Ali přítel nejvěrnější - 73 - koberce

Máme doma šest koček a velkého psa. Tedy vlastně fenku Amy. Dvířky si chodí ven a dovnitř, jak se jim zlíbí. Každému je tedy jasné, že o chlup u nás nezavadíte a vše září čistotou. 

Amy je seniorka. Se vším, co k tomu patří. Bohužel i včetně nádoru uvnitř močového měchýře. Přestože s ní běhám před branku každou půlhodinu, aby si ulevila, stejně se občas nějaká ta loužička objeví.

Když k nám nedávno měly přijet vnoučátka, čekal mě tudíž generální úklid. Nejdůležitější bylo vyprat koberce, na což jsem si vyčlenila celý den. 

Vše běželo jako po drátkách. Babi s Alim luštili křížovky a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo něco zvrtnout. 

Už jsem téměř finišovala, když na mě babi zavolala : 

" Musím si dojít do muzea."

Nevěnovala jsem tomu příliš velkou pozornost. Babi na vysostná místa chodí často, takže nic nového. Po chvíli mi však došlo, že je tam nějak podezřele dlouho. 

Hlavou mi proběhlo podezření, jestli zase odborně nemanipuluje bránou do jiné dimenze. Aliho jsem nikde neviděla, a tak jsem trochu znervózněla . Ještě mám v živé paměti, jak to dopadlo posledně. 

Opatrně jsem otevřela dveře do koupelny, která vypadala, jako kdyby tam právě proběhla zuřivá bitva. Babi stála vedle vany, napůl svlečená, s plnými kalhotami u kolen, nešťastná jak šafářův dvoreček. Volání přírody jí evidentně zastihlo v ten nejnevhodnější okamžik. Zachraňovala sice co se dá, ale moc jí to nešlo.

Bylo mi jasné že úklid musí počkat. Celou jsem ji svlékla, naložila do vany, naplnila pračku tím smradlavým pokladem a děkovala bohu, že jí to nechytlo někde na právě vypraném koberci.

Když jsem z ní zase udělala činanou babičku, vrátila jsem se k zušlechťování podlahových krytin a ponechala ji v zajetí křížovek, do kterých se pustila, jako kdyby se nic nestalo. Dávno tu epizodu pustila z hlavy. 

Žádná další jobovka se už naštěstí nekonala, galeje byly za mnou a já spokojeně padla na gauč v kuchyni, že si přečtu nějaké novinky, projdu zprávy a trochu zrelaxuju. 

Babi: "To máš matiku?" 

Já: "Ne ne." 

Babi: "Tak češtinu?" 

Já: "Já už do školy nechodím babi. Na to už jsem moc stará." 

Babi: "Když ty jseš stará, tak já jsem prastará." 

Byla jsem ráda, že ještě držím v kůži, tak jsem se jen usmála a pokračovala v odpočinku. 

Babi: "Tak co je nového?" 

Já: "Nové Strašecí, Nový Bydžov..." 

Babi: "Nové kecy..." 

Pobavilo mě to, ale už jsem neměla sílu na vtipy. 

Já: " Mám toho plný kecky babi. Dám ti večeři a půjdem spát. Co ty na to?" 

Babi: "Tak jo. Ale ne moc. Nechci bejt tlustá." 

Já vím babi. Zítra ještě povleču peřiny, vytřu, uvařím a pak si dojdu k autobusu pro ty naše milovaný štěstíčka. 

Ale to už jsem neřekla nahlas. Byla jsem ráda, že dýchám. Z posledních sil jsem poklidila kuchyň a v podstatě upadla do bezvědomí. Byl to náročný den. 

Tak dobrou.