Přátelství babi a Aliho dávno přerostlo v něco víc, než je kamaradský vztah. Jedná se v podstatě o vzájemnou symbiózu.
Jen stěží je od sebe rozeznáte. Když mluví babi, mluví zároveň Ali a naopak. Jsou doslova jedno tělo, jedna duše a jeden bez druhého nedají ani ránu.
Kdyby mi to nebylo blbý, tak bych jí místo babi začala říkat Alibabi. Jenže to by si to pak leckdo mohl poplést se známou pohádkou Alibaba a čtyřicet loupežníků, což by nebylo úplně správně.
Ali sice vydá za celou tlupu, ale zásadně pracuje sám.
Je mazaný, zákeřný a nevyzpytatelný.
Nepřepadává počestné pocestné v hlubokých lesích, nekrade peníze ani cennosti, ale o to je nebezpečnější.
Ali svým obětem sebere úplně všechno. Bere vše, čemu se za celý život naučili, co prožili, koho milovali a čeho dosáhli. Krade všechno včetně nejniternějších myšlenek.
Nezbyde nic. Jen prázdnota.
Snažím se vymanit babi z jeho vlivu, ale urputně se brání.
Dneska jsme například chtěly Aliho zapojit do hry v kostky, ale nepodařilo se nám to. Ne, že by nechtěl hrát, ale počítat ho jednoduše nebavilo. Odmítl i kanastu. Prý je to moc složité...., a tak jsme to vzdaly.
Venku chumelí, v kamnech nádherně praská, je tu teploučko, v rádiu hrajou jednu hezkou písničku za druhou a babi se šla vykoupat.
Zatím to celkem zvládá a po lázni je vždy svěží. Jako by z ní spadl balvan.
A když už je čerstvá, zkoušíme znovu promrskat ty žolíky.
Musím babi hlídat, aby nefixlovala. Ta potvora je totiž velmi mazaný a zákeřný protihráč a jakmile ji nehlídám, podvádí.
Zkouší to na mě různě. Třeba předstírá, že bude vykládat, vezme z balíku kartu, pak jako zjistí, že jí něco chybí a vrátí kartu zpátky do balíku. Samozřejmě úplně jinou, protože ta původní se jí hodí daleko víc.
Jindy na mě zkouší vyložit dva žolíky s jednou kartou nebo vyloží a nezbyde jí karta na zavření. Hodí na mě úsměv a myslí si, že tím je to vyřízené.
A žolíky? Zajímalo by mě, kde je pořád bere. Má jich věčně plnou ruku, zatím co já ho neviděla ani nepamatuju.
Dokud babi hraje, nikdo by nepoznal, že má Aliho. Mozek jí pracuje na plné obrátky. Stav absolutního soustředění.
Jakmile však karty odloží, jako by se posledních deset let, co s námi bydlí vymazalo. Prostě nejsou.
Bezelstně se mě zeptá "Dáš mi nějakou noční košili na spaní? Já tu nic nemám. Jsem tu poprvé. A když nepojedu domů, tak bych neměla v čem spát..."
Tak, asi tak je to s tím naším hraním. Něco za něco....
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.