Většího karbaníka, než bývala naše babi, byste pohledali.
V době, kdy pracovala v rekreaci, jsem s ní často jezdila. Byly to takové ty zájezdy, pro zaměstnance, do podnikových zotavoven.
Všichni, dospělí i děti, jsme se znali, takže kolektiv nebylo třeba stmelovat a první lahev většinou padla už cestou podnikovým autobusem.
Karty v rukách rodičů šustily každý večer.
Mastila se kanasta i žolíky a hrálo se dlouho do noci, či raního kuropění.
Nedávno jsem při uklízení narazila na balíček karet a napadlo mě vyzkoušet, jestli si babi ještě vzpomene, jak se to hraje.
Na internetu jsem nastudovala pravidla, abych nebyla za blbce, a zeptala se, jestli si nechce zahrát.
Souhlasila.
Rozdala jsem tedy karty a to bylo to poslední, co jsem byla schopna pochopit.
Babi hrála, jako kdyby zrovna vstala od hráčského stolu.
Pravda. Musely jsme trošku přizpůsobit pravidla, protože měla problém s drobnou motorikou, ale jinak jí to šlo naprosto skvěle.
Snížily jsme počet karet na 12 +1 pro vynášejícího hráče.
Také jsme si jasně rozdělily role.
Já vyhrála míchání a rozdávání, babi snímala a vynášela.
Vydržela hrát více než dvě hodiny, což byl naprosto úžasný výkon. Že udrží pozornost takhle dlouhou dobu, jsem absolutně nečekala.
Karty ji naprosto pohltily.
Hlavu skloněnou, neustále si něco mumlala, počítala a přerovnávala.
Téměř nemluvila. Plně se soustředila na hru a...
Ta potvora nade mnou i vyhrávala! Normálně zavírala z ruky!
Nebudu se zbytečně kroutit a otevřeně a potupně přiznám, že skóre bylo naprosto vyrovnané.
Je vidět, že jsou věci mezi nebem a zemí, které Ali prostě neovlivní.
Zkusíme ho s babi ještě někdy oblafnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.