"Tak babi. Zítra přijede návštěva."
"Kdo přijede?"
"Kamarád s rodinou. Mají dvě děti."
"To bude prima. Bude tu zase veselo. Mám děti ráda."
Babi miluje návštěvy. Užívá si jakékoliv rozptýlení a za normální situace by nemohla ani dospat.
Jenže v noci si s Alim patrně udělali malý výlet časoprostorem, a tak to babi ráno trochu natáhla.
Tohle jejich courání je někdy hodně náročné. Hlavně pro babi. Bývá pak dost unavená. Není proto divu, že se jí noční zážitky maličko pomotaly s nově nabytými informacemi.
Byla si toho zřejmě vědoma, neboť už při vstupu do kuchyně sondovala stav věcí.
"Vám dneska přijede nějaká návštěva viď?"
"Přijede. Včera jsme o tom spolu přece mluvily. Proč se ptáš?"
"Já jen, že mi z pokoje zmizel nábytek."
Přišlo mi to divné, ale tak... stát se může ledacos. Po těch letech s Alim v jednom baráku už se nedivím skoro ničemu. Ptám se tedy opatrně.
"Jak zmizel nábytek?"
"No. Všechny věci zmizely."
Moc tomu nevěřím. Nechám se dovést do pokoje, ale nevidím žádnou změnu. Ledaže by ten někdo zase všechno vrátil. Zeptám se proto zvědavě.
"Tak copak ti chybí?"
Babi prohlíží pokoj ze všech stran. Otvírá a zavírá dveře, prohlíží skříně, kouká pod bednu na peřiny a evidentně nechápe, jak se ten nábytek tak rychle dostal zpátky.
"Ať koukám jak koukám, nevidím, že by ti tu něco chybělo." Poznamenám nesměle.
"Tak to se mi asi něco zdálo. Jak se furt stěhuju sem a tam, tak už to mám celé popletené... "
"Hlavně, že je všechno na svém místě. Tak se pojď najíst, za chvíli tu jsou."
"A kdo?"
"Ta návštěva přece. Přijedou děti... "
"Aha. Tak to už se těším."
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.