Ali přítel nejvěrnější - 23 - kostel

K dnešnímu blogu mě inspirovala moc milá zprávička, která mi přišla na messenger. 

Psala mi paní, která se rozhodla vzít si maminku z LDN domů. 

Maminka je prý hodně sprostá a agresivní, což je velmi nepříjemný a ubíjející stav. 

Připomnělo mi to babi před několika lety, kdy s ní opravdu nebylo lehké pořízení. 

Je zrozencem ve znamení býka. Takový trošku generál. Doma muselo vše šlapat podle jejích představ a málokdy dala na názor někoho jiného. 

O to hůř snášela počáteční Aliho oťukávání v době, kdy jí začal projevovat svoji náklonnost . 

Drobné výpadky, pocit zastřené mysli... Takový ten stav, kdy jste za sklem a na život koukáte, jako by ani nebyl váš. 

V  příspěvcích jsem před časem psala, že babi tenkrát hodně pila, což jsem netušila, dokud se k nám nepřestěhovala. 

Na tuhle dobu moc ráda nevzpomínám. 

Okamžik, kdy jsem se rozhodla od sebe Aliho a  Notordu odtrhnout, byl pro babi šok. 

Trvalo to téměř dva roky než i okolí pochopilo vážnost situace a přestalo babi pití tajně nosit. 

Zkoušela to na mě po dobrém, po zlém, hrála na city, vyčítala, prohledávala šuplíky a skříně, a těch jadrných jmen, co jsem dostala! Do té doby jsem netušila, jak je v tomto směru čeština barvitá a rozmanitá. 

Je to strašný! Dáváte ze sebe vše, čeho jste schopni a sklízíte jen urážky a zlobu. 

Byly však naštěstí i hezké chvilky. 

Jednou, když to babi ještě fyzicky dávala, jsme šly na nákup. Procházkou jsme to vzaly až na náměstí, aby měla trochu pohyb. 

Z místního kostelíka zněly varhany, na babi to nějak dosedlo a byla celá taková naměkko. 

Úsměvné na tom bylo, že babi je celý život zarytým ateistou. 

A tenhle bezvěrec a neznaboh mě najednou táhnul do kostela!

Pomalu jsme vstoupily a já, obtěžkaná taškama doufala, že zůstaneme diskrétně stát v pozadí. Abychom nerušily. 

Jenže, to by nebyla naše babi. S bezelstnou samozřejmostí si to namířila do lavice uprostřed kostela a s hlasitým zaskřípěním se usadila. 

Tak jsme tam tak seděly a poslouchaly ty varhany, pana faráře a modlitby. 

A bylo nám příjemně. 

Nepatřičně, ale příjemně. 

Vydržela tam sedět až do konce. 

Vzala jsem s povděkem alespoň to, že nepoužila svěcenou vodu a nepokřižovala se, protože nevím, co by si o nás ten nahoře pomyslel. 

A takový je Ali. Někdy rozbrečí, jindy rozesměje a někdy je s ním prostě jen fajn. 

Tak se držte :o)