Ali přítel nejvěrnější - 58 - cedulky

Po celém našem domě je rozmístěna spousta cedulek. Jsou na nich všechny základní informace pro případ, že by Ali nebo nedej bože babi některou skutečnost zapomněli. 

Mají je všude. Na každé skříni, dveřích, na stole, poličkách... Oba dva je však totálně ignorují nebo dělají, že je nevidí. 

To by mi až tak nevadilo, kdyby se mě babi každou chvíli na některou z těch informací nezeptala. 

Je sice možné, že mě jen tak z legrace zkouší, jestli si to jako všechno pamatuju, ale ruku bych za to do ohně nedala. 

Vím, jaký je Ali pokušitel i kolik naschválů dokáže udělat. A babi? Ta je taky pěkný kvítko. 

Samozřejmě. Existují i výjimky. To babi cedulku najde, přečte, ale... 

Zrovna tuhle. Koukala jsem na televizi a babi luštila svoje oblíbené křížovky. Půl dne jsem o ní skoro nevěděla. 

Najednou nakoukla ke mně do pokoje. 

Babi : "Ahoj. Tady na ceduli je napsáno, že ty moje věci má moje dcera Hanka. Jenže já teď nevím, kde je. Měla jsem nevlastní dceru, a pak vlastní, ale ta už umřela..." 

Chtělo se mi zakřičet "Moje máma jenom jednu dceru má, a tou jsem já!"

Jenže pak jsem si uvědomila, že by mi to asi stejně nevěřila. Ve snaze trošku odlehčit situaci jsem se zeptala. 

Já : "Vypadám jako zombie?" 

Babi : "Ne. Takže ty nejsi moje dcera? 

Já : " Jsem. "

Babi : "A kde je ta druhá?" 

Já : "Žádnou druhou jsi nikdy neměla." 

Babi :  "Mně už se to všechno plete. " 

Já :  "Tak pojď. Dám ti večeři." 

Doufala jsem, že tímto je problém vyřešen. Jenže. Po večeři to babi zase začalo vrtat v makovičce. 

Babi:  "A nemohla bych tu dneska spát? Já nevím, jak bych se dostala domů. Jsem nějaká sevřená. Není mi dobře. Půjdu si asi lehnout." 

Poslední větu téměř šeptala, aby výstup nabral na dramatičnosti. 

Já :  "A není trochu brzo? Vždyť je teprve pět." 

Babi:  "Myslíš? Ale mně je OPRAVDU špatně." 

Já :  "A nezahrajem si karty? 

Babi (nadšeně) : " Tak jo! To by šlo."

Nějakou chvíli hrajeme a babi trapně vyhrává. Nevím, jak to dělá, ale když sedne ke karbanu, je to, jakoby se vrátila o padesát let v čase a zrovna se zvedla od hracího stolu.

Babi : "Budu mít smůlu v lásce. To asi dneska žádnej milenec nepřijde." 

Přesla jsem tuto posměšnou poznámku mlčením. Nenechám se přece vytočit. Ne nadarmo se říká, že první vyhrání z kapsy vyhání. Nakonec byla hra více méně vyrovnaná, takže do hajan jsme šly obě spokojené. 

No. A mně budiž útěchou, že ten milenec asi nepřijde ani za jednou.