Kamarád se u nás zastavil na pokec. Bylo hezky, a tak jsme seděli venku a povídali si. Babi si sedla do svého oblíbeného křesla a snažila se zapojit do hovoru.
Odběhla jsem na chvíli do kuchyně, a když jsem se vrátila, měla v ruce hůl a vypadalo to, že se chystá někam odejít.
Babi: "Tak já už půjdu."
Otočila jsem se tázavě na přítele, který má občas vzácný dar být tak vtipný, až to bolí. Kdo ho zná ví, o čem mluvím.
Přítel: "Babi říkala, že bydlí na ubytovně a že už chce jít domů. Řekl jsem jí, ať si nezapomene vzít hůl. Věci si prý brát nemusí, protože tam bydlí už tři roky a všechny věci už má dávno přestěhované."
Já: "Aha."
Pochopila jsem, že jde jen o jeden z jeho oblíbených vtípků. Někdy svými "Le gráckami" silně konkuruje Alimu a občas je s tím fakt na zabití. Zkrátka jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.
Měli jediné štěstí, že babi ještě nebyla na procházce. Zcela otevřeně se přiznám, že jsem naprosto nečestným způsobem zneužila situace. Stydím se za to, ale jak se říká účel světí prostředky, a tak jsem řekla:
"Aha. Tak jo."
Babi se s námi s úsměvem rozloučila:
"Tak já už poletím. Všechno mám, tak se tu mějte hezky. Já se na vás zas někdy přijdu podívat."
Vstala, odemkla branku a vyrazila. Jakmile zašla za roh, vydala jsem se tajně za ní. Přeci jen má problémy s chůzí. Když chodíme na špacír, bývá do mě většinou zavěšena plnou vahou a i tak to s námi občas šmejkne.
Šla jsem zhruba pět metrů za ní a nestačila se divit. Babi nasadila téměř vražedné tempo. Na nějaké motání si ani nevzpomněla. Měla jsem co dělat, abych jí stačila.
Připadala jsem si jako tajný špion. Babi zastavila, já zastavila, babi se rozešla, já za ní. Když jsme takto dorazily k hlavní silnici, trochu jsem se bála, že bude chtít přecházet na druhou stranu ulice, ale naštěstí jen zahnula za roh a svižnou chůzí pokračovala směr náměstí. Kdo to u nás zná ví, že je to docela štreka. Kam se hrabou naše procházkové mety. A to prosím všechno bez odměny. Žádné smlouvání a zmrzliny!
Když jsme došly na náměstí, babi přeci jen trochu znervózněla a hledala nějaký záchytný bod. Před jedním z domů stála skupinka místních občanů a s neskrývaným zaujetím sledovala zmatenou babi, která se právě rozhlížela na všechny strany.
Byla jsem zhruba dva metry za ní, když se zeptala, kde je ubytovna. Dobří lidé na mě vrhli tázavý a zmatený pohled. Posunky jsem se snažila naznačit, že babi není úplně ve formě. Stejně o žádné ubytovně nevěděli.
Dospěla jsem k názoru, že už toho pochodování bylo dost. Přistoupila jsem k babi, opatrně ji chytila za loket tak, aby se nelekla.
Já: "Tak co babi. Nepůjdeme domů?"
Babi: "Vždyť tady někde už musí být."
Já: "Není babi. A nikdy nebyla."
Babi se v naději otočila na ty dobré lidičky, kteří podpořili moje slova.
V ten moment již u obrubníku zastavilo naše auto. Kluci díky bohu pochopili, že by se nám odvoz mohl hodit a přijeli pro nás. Docela se mi ulevilo. Babi by zpáteční cestu asi nezvládla. Ali už byl samozřejmě dávno někde v trapu. Konec konců jako vždy.
Babi s úlevou nastoupila do vozu a už jsme o této drobné patálii nemluvili.
Bylo to zbytečné.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.