Z kuchyně vidím na zahradu, slepičky, i na kuřátka, která se nám před čtrnácti dny vylíhla. Ráda to všechno z okna pozoruju a lepší televizi si ani neumím představit.
Výhodou vlastního baráku je, že můžete spoustu věcí dělat venku. Nebo si jen tak sednout a sledovat vrabčáky, kteří si každý rok dělají hnízda ve štítu domu. Celý den švitoří a připravují se na novou sezónu.
A tak si tu tak sedíme, posloucháme to ptačí štěbetání a babi si ujasňuje kdo je, kde je, kolik jí je, kde bydlí, jestli někam ještě půjdeme, jestli tu jsme na výletě, kdo kdy přijde, kde má věci, jestli nás její maminka nebude shánět, kde mám rodiče a já podezírám Aliho, že se mnou dělají nějaký humorný vědomostní kvíz.
Babi : "To je tvůj dům?"
Já: "Ano."
Babi : "Je to tu hezký. Líbí se mi tu, ale musíte si to tu ještě upravit."
Já: "Tak na to teď nemám peníze."
Babi se hluboce zamyslela...
Babi : "Ale jestli je to moje, tak to můžeme klidně prodat..."
Chtělo se mi říct "Není to tvoje. Je to moje a já prodávat nic nechci!", ale pak mi došlo, že by jí to mohlo ranit. Chvíli jsem přemýšlela, jak to asi myslela. Jak můžu získat peníze na dodělání domu tím, že ho prodám, ale nepřišla jsem na to.
Zkrátka to nedokážu pochopit, ani kdybych se rozkrájela.
Babi však vypadala přesvědčivě. Jako že ví, o čem mluví. Je zkušená žena a díky Alimu i znalá poměrů ve všech možných dimenzích tohoto světa. Ale stejně mám podezření, že jsem se stala obětí nějakého vtípku nebo neprošla kvízem inteligence.
Znám Aliho. Každou chvíli se mě snaží nachytat. Jako zrovna nedávno.
Měli jsme návštěvu kvůli článku. Babi byla za hvězdu, nadšeně pózovala panu fotografovi a vyprávěla jeden příběh za druhým.
Bylo to velmi příjemné odpoledne. Babi načerpala spoustu energie, a tak si s Alim ještě odskočili do jiného teď a tady.
A to už bylo na babi moc. Když pak druhý den nakoukla ke mně do pokoje, zněla poněkud zmateně.
Babi: "Já se jdu podívat, jestli tu ještě jsou."
Já : "A kdopak?"
Babi : "No. Jak mě tady natáčeli. Nějakej chlap mi teď furt volá. Pořád mě otravují. Nějaká vražda, nebo co?"
Podívala jsem se na ni a zoufale se snažila v tom sdělení najít nějaký záchytný bod. Marně.
Babi mezi dimenzemi proplouvá zcela přirozeně. Stačí vše pojmout a vnímat. Jenže já si v takových chvílích připadám poněkud nepatřičně. Trošku jako blbec.
Teď už se jen modlím, aby ti dva neměli s tím mordem nic společného.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.