Ali přítel nejvěrnější - 136 - Už to bude?

S babi je v poslední době dost složitá domluva. Když pominu její komplikovaný vztah s Alim, tak je téměř slepá, hluchá a občas i paličatá. Někdy jí podezřívám, že mi to dělá schválně. Pak se na ní podívám a vím, že ne.

Onehdá seděla na svém trůnu. Ostatně jako každé ráno. Je to nedílná součást ranního rituálu, bez kterého by byl den poněkud neúplný. Je to vlastně i takový malý náznak toho, co nás nejspíš přes den čeká.

Já: "Tak co babi? Budeš čůrat nebo kakat?"

Babi: "Ano."

Já: "Tak čůrej."

Po několika dlouhých minutách:

Já: "Tak co? Už to bude?"

Babi: "A co?"

Já: "No to čůrání a kakání. Už to bude?"

Babi: "Co?"

Já: "No jestli se ti chce čůrat nebo kakat."

Babi: "Ano."

Po uběhnutí dalších několika minut:

Já: "Tak jak? Už jsi se vyčůrala?"

Babi: "Co to je?"

Já: "No. Jestli se ti chce čůrat."

Babi: "Jo."

Já: "A kdy?"

Babi: "No to nebude jen tak."

Uběhlo dalších několik minut.

Já: "Už jsi se vyčůrala?"

Zavrtěla hlavou.

Já: "A chce se ti?"

Babi: "Jo."

Já: "Tak proč nečůráš? Proto tady přece sedíš."

Babi: "To já nevěděla."

Já: "Ty nevíš, že když se ti chce čůrat, tak musíš zatlačit?"

Babi: "Ne."

Já: "A budeš tedy čůrat nebo ne?"

Babi: "Budu."

Já: "A proč tedy nečůráš? Máš s tím nějaký problém?"

Babi: "Mám."

Já: "A jaký?"

Babi: "Překáží mi tam ty karty."

Stáhla jsem jí tedy kalhoty až pod kolena, neboť už vím, že karty jsou v překladu pleny (tedy většinou).

Já: "Máš ještě nějaký problém?

Babi: "Mám."

Já: "A jaký?"

Babi: "Když budu čůrat, tak to bude stříkat."

Podívala jsem se zkoumavě na kýbl, který stál pevně na svém místě a nic nenaznačovalo, že by mohlo, nějakým záhadným způsobem dojít k popisovanému efektu.

Já: "Nebude. To se neboj. Je to dokonale zajištěný."

Během několika vteřin se ozval typický, úlevný zvuk zurčící bystřiny. Po půlhodině snažení mi to znělo, jako andělský chór.

No. Není to vždycky úplně snadný, ale když se to podaří... VAU!!!

Zvítězily jsme nad hmotou. Alespoň pro dnešek.

Ali přítel nejvěrnější - 135 - měla by se nalít

Babi seděla ve svém křesle. Jako vždy spokojeně klimbala a neúnavně při tom kývala hlavou. Sedla jsem si vedle ní na postel, abych oškrábala brambory k obědu. Najednou se ke mě otočila a lámanou mezikontinentálštinou povídá:

Babi: "Měla by se nalít tím chapem."

Nechápavě jsem se na ní podívala.

Já: "Cože? Pověz mi to ještě jednou a pomalu."

Babi: "Mě la bys na lejt s cha pem."

Já: "Jakože se mám jít opít?!"

Babi: "Jo."

Já: "A s nějakým chlapem?"

S širokým úsměvem, téměř spiklenecky přikývla.

Já (pobaveně): "Cože?! Ty po mně chceš, abych se šla vožrat s nějakým chlapem?

Babi: "Jo."

Začala jsem se smát a babi se přidala.

Já: "A znám toho chlapa?"

Babi: "Ne."

Já: "Takže ty říkáš, že se mám jít opít s nějakým úplně cizím chlapem?"

Babi: "Jo."

To už jsme se chechtaly na celé kolo. Obě dvě.

Já: "Teda babi. Ty jsi ale číslo."

Babi zářily oči jako dvě světýlka. Dlouho jsem ji neviděla takhle rozchechtanou.

Já: "Tak babi, chlapa tu žádného nevidím. Ale co kdybychom si daly malinkého panáčka spolu? Udělala jsem zázvorový likér. Dáš si se mnou?"

Babi labužnicky přikývla. Zcela mimořádně jsem tedy nalila dvě štamprlata. Takový sladký zdravotní bonbónek. V podstatě jen vodka, zázvor, med a citron. Výjimečně to do sebe "nekopla na ex", ale pomalu ucucávala a vychutnávala si každou kapičku.

Během chvilky byla ťuhýk a já jí ten spánek nepokrytě záviděla.

Šťastná to žena. 

Ali přítel nejvěrnější - 134 - ty budeš taky trénovat?

Mám lehké spaní. Jakmile u babi vrzne gauč, hned se letím podívat, co se děje. 

Hodiny ukazovaly téměř půlnoc, když se kromě vrzání začaly ozývat i další podezřelé zvuky. Doběhla jsem do pokoje a rozsvítila. Babi seděla nahá na posteli. Nohy volně svěšené k zemi, noční košile se válela tamtéž, stejně jako peřina a polštář. Vše, na co dosáhla, bylo volně rozptýleno kolkolem. Choulila se do vlastních rukou a klepala se zimou.

S širokým, šťastným, téměř dětským úsměvem a lehkým mezigalaktickým přízvukem mě radostně vítala:

Babi: "Jé. Ty steš trady?"

Já: "Co to tu provádíš? Proč jsi se svlékla? Vždyť je noc. Koukej si lehnout a spát."

Babi: "Pokej. Nee. Muskím uklízlet."

Já: "Nemusíš babi. Teď ne. V noci se spí. Budeme spinkat. Ano? Všichni spí."

Znovu jsem ji oblékla, uložila, přikryla a zdůraznila, že teď se bude spát a uklízet může ráno. Jenže ona mě vůbec neposlouchala. Nevím jestli proto, že mi nerozuměla, anebo proto, že mi nechtěla rozumět. Bůhví, co jí ten náš Ali zase nabulíkoval. 

Nejsem přívržencem podobných nočních aktivit. Obzvlášť když za nimi tuším další z Aliho trapných žertíků. Dokážu ledacos pochopit. Jak se říká "Znám své pappenheimské...". Za tu dobu, co s námi Ali bydlí, jsme s ním už zažili ledacos. Ale... přeci jen... trochu ohleduplnosti bych uvítala. Chci se alespoň trochu vyspat. S bojovkami můžou klidně blbnout i přes den. No ne?

A protože účel světí prostředky, rozhodla jsem se jim tu noční akčnost poněkud zasabotovat. Z lednice jsem vytáhla dvě kostičky spací čokolády a postupně je babi šoupla do pusy. Zbývalo počkat, než to zabere. Půlhodina je poměrně dlouhá doba. Než babi přemohl spánek, stihly jme svlékání, oblékání a ukládání ještě čtyřikrát. 

Druhý den si babi (na rozdíl ode mě) přispala. Budila jsem ji v podstatě až na oběd. 

Já: "Tak co Šípková Růženko? Kdo bude vstávat?" 

Babi: "Mně se nechce." 

Při odpovědi po mně hodila šibalským úsměvem, líně se převalila na bok a koketně přitáhla peřinu k bradě. Vyspinkaná do růžova, pusu od ucha k uchu, až jsem jí tu dobrou náladu záviděla. 

Později při krmení jsem si v duchu rekapitulovala, co všechno ještě musím udělat, abych na něco nezapomněla. Najednou mě z přemýšlení vytrhla babi se zajímavým dotazem. 

Babi: "Ty budeš taky trénovat?"

Já: "Já? Ne. A ty budeš trénovat?"

Babi: "Ano."

Já: "A co budeš trénovat?"

Babi: "Na herečku."

Já: "Na hérečku? No tý jo! A kde?"

Na tuhle otázku mi však babi neodpověděla. Jen se tajemně usmála a otevřela pusu pro další sousto. 

Asi je to tajemství. Pomyslela jsem si. Konec konců proč ne. Nikdy není pozdě zahájit životní kariéru. Třeba se konečně dočká i toho Oskara. 

A vůbec nevadí, že to možná bude v jiné dimenzi. 

Ali přítel nejvěrnější - 133 - když se nedaří...

Babi celý den koukala na televizi. Občas se v křesle trochu zavrtěla, ale jinak se nic zvláštního nedělo.

Dopoledne jsme úspěšně odeslali jednu zásilku a vše se zdálo být zalité sluncem. Babi sice měla pocit, že má k odeslání ještě nějaké resty, ale portál byl nějaké přetížené. Prostě nefungoval úplně podle našich představ. Domluvily jsme se tedy, že chvíli počkáme, a pak to zkusíme znovu. 

Jenže brána pořád ne a ne naskočit. Babi taky nijak nenaléhala. A tak jsem bláhově nabyla dojmu, že to nebude nic urgentního. 

Po večeři jsem ji, jako obvykle, uložila do postele a v domnění, že si mohu jít udělat přípravu na druhý den, jsem odešla do kuchyně.

Najednou na mě volá Petr. "Hani. Pojď sem honem!"

Babi ležela na posteli uprostřed čehosi, co připomínalo následky termonukleárního výbuchu poté, co se operativně rozhodla zkusit ten portál ještě jednou prošťouchnout. Samozřejmě sama. A protože to najednou fungovalo, začala horečně  odesílat jednu zásilku za druhou.

To nemohlo dopadnout dobře. A taky že nedopadlo. Babi portál jednoduše přetížila. Hromadná zásilka byla všude. Doslova. Lépe řečeno všude tam, kam dosáhla. 

Poměrně rychle sice pochopila, že to trochu předimenzovala, ale nechtěla mě tím "zbytečně" zatěžovat. Netuším sice, co měla v plánu v rámci záchrany situace, ale podle vizuálního posouzení, se jí to poněkud vymklo z rukou. 

Babi je bojovník a velmi nerada se vzdává. A tak pořad něco vyndávala, přesouvala, otírala, až jsem jí ty umíněné a nenechavé ruce musela chytit, aby nenadělala ještě větší paseku než dosud. 

S Petrem jsme pak milou babi popadli pod křídly a i s valnou částí zásilky, která jako zázrakem ještě zůstala na svém místě, ji posadili do vany.  Oblečenou. Tak, jak byla. Ani chudák nestihla protestovat.

Ze všeho nejdřív jsem popadla sprchu všechnu tu nádheru důkladně spláchla. Hlavně ty nenechavé ruce, které se nám neustále snažily pomáhat. 

Zbývalo jen sundat košili a následně jí doslova vystříhat z bombarďáků, aby bylo možné omýt i její svatyni.  Až po té jsem se odvážila napustit vodu a babi vydrhnout od hlavy až k patě.

Petr mezitím převlékl peřiny, což bylo nezbytné pro zpětný přesun do pokoje a já mu za to byla nesmírně vděčná. 

Po celou dobu záchranné akce babi ani nepípla. Jen těkala očima střídavě na mě a na Petra. Jako na  tenisovém turnaji. Však taky bylo koukat na co! Byli jsme jako dokonale sehraný servisní tým na automobilových závodech. Škoda, že nám to někdo nestopnul. 

Na závěr jsem jí ještě naordinovala hořký čaj. To jen pro jistotu. No. A pak už jsme ji činanou a svěží uložili do voňavé postele.

Až teď nesměle pípla "Děkuju."

"No není zač babi. Ale příště mě prosím zavolej." 

Než jsem stihla zapnout pračku, spala jako anděliček. Nikdo už by nepoznal, že tu před chvílí došlo k narušení časoprostoru. Díky bohu. 

Ali přítel nejvěrnější - 132 - kotel a jiné taškařice

Babi má v hlavě nějaký šestý smysl, či co. Pokaždé, když potřebuju, aby si trochu přispala, vstane časně. Jako kdyby tušila, že se bude něco dít. 

Jelikož se nám zima neúprosně blíží, naplánovala jsem si čištění kotle a spodku komína. Je to taková nanicovatá práce, do které se mi nikdy nechce, protože jsem pak špinavá jako kominík. 

Většinou se do toho pouštím hned po ránu, abych to měla z krku, dokud je klid. S touto vizí jsem se do toho vrhla i tentokrát. Jen jsem si však všechno připravila, u babi v pokoji to podezřele zavrzalo, a bylo po hehe. 

Nechala jsem tedy kotel kotlem a pozornost obrátila na babi. Převlékla, namazala, přebalila, povlékla, přeprala, umyla a jala se dělat snídani. Babi se mezitím koukala na televizi.

A protože jsme aktuálně v plném proudu příprav na tu plánovanou velkou expedici, o které jsem psala minule, přešly jsme na speciální kašičkovou stravu. Skoro jako kosmonauti. Jenže ti ji mají v tubě. Tak daleko my samozřejmě ještě nejsme. 

Babi ráda sladké. K snídani tedy připravuji tvarohový mls. To proto, aby měla dostatek živin, až pojedou s Alim na tu jejich slavnou výpravu.

Kulinářská odbočka:

Den předem si připravím polotovar, aby ingredience dostatečně zvlhly, a taky proto, abych to pak měla rychleji. Takto připravený nám vystačí na tři až čtyři dny:

1 měkký tvaroh

1 bílý jogurt (ideálně bez modifikovaného škrobu a dalších nesmyslů nebo domácí)

2 vrchovaté hrsti goji 

2 vanilkové cukry

1 hrst konopné semínko

2 lžíce kopřivových semínek 

1 lžíce cukru (případně medu)

Ráno pak jen vyndám z lednice, do kastrůlku s teplou vodou vložím snídaňovou misku (aby to neměla tak ledové). Do 1 bílého jogurtu nebo rýžové kaše rozmíchám doplňky, které dříve polykala (kolagen, tyrosin a l-glutamin - není nutné, ale babi to tak dělám), přidám 1 žloutek, 1 rozmačkaný banán, plus třetinu připraveného polotovaru, vše promíchám a hotovo.

Konec odbočky. 

Babi tahle dobrota moc chutná a miska v ní většinou zmizne během chvilky. Až se kolikrát divím, kam se to do ní vešlo.

Jediný problém, který budeme muset ještě doladit, je trefovaní. Babi totiž neustále kýve hlavou a mně se zas klepou ruce. Jsme prostě dvojka k pohledání. 

Z banální činnosti se tak občas stane závažný problém. Naberu lžičku a pomalu se blížím k puse. Babi ji má v tu chvíli naprosto vzorově otevřenou. Její kývavý pohyb mi však téměř znemožní se do té pusy trefit. Když už se mi to málem povede a já se přiblížím ke rtům, tak jen se jich dotknu, babi udělá klap a pusu zavře. Všechno ze lžičky logicky spadne zpátky do misky. V tom lepším případě. 

Abych však byla korektní, jsou i dny, kdy nám to jde jako po drátku a babi  jako ptáče s otevřeným zobáčkem. Kolikrát nestíhám ani přisunovat. 

Nicméně. Po úspěšně dokončené snídani jsem babi posadila k telce a šla konečně na ten kotel. 

Když jsem byla v nejlepším, samozřejmě patřičně špinavá od sazí, zaslechla jsem z pokoje podezřelé zvuky. S rukama zdviženýma ke stropu (abych něco neušpinila), jsem šla zkontrolovat, co se děje.

Babi si právě pokoušela sundat kalhoty, což se na vozíku dělá dost špatně. Požádala jsem ji, aby chvíli počkala, že si jen umyju ruce. Jenže na co by čekala, že jo? Vždycky byla žena činu. Než jsem doběhla z koupelny, měla už ze sebe všechno servané. Bylo naprosto zbytečné to jakkoli komentovat.

Přemístila jsem ji na trůn a odběhla s věcmi na přeprání do koupelny. Než jsem se však vrátila, babi stihla zahájit odesílání depeše. Jenže to nešlo podle jejích představ, a tak si pomohla rukou, přestože posunování je vždycky moje práce. Bohužel nevychytala ten správný okamžik či směr, takže ruku měla po tomto zásahu poněkud "použitou".

Samozřejmě nechtěla, abych viděla, že něco nezvládla, takže se promptně snažila zachránit situaci. Hlavně abych to neviděla, až se vrátím.

Nejdřív o kalhoty, pak o postel, abych ji následně přistihla, jak zbytek otírá o nepropustnou podložku na podlaze. To už se mnou malinko začaly cloumat emoce. 

Dolítla jsem rychle pro kbelík s mýdlovou vodou, žínku a celou ruku jí vydrhla až po loket. Další její pokusy jsem neriskovala a zbytek procesu  raději koordinovala sama. Babi z toho byla chudák tak vyjukaná, že úplně zapomněla, jak se zásilky správně odesílají. To jsou samé novoty a vychytávky, ale už je toho zkrátka moc.

Činanou jsem ji opět zanechala ve společnosti televize a vrátila se k rozdělanému kotli. Není nad to, když se věci dělají v klidu a pohodě. Ještě komín a hotovo. 

Babi byla zabraná do sledování pořadů a zcela výjimečně u nich neusínala. Když jsem jí k večeru přinesla polévku  zrovna běžel pořad "Ano šéfe". 

Koukám na babi, jak těsně před televizi položila misku s nakrájenou tatrankou a podává panu Pohlreichovi svůj "jetý" kapesník. 

"Na. Tady máš."

Jenže pan Pohlreich, jako na potvoru, neměl žádnej kapesník ve scénáři, a tak na něj jednoduše nereagoval. Babi z toho byla celá zmatená. 

Nemohla pochopit, proč ten posmrkaný kapesník nechce. Chvíli nechápavě držela nataženou ruku a zkoušela ten šnuptychl strčit do obrazovky. Marně. Pan Pohlreich měl v tu chvíli úplně jiné starosti.

Já: "Babi. Ten pán je jen v televizi. To není živý člověk."

Babi (zklamaně): "Aha."

Po večeři projevila přání si lehnout. Byl tak akorát čas. Během chvilky byla v noční košili. Až mě udivilo, jak nám to jde hezky od ruky. Až podezřele snadno. Položila jsem ji do postele, popřála dobrou noc a šla se vykoupat. Za chvíli na mě volá Petr:

"Hani, babička se ti obléká."

Přiběhla jsem a babi seděla v kolečkovém křesle, celá čerstvě oblečená. Jen kalhoty měla na půl žerdi, protože neměla sílu vstát, aby si je pořádně natáhla. 

Na jednu stranu mě potěšila její nečekaná samostatnost, ale na druhou mi bylo jasný, že bez spací čokolády nám hrozí akční noc. 

Za poslední měsíc jsme ji vůbec nepotřebovaly. Většinou usnula ještě než jí padla hlava na polštář a spala klidně i do dvou odpoledne. Ale dneska bylo všechno jinak. Plná elánu se těšila z nového dne a odmítala připustit jakoukoli jinou realitu.

Já: "Babi , proč jsi se zase oblékla a ustlala? Před chvílí sis lehla. Vždyť je večer."

Babi: "Není."

Donesla jsem tedy čokoládu, postupně ji babi po malých kouscích aplikovala do pusy a jala se čekat, kdy to zabere. Čas jsme si krátily opakovaným rozestýláním a stlaním, obé prokládané svlékáním a oblékáním, vždy v závislosti na tom, jestli bylo podle babi ráno nebo večer. Zvládly jsme čtyři kola, než ta dobrota konečně zabrala a babi ulehla.

Nevím, kde byl v tu dobu Ali. Jedno je však jisté. Zahájíme opět pravidelné večerní mlsání.

Dobrou a klidnou noc.