Babi většinou spinká jako šípková Růženka. Dlouho. Občas se chodím dívat, jestli ještě dýchá. To však dělám až kolem desáté hodiny ranní. Dřív by to bylo zbytečné, protože vstává až po deváté hodině.
Je to příjemné, protože stihnu obstarat všechnu naši drobotinu i připravit snídani, což mi dvě hodinky zabere.
Dnešní ráno však bylo všechno jinak.
Jako vždy mě vzbudily číčule. Vstala jsem, abych jim nakrájela maso. A jak si to tak rozespale šourám do kuchyně, vidím, že je na dlažbě vyznačená cestička. Hnědé skvrny, velikosti mexického dolaru, neomylně mířily do koupelny i na záchod.
Nos natáhl typický odér a můj rozespalý mozek začal překotně analyzovat situaci.
Dveře do koupelny jsou zavřené. Je slyšet jen tlumené šplouchání, to znamená, že babi je zaměstnaná. Vše půjde snadno umýt. Musí celá do vany, takže tam už nic nezachráním a horší to už nebude. Vyhodnocuji, že koupelna nespěchá a vrhám se na pokoj.
V rychlosti otírám podlahu, povlékám peřiny a poslouchám, zda voda stále šplouchá.
Kočky na mě vyčítavě koukají a benjamínek Tom se hlasitě dožaduje ranního přídělu. "Vydrž prcku vydrž. Už to bude."
Babi zatím v koupelně pilně měnila mexické dolary za drobné, které neustále od někud vypadávaly.
Ukončila jsem její bohulibou činnost, svlékla ji do naha a nasoukala do vany plné pěny, které jsem dala asi trochu víc než bylo třeba. Koukala jí jen hlava.
Když jsem ji tam tak viděla, vybavila se mi známá hláška o dětech a namydlených okrajích vany. Úlevně jsem si uvědomila, že mi taky nikam neuteče.
Z bankomatu jsem udělala zase koupelnu a z babi činanou holčičku. Je jasné, že se zákuskama má dneska útrum.
K snídani suchý rohlík, hořký čaj a pár piškotů. Zajímalo by mě, co snědla, ale to už nezjistím, takže jako bonus přidávám živočišné uhlí. Pravá pochoutečka. Však se babi taky tváří. Na první pohled je zřejmé, jak moc jí chutná.
"A zákusek by nebyl?"
"To nemyslíš vážně? Že ne?"
"A jo."
Člověk by jí dal korunu. Jak hromádka neštěstí.
"Už abych umřela..."
"A ty myslíš, že by ti tam zákusek dali? Vždyť bys jim zaneřádila celá nebesa! A v pekle by z tebe teď asi taky nebyli na větvi."
Babi nechce nosit plenkové kalhotky, ale tentokrát není zbytí. Neochotně je tedy natahuje, vkládáme pro jistotu vložku a já jdu konečně dodělat, co jsem nestihla.
Asi po hodině se situace opakuje. Sice s menšími následky, co se směnárenskétho provozu týče, ale s totálně zacpanou toaletou, kam jistící část výstroje odhodila.
Další vlna následovala o něco později. Bohužel jsem přeslechla klapnutí dveří a babi se tak mohla volně realizovat. Říká se, že by se nemělo bránit kreativitě, ale když jsem viděla babi na trůně, jak zaujatě z kalhotek vybírá veškerý savý materiál a hází ho do mísy, trošku ve mně hrklo. Veškeré pochopení k babičiným inovativním trendům mě opustilo.
Zbytek dne jsme výsostná místa navštěvovaly spolu. K oboustranné spokojenosti.
A Ali? Ten se jen v koutě tiše smál. Zase mě dostal. Pacholek jeden zlomyslnej.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.