Ali přítel nejvěrnější - 78 - zavřeno!

Kousek od našeho domu nedávno otevřeli stánek s občerstvením. Chodíme kolem na procházku. Samozřejmě pouze za  předpokladu, že babi slíbím zmrzlinu a malinovku. 

A tak smlouváme. Pokud dojde k prvnímu záchytnému bodu (první strom) dostane jednu. Druhou zmrzlinu si musí zasloužit dosažením další mety, tedy druhého stromu (cca 500m). 

Nedávno jsme opět vyrazily. Podmínky byly domluvené, ale až na místě jsme zjistily, že je stánek ještě zavřený.

Babi najednou ztratila veškerou motivaci. Navíc se cítila býti podvedena. Zadarmo přece nebude šlapat takovou štreku! Z mého neústupného pohledu pochopila, že v procházce hodlám pokračovat. Nasadila proto trpitelský výraz, plnou vahou se o mě opřela,  obrátila oči v sloup a začala sýpavě dýchat. 

Babi: "Mně je strašně špatně. Hrozně se motám. Pojď. Půjdeme domů." 

Já: "Tak dojdeme alespoň k prvnímu stromu." 

Babi: "Já nemůžu. Čestné slovo." 

To neměla říkat. Na babi čestné slovo jsem háklivá. Nevsadila bych na něj ani zlámanou grešli.

Já: "Je to jen kousek. Není to ani dvacet metrů. Šup. To dáme. Pojď. Levá, pravá, levá..." 

Zkrátila krok na délku necelých pěti centimetrů, výraz získal na dramatičnosti a čekala jsem, kdy se v rámci role rozhodne sesunout k zemi. Holí mávala na projíždějící auta a záchranu se snažila najít i u sousedky, která právě venčila psa. 

Jako vždy hvězdný herecký výkon. Kdybych ji neznala, tak volám sanitku s podezřením na totální kolaps. Jenže já ji znám a jen tak mě něčím neoblbne. 

K prvnímu stromu jsme však již nedošly. S vypětím všech sil a za stálého opakování "levá, pravá..." jsem ji dovlékla zhruba do poloviny. Následovala otočka směrem k domovu,  po které nastalo zázračné zlepšení zdravotního stavu. Jako mávnutím kouzelného proutku. Dech se zklidnil, krok protáhl a domů jsme dorazily bez jakýchkoliv dalších problémů.

Škoda, že si sousedé nepořídili non-stop.