Venku je nádherný den. Sluníčko se nám rozhodlo trošku pošimrat čumáčky, a tak jsme babi vzali na procházku.
Šla dobrovolně, což je samo od sebe malý zázrak.
Poslední dobou je pěkný lenoch. Vůbec se nechce hýbat.
Pomalu si to šouráme po panelce. Já z jedné strany, hůlka z druhé a občasným podupáváním prokrvujeme bolavá kolena.
Babi už to zkrátka moc nešlape.
Za mlada však bývala nadšeným turistou.
Pracovala v rekreaci ROH. Měla na starost organizaci zájezdů pro pracující.
Něco podobného jako ve filmu Anděl na horách.
Jako dítě jsem s ní často jezdila po nejrůznějších zotavovnách.
Kulturní i sportovní referenti dělali, co mohli, aby si to pracující lid na zasloužené rekreaci pořádně užil.
V létě nekonečné pochody, v zimě lyže a túry po horách.
Byla jsem tenkrát v pubertě. Navíc jsem beran a máma býk. Vražedná kombinace.
Ano. Je to jedno z nejoblíbenějších témat.
Sezóna je znovu v plném proudu a babi honí po letišti neukázněné turisty a v noci pak chodí pěšky domů, protože už nic nejede.
Znám ty příběhy nazpaměť.
Před několika lety, když s Alim zase lítali po letištích a nádražích, jsem babi zavolala, jestli spolu pojedeme domů.
"Jo. Jo. Už jsem v Letňanech. Jenom sednu na metro a za chvíli jsem tam."
"Cože!? Na jaký metro?! Sedni si na lavičku a nikam nechoď. Za chvíli jsem tam. Hlavně už nikam nejezdi! "
Nutno podotknout, že jsme jezdily autobusem z Letňan.
Lahvinku v tašce měla skoro prázdnou... nemoc z povoláni z doby rekreací, kdy tekuté prezenty dostávala často.
Ulevilo se mi, když tam opravdu seděla.
Dnes je z babi nedobrovolný abstinent.
Když o zájezdech vypráví, mívá takový zasněný pohled (to vidět je) a chuť na panáka (to vidět není, ale vím to ).
No a já jen tupě zírám a snažím se to přežít.
Přemýšlím, kolik dávek je smrtelných...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.