Mám takové podezření, že je babi pěkně kvítko, které si pamatuje, jenom to, co chce. Respektive jen to, co je pro ni výhodné a z čeho má nějaký užitek.
Abyste dobře pochopili, jak moc je, omlouvám se za ten výraz, "vyčůraná", pokusím se celou trapnou záležitost demonstrovat na názorném příkladu.
Kamarádka ráda a velmi dobře peče. A protože jí to fakt baví, zásobuje svými úžasnými výtvory celé široké okolí.
My zas máme slepičky. A ty snášejí vajíčka, co jsou do těch dobrot potřeba. A protože už se nějaký ten pátek kamarádíme, jsou ty naše domácnosti více méně sdílené. Já dám to, ona ono, já vajíčka, ona mazanec , já ovoce, ona koláč ...
Až potud by bylo všechno v pořádku. Ano. Záměrně říkám by bylo, nebýt bábiny slabosti jíst sladké.
Patrně již tušíte, kam tím mířím. Přesně tak. Babi pomalu neví kdo jsem, natož aby si vzpomněla, jak se jmenuju. Jakmile však řeknu Anička, ví naprosto přesně, o kom mluvím, a to i v případě, že jí nevidí třeba týden!
To, že vařím a snídaně má div ne "předkousané", toho si ani nevšimne. Pravidelně snídá dvakratkrát, protože zapomene, že už jedla. Ale, že sladkosti nosí Anička, to si pamatuje naprosto zázračně.
Tuto nespravedlnost jsem si uvědomila dnes, když Anička přinesla domácí kremrole.
Nic lepšího jsem v životě nejedla. I přesto jsem se s babi "bratrsky" rozdělila. Takovej jsem charakter!
Samozřejmě jen proto, aby nebyla tlustá, jsem snědla dvě a babi dala jednu. Bylo to koneckonců pro její dobro. Pořád má strach, aby neztloustla...
A jak jsem je tak měla v tom bříšku, pochopila jsem, proč to tak je.
Ty kremrole jsou, tedy vlastně byly, prostě nezapomenutelný.
Tak promiň babi. Příště se pokusím rozdělit fifty fifty. I když to bude hrozně těžké...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.