Začínám se doma cítit jako ohrožený druh. Ali tu snad pořádá mezigalaktické dýchánky nebo co!? Nezvanými návštěvníky se to u nás poslední týden jenom hemží.
Vzhledem k tomu, že ještě nejsem na tak vysoké mentální úrovni jako babi, tak je nevidím. Nemůžu jim ani vynadat!
Babi: "Představ si, že mi řekli, že je moje maminka naživu."
Já: "A kdo ti to řekl?"
Babi: "No jak tu byli ty lidi. Já tomu nechtěla věřit, ale oni říkali, že opravdu žije."
Nechtěla jsem se ztrapnit, tak jsem raději mlčela. Jsem ráda, že se orientuju v tom svém jednojediném teď a tady.
Jen bych chtěla mít přehled o tom, koho to vlastně mám v baráku. To není tak troufalé přání!? Smířila jsem se s tím, že je nevidím. Zkousla jsem, že si tu dělají, co chtějí. Proč mám ale pořád po někom něco uklízet, to nechápu.
Je to, jako kdyby mě pasovali do role nedobrovolného člena úklidové čety. Navíc začalo přibývat bran, kterými se neviditelní a nezvaní "spolubydlící" courají sem a tam. Jestli to tímhle tempem půjde dál, bude za chvíli barák jak řešeto. Samá díra.
Zrovna včera jsem objevila další bránu. Přímo ve vaně! Poznala jsem to podle nepřehlédnutelných stop. Vana byla zanesena zbytky toaletního papíru a páchla.
Nejdřív jsem podezírala babi, že si to popletla a vylila obsah nočního trůnu do výpustě vany. Jenže ta se dušovala, že to neudělala.
Babi: "To jsem neudělala já. Jestli to nebyli ti chlapi, co tu pořád couraj."
Přemýšlela jsem, proč by ti dobří lidé něco takového dělali. Fajn. Chlapi jsou bordeláři. To vím. Ale proč těma bránama stěhujou zrovinka toaletní papír, když jim to evidentně dělá problém...?
Milý Ali. Takhle to dál nejde. Budeme si muset VÁŽNĚ promluvit.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.