Ali přítel nejvěrnější 16 - nepřítel pohybu

Pohyb je důležitý. A já jsem fakt tvrdá.

Snažím se, aby byla babi co možná nejdéle "soběstačná" a aby měla nějaké povinnosti. 

Kromě vynášení odpadků a nalámání starého pečiva pro slepice si uklízí vyprané prádlo, vaří si kafe... 

Jsou to drobnosti, ale pomůžou. Ano. Musím občas něco připomenout, protože všechno řídí Ali. 

Ali taky rozhoduje, do čeho se babi zrovna chce. Moc toho není. 

Jedna věc ji však přitahuje, jako magnet. 

A tou je nádobí.

Nedokáže odolat pokušení. 

Má přísně zakázáno jeho mytí a uklízení. 

A přestože je nad dřezem veliká cedule, babi ji totálně ignoruje. A vůbec to není tím, že si to nepamatuje. Ona přesně ví, že to dělat nemá.

Rčení o zakázaném ovoci funguje  naprosto spolehlivě. 

Sedí v kuchyň, číhá a jakmile odejdu z místnosti, umyje alespoň lžičku nebo uklidí třeba cedník na neznámé místo. Abych z toho taky něco měla. 

Babi je prostě takovej bazilíšek. Nasadí nevinej kukuč a dělá, jakoby nic. 

"Já na to ani nesáhla.. No čestný slovo. Vůbec si nepamatuju, že bych něco takového dělala... " 

Asi nemusím říkat, že už jsem na čestné slovo dost háklivá.

Tento výraz hned dostane úplně jiný rozměr. 

Babi však těmito okamžiky žije a má radost, že mě zase převezla. 

Čas od času se zeptá. 

"Kdybys potřebovala s něčím pomoct, tak řekni." 

"No. Mohla bys třeba zamést." 

"To se mi nechce." 

"Ty bys chtěla jen práci, u které se sedí. Viď? Je to jen takový řečnický obrat." 

"Jo." 

Zkrátka dostat babi z židle je někdy nadlidský výkon.

Jakmile přijde řeč na zvedání zadku nebo, nedej bože, na nějakou tu procházku, obrátí oči v sloup, nasadí výraz ala "v posledním tažení" a sílpavým hlasem pronese ".. já nemůžu.. je mi hrozně špatně.." 

Herecký výkon hodný nominace na Oscara. 

Kdybych ji neznala, vyděšeně bych volala sanitku. 

Stačí však vytáhnout tatranku nebo zmrzlinu, vykouzlí široký úsměv a blaženě pronese:

" No vidíš. To je nápad!" 

Asi si dám taky. Dělá to dobře na nervy.