Jak jsem již psala, babi si ráda přihnula.
V době, kdy ještě chodila do práce a Ali zaskočil jen občas, přicházela domů v méně či více podroušeném stavu.
To byl možná i důvod, proč jsme si Aliho hned nevšimli.
Autobusem jezdila z konečné na konečnou. V tašce lahvinku, že které cestou příležitostně upíjela a vše se zdálo být relativně v pořádku.
Jednoho dne však z bůhví jakého důvodu vystoupila uprostřed polí.
Podotýkám, že bez znalosti terénu.
Babi je býk, který se jen tak nevzdává, takže bloudila patrně dost dlouho než se odhodlala mi zavolat.
Poté co jí dobří lidé, z prvního domu, na který při svém bloudění narazila, sdělili polohu jsem volala policii s prosbou, zda by ji mohli někde na trase odchytit.
Neměli jsme tehdy auto, což by samo o sobě samozřejmě problém nebyl, ale sehnat v pátek odpoledne střízlivého řidiče ano.
Babi se nejdříve bránila, ale přeci jen se nakonec nechala přesvědčit, že 15 kilometrů je ještě poměrně daleko.
Jeden by čekal, že bude po celém dni v práci a několikahodinovém pochodu unavená.
Babi však vystoupila z vozu, rozesmátá a plná energie, jako by se právě vrátila z dovolené na Malorce.
Policistům ještě dopověděla některou ze svých 5 vtipných historek a šla si spokojeně lehnout.
Byl to její poslední pracovní den.
Víc jsme neriskovali.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.