Stářím se člověk scvrkává. Je to nezvratný fakt, ať se nám to líbí nebo ne.
Kdysi jsem přemýšlela, proč vlastně ve stáří touto změnou fyzična procházíme. Jaký to má důvod? Jaký to má cíl? K čemu je to dobré?
Přece to nemůže být jen kvůli "skladnosti". To by bylo i na mě trochu moc morbidní.
Co tam je dál? Zemská přitažlivost. Měknutí kostí... A co různá rčení? Měl těžký život, člověk neunese všechno, bylo to těžký, cítil obrovskou tíhu, měl těžké břímě, stáhl se do sebe ...
Kdo ví?
V každém případě se zkrátka zmenšujeme.
Nedávno jsme měly malý spor. Babi tvrdila, že je větší, něž já. Nenechala si vymluvit, že už to dávno není pravda. Neuvěřila, ani když mi při přeměrování koukala na krk a Ali souhlasně kýval.
Říkám jí "Babi. Koukej. Vždyť jsi o hlavu menší."
Jenže babi zatvrzele trvala na svém a naprosto iracionálně odmítala uznat to, co bylo naprosto zřejmé.
Občas se s babi špičkujeme. Tentokrát se však jednalo o věc zcela zásadního charakteru. Která z nás je větší blbec.
Jsem beran a babi býk. Šlo o princip. Ani jedna z nás nechtěla uhnout ani o píď.
Nakonec jsem vyhrála.
Díky této příhodě jsem si vzpomněla na jednu úžasnou kolegyni. O padesát let starší dámu, která s patřičnou hrdostí používala nádherné rčení:
"Já nejsem žádnej malej vůl!"
A o nic menšího nešlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.