Ali přítel nejvěrnější - 66 - zatmění měsíce

Úplněk má pro babi zvláštní, až magicko-cestovatelskou přitažlivost. Tentokrát byl velmi posilněn úplným zatměním měsíce.  Vražedná kombinace. Babi byla jako mezi dvěma mlýnskými kameny.

Na jednu stranu chtěla zůstat doma, ale na druhé Ali neustále naléhal, aby s ním podnikla další a další výlety časoprostorem. 

Brána do jiné dimenze byla aktivována. Já na jedné straně, Ali na druhé a babi mezi námi. Připadala jsem si, jako v té pohádce o veliké řepě.  Ali ji tahal tam, a já se jí pokoušela stáhnout zpět do našeho teď a tady. 

Přetahovali jsme se skoro celé odpoledne. 

Babi: " A tvoje maminka ví, že jsi tady?" 

Já: " Ty mě nevidíš? 

Babi: "Vidím." 

Já: "Tak proč se ptáš?" 

Babi: "To je ta druhá maminka?" 

Já: "Jaká druhá maminka?"

Babi: "No těch holek. Jak sem s nima občas chodí." 

Já: "Sem žádná jiná maminka nechodí." 

Babi: "A kdy přijede tvoje matka?" 

Já: "Kdo myslíš, že je moje máma?" 

Babi: "Ty jsi moje matka?" 

Já: "Ne, ale...?" 

Babi: "A jó. Ty jsi moje dcera!" 

Já : "No vidíš, že sis vzpomněla." 

Na chvíli jsem měla radost z drobného vítězství. Jenže během chvilky Ali znovu zatáhl. 

Babi: "Koukám, že maminka bude muset přijet za námi." 

Nebyla to otázka, a tak jsem se to  rozhodla nekomentovat v naději, že si babi vzpomene, o čem jsme si povídali před dvěma minutama. Nevzpomněla. 

Babi: "Já myslím, že maminka nepřijede... " 

Už už jsem jsem chtěla zajásat...

Babi: "... a budeme muset jet za ní my." 

Já: "Babi. Zamysli se, co říkáš." 

Babi: "No pravdu." 

Já: "A myslíš, že je to reálné? Zkus o tom popřemýšlet." 

Babi: "Já myslím, že jo. A jak si se s ní domluvila?" 

Já: "S nikým jsem se nedomlouvala." 

Babi: "Tak já nevím, jak to bude. Koukala jsi, jestli tam nemáme nějakou zprávu?" 

Já: "Jakou zprávu?" 

Babi: "No v těch dokladech, jestli nenapsala, kdy přijede." 

Já: "Maminka zemřela před pětačtyřiceti lety." 

Babi: "A jó. Dyť jsem blbá." 

Hurá!  Udělalo to "cink". Zase jsme doma. Ali ztrácí na síle! Domnívala jsem se mylně. 

Babi: "Já myslím, že u sebe nemám žádné doklady." 

Já: "Tak se běž podívat do kuchyně. Tam máš cedulku, kde máš všechno napsané." 

Babi vstala, což byl tak trochu záměr, aby na chvíli zvedla svatyni, a odšourala se zjistit odpověď na svoji otázku. 

Pravděpodobně ji uspokojila, protože se vrátila s hlavou plnou čerstvě nabytých informací. Chvílí tiše sedíme a vychutnáváme si kouzlo okamžiku prozření. 

Babi: "Já se ani nepamatuju, jak vypadá moje sestra." 

Já: "Ty ale nemáš žádnou sestru." 

Babi: "Ale tam je to napsané." 

Já: "Tam je napsané DCERA." 

Babi na mě vrhla nevěřícný pohled a odešla zpět do kuchyně. Dobrý. Alespoň má pohyb. 

Babi: "Ty jsi Hanka?" 

Potvrdila jsem přitakáním a spokojeně se uvelebila v křesle. Babi usedla vedle a Ali na chvíli utřel nudli. 

Babi: "A kdy někdo přijde?" 

Já: "Já myslím, že nikdo nepřijde." 

Babi: "A tys je nezvala?" 

Já: "Nezvala." 

Babi: "To ale nebudou vědět, kde jsme." 

Ali začal vyhrávat. Ale nevzdala jsem to. Takticky jsem vyčkávala na vhodný okamžik. 

Babi: "To je divný, že sem maminka nechodí. Bydlí tady?" 

Já: "Maminka umřela. "

Babi: "Aha. A my se o ní bavily, jako by tu byla. Takže jsem vedle, jako ta jedle." 

S tím se nedalo nesouhlasit. 

Babi: "V kolik jedeme ráno domů?" 

Já: "Nikam nejedeme. Bydlíme tady." 

Babi: "Do Kostelce tedy nejedeme? Jo. My jsme vlastně v Kostelci. Takže sebou večer mrskneme a spíme? " 

Já : "Ano babi." 

Bylo to náročné odpoledne. Ali je opravdu velký soupeř. Vím že nikdy nevyhraje. Dnešní přetahovaná však skončila nerozhodně. Ale, jak babi řekla. Mrskneme sebou do postele a budeme spát. 

Tak dobrou.