky tomu uchýlí i k nekalým praktikám či dokonce naschválům, proti nimž jsou pokusy o únik oknem naprosto marginální, jen aby dosáhla svého.

Uraženě se odebrala do svého pokoje, kam jsme ji nasměrovali s tím, že doma je TADY. Po několika minutách jsem po očku nahlédla, jestli je vše v pořádku. Babi seděla na posteli a právě dokončovala svlékání kalhotek. Přiskočila jsem a snažila se co nejrychleji zachránit situaci a posadit jí na trůn, který má hned vedla postele. Pozdě. Postel byla celá mokrá. Babi tam seděla jako ztělesnění boha pomsty. Na všechny otázky buď zarytě mlčela a nebo zapírala. Hotovej Fučík. Zatloukat, zatloukat, zatloukat. A když ti na to přijdou, zatloukat. To by babi šlo. "Nic si nepamatuju. "Já to neudělala." "Já nevím."

Po chvilce nabubřelého trůnění ze sebe přeci jen vytlačila zbytek. Oblékla jsem ji, sundala mokrou deku a šla dokončit objednávku. Ani ne po dvou minutách na mě volá Petr:

Petr: "Hani. Pojď se honem na něco podívat. To jsi ještě neviděla."

Lekla jsem se, co se stalo a vystřelila, div jsem se nepřerazila. 

Babi seděla vedle kamen, s holým pozadím zapasovaným do kýblu na třísky a nemohla vstát. Nemístně jsem vyprskla smíchy. Měla jediné štěstí, že byl poloprázdný, a navrchu se nacházelo docela dost papírů na zátop. Jinak by měla prdelku rozpíchanou jako jehelníček a nejspíš i samou třísku. Samozřejmě opět zatloukala.

Já: "Babi, co tam děláš?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Proč sis tam sedla?"

Babi: "Já si sem nesedla."

Já: "Jak to že ne?"

Babi: "Já jsem sem upadla."

Já: "A při tom padání sis stihla sundat kalhoty?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Tys to udělala schválně viď? A moc se ti to nepovedlo, že jo?"

Babi: "Hm. Pomoz mi. Bolí to."

Přiznání je polehčující okolnost. Naštěstí už byla hotová večeře. Jakmile jsme před babi postavily talíř, zapomněla (tentokrát doopravdy), že vůbec nějaký kýbl s třískama existuje. Celý incident tak vyšuměl do ztracena. Po večeři si to sice opět zamířila ke vchodovým dveřím, ale to spíš jen proto, aby zkusila, jestli jsme si to náhodou nerozmysleli.

Uložila jsem ji do postele, přikryla peřinou až pod bradu a během několika minut spala jako neviňátko.

Jen my s Petrem víme, že tak úplně nevinné to dneska nebylo.

Ali přítel nejvěrnější - 118 - obsluha brány

Rozptýlené části mysli se nám zadrhli někde v časoprostoru, a já se začínám obávat, že ty chybějící kousky už nikdy nedáme dohromady. Přes den je  to celkem v pohodě, ale padne čtvrtá odpolední a babi začne být akční. 

Její mozkové závity jedou na plné obrátky, z hlavy se jí skoro kouří, ale ne a ne najít jakýkoli záchytný bod. Neúnavně hledá ztracený čas, domov, přátele, příbuzné, holky, kluky a bůhví co ještě. 

Babi: "Jé. Ty seš tady? Já pořád čekám na tu holku, jak tady byla. Najednou někam zmizela a říkala, že na ní mám počkat."

Já: "Ale babi. Nikdo tu nebyl a nejspíš ani nikdo nepřijde."

Babi: "Ale on říkal, že půjdeme domů."

Já: " Tak kdo to byl? Ona nebo on?"

Babi: "Já nevím."

Já: " Já taky ne. Ale za celý den tu opravdu nikdo nebyl, nikdo tě nepřivedl, ani tě neodvede. Od rána sedíš na židli a nechceš nic dělat."

Babi: "Já už vím. Já si asi spletla barák."

Já: "Nic sis nespletla. Jen se ti něco zdálo."

Babi: "A není možný, že by bydlel tady někde kolem?"

Já: "To pochybuju."

Babi: "A nemáš telefon, že bych mu zavolala?"

Já: "A ty si pamatuješ telefonní číslo?"

Babi: "Počkej. Co von to říkal? Že dělá tady někde..."

Já: "A tobě se tady s námi nelíbí?"

Babi: "Já se budu muset jít podívat naproti do baráku, co tam je za jména. On se sem nedávno přistěhoval."

Babi mě vůbec neposlouchala. Snažila se vybavit si detaily imaginárního hovoru, který se odehrával pouze v její hlavě. Mě v podstatě nevnímala. 

Bylo zbytečné jakkoliv zasahovat do toku jejích myšlenek i vyřčených úvah. Jedna teorie střídala druhou a já v tom měla za chvíli takový hokej, že jsem to vzdala. Vím, že se situace bude zítra opakovat, stejně jako každý jiný den. Jako přes kopírák. 

Babi zkrátka stále někdo chybí do počtu. Ráda bych jí pomohla, ale nevím jak. Ti, o kterých hovoří, jsem v životě neviděla a babi o nich taky nic neví. Dost neřešitelná situace.

Trochu podezřívám Aliho, že má s těmi jejími stavy něco společného. Celý den ho není vidět, ale kolem té čtvrté se znuděně probere a začne s těma svýma trapnýma srandičkama. Já nevím, co ho na tom ještě může bavit.

Pomáhám babi, jak jen můžu a kvůli tomu nepodařenému návratu samozřejmě daleko víc. Na pomyslném žebříčku důležitosti jsem postoupila o další významný stupeň, neboť mi byla svěřena obsluha brány! To už babi opravdu sama nezvládá. Neudrží se pořádně na nohou, a pořád tak trochu vlaje ve větru. 

Už to máme celkem vychytaný, i když je pravdou, že se čas od času něco nepovede. Mívám totiž problém rozlišit, co je zásilka a co je určeno ke spláchnutí. To je nevýhoda nezvyklého spojení dimenzionální brány s poněkud přízemním zařízením. 

Ne vždy je však chyba na mé straně. Přestože jsem babi našila spoustu kusů vkládacích udělátek ze speciálního sacího materiálu, stane se, že zásilku k bráně prostě nedonese. 

Díky propracovanému systému však už tekutina nekončí bez užitku na zemi, ale bezpečně se zachytí na předem stanoveném místě. 

Dalším bonusem je, že tyto pomůcky mohu jednoduše přemáchnout a jsou zase použitelné. To je veliká výhoda, protože to nevyžaduje žádné další vícenáklady či údržbu. 

Mým nejdůležitějším úkolem je pohlídat, abychom omylem neposlaly i onen zádržný materiál. Jednak by to byla škoda, ale hlavně by se nám mohlo ucpat spojení, a to by byl malér.

Trochu složitější je, když babi potřebuje poslat tužší zásilku. Tady už je potřeba dokonalé souhry. Máme rozděleny úkoly. Babi tlačí, co to jde a já se snažím speciálními chvaty posunovat a hlídat trasu. 

Je to šichta, ale jsme tým a není nic, co bychom nezvládly. Tedy, abych nekecala. Taky se to občas nepovede. Co se dá dělat. To je prostě život. Přeci jen jsem ještě v zácviku. 

No nic. Žádný učený z nebe nespadl. Že jo. Snad si to tam nějak přeberou.

Ali přítel nejvěrnější - 117 - moribundus

Máme takové malé hospodářství. To už jsem psala. Každý den se zkrátka musí udělat, co je třeba. Jenže choroba si nevybírá a většinou na vás hupsne, ani nevíte jak. A já tentokrát chytla nějaký echt výživný moribundus. 

V plné síle se mě držel skoro pět týdnů a ještě dnes pokašlávám a jsem unavená. Zvířata se však neptají, jestli je vám blbě nebo ne. Obstarat je člověk musí, i kdyby se k nim měl doplazit. Plazila jsem se, co to šlo, ale byl to boj. 

Dalo by se říct, že jsem si sáhla na dno. Téměř týden devětatřicítky, bolesti kloubů a svalů. Do krku mi někdo vysypal střepy a kašel s rýmou už byl jen takový drobný přívažek pro zpestření situace, stejně jako pravidelné páteční zpracování masa a úterní drcení kostí. 

Přítel na tom nebyl o mnoho lépe, ale přeci jen měl mírnější průběh. Jediný, kdo byl v pohodě, byla naše babi. Já nevím, jak to ta ženská dělá, ale tenhle typ nemocí se jí prostě vyhýbá. Našeho zbídačeného stavu si samozřejmě ani nevšimla. Jediné, co jí zajímalo bylo, proč pořád ležíme. Byl to velmi intenzivní zájem. Zhruba v pětiminutových intervalech. 

"Vy dneska nebudete vstávat?", "Vy ještě spíte?", "A kdy už vstanete?", "Vstávejte. Už je světlo." 

Nejhorší problém byl však s komunikací. Babi hodně špatně vidí i slyší. Musí se na ní mluvit hodně nahlas, což byl za stávající situace téměř neřešitelný problém. Nešlo mi mluvit ani potichu. V podstatě jsem jen šeptala a i to mě dost vysilovalo. Jenže zkuste se promlčet neustálými a nekonečnými otázkami. Bylo to, jako když se domlouvá němý s hluchým slepýšem. Po pár pokusech o znakovou i posunkovou řeč jsem to většinou vzdala a jen bezmocně nad tím mávla rukou.

Ona je s babi komplikovaná domluva i normálně. Sice již většinou používá standardní výrazy, ale velmi často jim přiřazuje úplně nový a leckdy nečekaný význam. Už jsem přemýšlela, že si začnu psát nějaký překladový slovník, abych věděla, že karta je plena, džbán je záchodová mísa, a že zástrk je kapesník. 

Nedokázala pochopit, že pokud není potřeba neodkladně něco dělat, jsme zalezlí v posteli a jsme rádi, že dýcháme. Na rozdíl od nás, byla plná energie. Sice částečně díky výživovým doplňkům, jako je například taurin, ale prostě byla.

No a abychom si to všichni hezky užili, hýřila i neutuchajícím zájmem o dění kolem baráku. Šourala se po chodbě sem a tam, otvírala vchodové dveře, ručkovala k brance a kontrovala, jestli náhodou někdo nepřišel, až jsem to nevydržela a ty prokleté dveře zamkla. Moc jsem si tedy nepomohla. Následovala totiž nekonečná řada upozornění, že nás někdo zamkl a nedostaneme se z baráku.

Chvíli bylo ticho a já slyším, jak se babi opět blíží ke dveřím. Už sahala po klice.

Já (šeptem z posledních sil): "Co tu zase vymýšlíš?"

V mžiku stáhla ruku z kliky a začala přerovnávat boty.

Já: "Hledáš něco?"

Babi: "Říkali, že si mám vzít sedmičku."

Já: "Jakou sedmičku?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Tady žádná sedmička není. Běž zpátky do kuchyně. PROSÍM."

Babi se poslušně odšourala. Najednou koukám, jak si stahuje kalhoty a zvolna usedá na okraj gauče.

Já: "Co to děláš?! Chce se ti na čůrat?"

Babi (kategoricky): "Nechce."

Na nic jsem nečekala, rychle ji zvedla, natáhla kalhoty a snažila se jí co nejrychleji odvést na trůn. Jenže babi se začala zoufale vzpouzet a křičet "Já nechci!".

Podařilo se mi ji dotlačit až k "džbánu", jak teď říká a dokonce i usadit. "Karta" již byla samozřejmě mokrá. Babi trucovitě, ale poslušně seděla s nepřehlédnutelným výrazem boha pomsty:

Babi: "Mně se nechce."

Já (už trochu rozlobeně): "Ale chce."

Po malé chvíli bylo úsilí SAMOZŘEJMĚ korunováno úspěchem.

Já: "Tak vidíš, že se ti chtělo."

Ostentativně dělala, že mě neslyší, což po pravdě řečeno asi opravdu neslyšela, i když jsem do toho dala úplně všechno. Krk celej naběhlej a bolavej. Hlasový klid, o který jsem se dlouhodobě snažila, se zkrátka opět nekonal.

Usoudila jsem, že babi začíná nějak blbnout, takže je čas na odpoledního šlofíka. Uložila jsem ji do postele. Naštěstí už bez odporu. Hned usnula. Jako andělíček.

Hodinka nádherného ticha. Nic krásnějšího jsem dlouho nezažila. TO TICHO!

Ali přítel nejvěrnější -116 - babi se pomalu vrací

Už je to více než měsíc, co se nám babi s Alim zatoulala do hloubi vesmírných dálek. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi zdá, že se jednalo o nevydařený pokus o teleportaci do jiné galaxie. Zatímco  proces tam prošel hladce, na zpáteční cestě se něco zadrhlo a mozek se někde na půli cesty zasekl.

Zkoušela jsem všechno možné, aby se podařilo alespoň část mozkovny dostat zpět na své místo. A musím s povděkem zkonstatovat, že se nám v tomto ohledu podařilo dosáhnout částečného úspěchu. Jako poměrně zásadní v prvotní fázi záchrany považuji okamžité nasazení paralenu, který zafungoval jako jakýsi magnet, kterým je uniklá kapacita pomalinku přitahována zpět. 

Babi díky tomu začíná hovořit i řečí našeho kmene. Pozvolna, ale jistě. Občas jí sice ještě nějaký ten novotvar uklouzne, ale k základní domluvě to stačí. Zejména dopoledne, kdy ještě není tolik unavená. Vnímám to jako pozitivum, i když jsem neustále ve střehu. Přesto věřím, že dobu kódované komunikace máme za sebou. I když... občas zapomene a řekne třeba:

Babi: "Bude patupi potupi?"

Když na mě tohle spojení vybalila, absolutně jsem netušila, cože to vlastně chce. I když mi to několikrát zopakovala. Až dnes ráno mi to konečně docvaklo. S největší pravděpodobností to mělo být "hamity, papity", což v překladu znamená "něco dobrého na zub". Pozdě, ale přece. Malé, ale ne bezvýznamné vítězství nad komunikačním šumem. 

Třeba se to někdy opravdu naučím. Pomalu. Po krůčkách. Když si vzpomenu na úplně první pokusy o komunikaci, kterou se mnou babi vedla po svém nepovedeném návratu...:

Já: "Babi zatlač, ať si můžeš jít lehnout."

Babi se bez jediného slova sehnula k zemi. Do prázdné dlaně ze vzduchu nabrala něco, nevím co. Ruku pak umístila před sebe jako knihu, soustředěně se zahleděla do (z mého pohledu) prázdné dlaně a začala mumlavě "číst":

Babi: "Tisíc devět set padesát, třicet pět padesát, sto devadesát osm..."

Já: "Babi prosím. Zkus zatlačit."

Babi na mě vrhla pohled, který byl tak výmluvný, že jsem přestala naléhat. Patrně právě prováděla nějaký důležitý rituál, jehož účel mi dodnes zůstává skryt. Po chvíli svůj zrak přesunula ke své svatyni. Dlouho ji za pomoci rukou zkoumala a opět začala "číst":

Babi: "Teplý, studený... sto padesát osm... já to nemůžu přečíst."

Já: "Tak to nečti a zatlač."

Babi: "Nejde to přečíst. Já na to nevidím."

Vzdala jsem to a oblékla ji do pyžama, smířena s tím, že budu ráno muset převléknout celou postel. Únik je prostě únik a babi se evidentně zpátky k nám nechtělo. Jen mě mrzelo, že jsem si všechna ta čísla nezapsala. Možná to byly nějaké důležité indicie, a mým úkolem bylo je rozluštit a zachránit svět před zkázou. Nebo mezi nimi byla výherní čísla Sportky. Škoda. Nejspíš budu nadosmrti chudá a zachráním leda tak kulový. Co se dá dělat. Babi už ta čísla nezopakovala.

Zatímco téměř čtrnáct dní byla roztomilé a usmívající se miminko, které téměř nemluví, udělá bez protestů vše, co se po ní chce a dobře baští, dnes už opět řeší všechno možné i nemožné, a chvilkama tak připomíná zaseknutou desku. Navíc ji musíme neustále hlídat, aby nám někam nezdrhla.

Babi: "Tak já půjdu. Mějte se tu hezky..."

Já: "A kampak jdeš?"

Babi: "No domů."

Já: "Doma jsi tady. TADY bydlíš."

Babi: "Neblbni. Maminka na mě doma čeká. Pomůžeš mi?"

Podívala jsem se z okna na zataženou oblohu, zledovatělou silnici se zamrzlými hroudami bláta a sněhu.

Já: "Tak na to zapomeň. Podívej se, jak tam je. Já nikam nejdu."

Babi: "No... ale... mě tu měli vyzvednout. Chlapi. Já MUSÍM jít."

Já: "Ale venku nikdo není. To jste se asi špatně domluvili."

Babi: "Ježiši. To mě tu nechali? Maminka mě bude hledat. Že jsem sem chodila!"

Já: "No jo. Co já mám dělat? Já ty chlapy neznám. To jste se měli pořádně domluvit. Ale neboj. Jestli pro tebe přijdou, tak určitě zazvoní."

Babi: "A v kolik jede autobus?"

Já: "To tedy fakt nevím."

Ještě dlouho pak řešila jízdní řád a odmítala připustit fakt, že už maminka není. Když jsem však na stůl rozložila puzzle, bylo po cestování.

Není to s tím mým pokladem jednoduchý, ale na druhou stranu, mohlo být hůř. 

Ali přítel nejvěrnější - 115 - problémy s komunikací

Cestování časoprostorem v rámci naší planety už asi nebylo pro babi s Alim dostatečně cool. Mají ho za ta léta procestovaný skrz na skrz. Rozhodli se tedy, že rozšíří svoje pole působnosti a začnou prozkoumávat i zbytek naší galaxie, ale dost možná i mimo ni. Napadlo mě to ve chvíli, kdy babi začala ke komunikaci používat sice vysoce sofistikované, ale pro mě zcela nesrozumitelné způsoby dorozumívání. Jako kdyby mluvila v jakýchsi tajemných kódech. 

Byl to pro mě docela šok, protože jsem na takovéhle změny nebyla vůbec připravená. Kdyby alespoň něco řekli předem. Naprosto nečekaně mě postavili před hotovou věc, aniž by mi dali čas se trochu připravit. Jednoduše mě hodili do vody a plav. Ne že bych na nejrůznější výstřelky nebyla zvyklá, ale přece jen mě poněkud zaskočilo, když se babi tímto způsobem rozhodla komunikovat i se mnou. Například:

Já: "Kampak jdeš babi?"

Babi: "H7"

Vůbec jsem nevěděla, jak na to reagovat. Koukala jsem na ni a nevěřila vlastním uším. Hlavou mi prolétla myšlenka, že se třeba stala tajnou agentkou se zvláštním pověřením (doufám, že ne zabíjet). Taková novodobá Mata Hari. Následně se mě však zmocnila obava, aby mi babi nevyzradila nějakou tajnou informaci. Nerada bych ji totiž ohrozila. Znám se. Nikdy neudržím tajemství moc dlouho. Přesně z tohodle důvodu nakupuji vánoční dárky na poslední chvíli.

Jenže tohle nebyl jediný způsob nové komunikace. Když selhalo dorozumívání pomocí kódů, zkusila telepatii. Seděla, upřeně na mě hleděla, chvílemi se usmála a snažila se mi sdělit něco, bůhví co. Patrně si vůbec neuvědomila moji absolutní nepřipravenost. Copak já ovládám telepatii!? Chtělo se mi zakřičet "Babi, já ti vůbec nerozumím!". Můj mozek není na takovéhle způsoby komunikace připraven. I když se soustředím jak nejlíp umím, abych zachytila alespoň něco, tak NIC.

Snažím se jí vysvětlit, že na mě musí mluvit normálně. A hlavně NAHLAS. Jenže babi je tak nadšená z nově získaných schopností, že už naši pozemskou mluvu odmítá používat. Na druhou stranu musím uznat, že se opravdu všemožně snaží mi tyto sofistikovanější způsoby přiblížit. Evidentně jí naprosto pohltily. Jenže já byla na jazyky vždycky tupá. Prostě analfabet.

Já: "Tak co babi? Nepůjdeme se na chvilku projít? Ať se trochu vyvětráme?"

Babi: "Á imu šec."

No jo. Je to marný. Je to marný. Je to marný. Tohle se přece nikdy nemůžu naučit. Zkoušela jsem se zeptat přítele, jestli neví, co mi babi odpověděla. Jenže on je na tom s jazyky úplně stejně. 

Abych předešla dalším komunikačním šumům, učinila jsem několik opatření, aby mi nemusela složitě vysvětlovat, co právě potřebuje. Jako první jsem přestavěla pokoj tak, aby měla přenosné teleportační víceúčelové zařízení přímo u postele. Je to jistější. Má ho hned u ruky pro případ, kdyby se noví galaktičtí přátelé rozhodli nečekaně navázat spojení. Zejména v noci. Zajišťuji zkrátka logistickou podporu a dohlížím, aby se nemusela zabývat nepodstatnými a přízemními věcmi. 

Jsou však chvíle, kdy mě opravdu zaskočí. Věděli jste například, že zubní protéza musí být na noc zasunuta mezi nohama? Taky mi to přišlo absurdní. Jenže babi trvala na důležitosti umístění právě tam. Důrazně mi vysvětlila, že to tam musí být, protože to tam patří. Sice netuším, jakou funkci může tento, na první pohled obyčejný předmět v těchto místech zastávat, ale patrně to nějak souvisí s tou komunikací. Jinak si to neumím vysvětlit. 

No. Radši přestanu přemýšlet nad věcmi, kterým nerozumím. Babi určitě ví, co dělá.