Ali přítel nejvěrnější - 54 - puzzle

Babi s nastupujícím podzimem ubývají fyzické síly. Velmi ji trápí nedostatek sluníčka. Jeden by čekal, že se bude Ali alespoň trošku snažit rozptýlit její chmury, ale nic. Ani ho nehne. Ač nerada, musím bohužel konstatovat, že jako kámoš totálně selhal. 

Navíc se blíží úplněk, a to babi bývá naprosto ztracena v  časoprostoru. Bloumá po domě smutná, jak šafářův dvoreček, bezradně se snaží srovnat myšlenky a najít jakýkoliv zachytný bod. 

Ali místo toho, aby pomohl, baví se tím, že vymýšlí škodolibé legrácky, aby ji ještě více zmátl. 

Neustále přemýšlím, jak ji zabavit. Na procházky je líná chodit a stabilita se velmi zhoršila. Sedí celé dny u televize, což není úplně dobře. Nechala jsem se inspirovat v jedné ze skupin a zakoupila puzzle. Perníkovou chaloupku. Byla jsem strašně zvědavá, jestli to babi půjde. 

Posadily jsme se ke stolu, babi s  24 dílky skládačky a já s bednou jablek na zavaření. 

Byla to výzva. Dokonce i Aliho nová hračka zaujala. Sedl si  k nám a společnými silami začali skládat. 

Brala do rukou dílek po dílku a otáčela je všemi směry. Možná by to zvládla, kdyby jí to Ali nekazil. Už už měla kousek na správném místě. Jen ho jemně zatlačit, aby zapadl. Jenže Ali jí v poslední chvíli stáhl ruku zpět. Nedokázali se domluvit, kam který dílek patří. 

Ale bavilo je to. Minimálně první dvě hodiny. Pak už to na babi bylo dlouhé a začala fixlovat. Myslela si, že jí to projde. Zbylé dílky jen tak volně položila na nezaplněná místa a nenápadně zmizela do svého pokoje. 

"No babi! Co to je? Ty mě zkoušíš viď?" 

"S čím?" 

"No. Tady s tou skládankou." 

"Vždyť jsem to složila." 

"A co ty neumístěné kostičky?" 

"Ono to nejde. Asi tam něco chybí..." 

"Ale nechybí potvoro. Tys mě chtěla ošulit." 

Naštěstí pro babi mi zazvonila minutka, a já musela vytahovat zavařená jablka z hrnce. 

A babi? Normálně zdrhla. 

Tak zase zítra.