Ali přítel nejvěrnější - 83 - autogramiáda

Jak možná víte, nedávno mi vyšla knížka. Kamarádi pro mě zorganizovali takovou malou soukromou autogramiádu. Vytvořili plakáty, zarámovali portrét babi, objednali knížky a všemožně dělali tomu mému veledílu osvětu.

V den akce přinesl kamarád Zdeněk zarámovaný portrét v nadživotní velikosti.

Zdenda: "Tak co babi, jestlipak víte, kdo to je?"

Babi (po důkladném prozkoumání): "Nevím. Kdo?"

Zdenda: "To jste vy babi."

Babi (s nevěřícným smíchem): "To jsem já?"

Zdenda: "No jasně. Pěkný ne?"

Babi: "No..."

Chtěli jsme, aby hlavní hvězda příběhů byla u toho, ale nějak jsme zapomněli hlídat Aliho, který se nepozorovaně vplížil do auta. Doufala jsem, že zůstane doma, ale jak se říká, líp byste uhlídali pytel blech než jednoho Aliho udrželi doma.

Dorazili jsme na místo, posadili babi ke stolu a jali se připravovat vše potřebné. Babi byla poněkud nesvá. Pořád nechápala, co se děje, proč tam jsme a co tam budeme dělat.

Babi: "Kde to jsme?"

Já: "V hospodě."

Babi: "A co tu budu dělat?"

Já: "Budeš rozdávat úsměvy."

Babi: "Aha.  A kde mám nějaké pití a něco dobrého?"

Já: "Vydrž. Ještě není otevřeno.Za chvíli to bude."

Babi: "A dostanu něco dobrého?"

No to to pěkně začíná. Poprosila jsem kamarádku Petru, aby babi skočila pro pět tatranek. To by snad mohlo stačit, než nanosíme křesílka, stolek, knížky, pokladnu...

Babi vypadala uspokojeně. Baštila tatranky jednu po druhé a po očku sledovala, co to děláme. Nemělo cenu jí nic říkat. Ali zafungoval podobně jako tlačítko "DELETE" na počítači. Mačkal ho v podstatě pořád.

Když bylo vše nachystané, babi vylila svoji první limonádu. Jó když se daří, tak se daří. Hlavně, aby vůbec někdo přišel. Nervozita stoupala každou minutou. Naštěstí se pomalu začali trousit první gratulanti, i když zatím pouze z naší početné rodiny. Babi seděla v čele stolu a sledovala cvrkot.

Babi: "Co tu budeme dělat?"

Já: "Vyšla mi knížka, tak mám autogramiádu."

Babi "Aha. A co mám dělat já?"

Já: "Jsi hlavní hvězda. Ta knížka je o tobě. Takže, když budeš na všechny strany rozhazovat úsměvy, bude to skvělý."

Babi: "Tak jo. To bych mohla zvládnout."

Ani nevím, jak dlouho tu informaci udržela. V každém případě jsme ji usadili do křesílka a chtěli udělat pár fotek. Jakože Promo. Babi to však vyloženě obtěžovalo, a podle toho se taky tvářila. Na jedné z fotografií dokonce vyplázla jazyk. Přesně jako Albert Einstein na své nejznámější podobence. Tak si říkám, jestli ona náhodou není jeho reinkarnací. Rozhodně by se tím dala vysvětlit její obliba v cestování časem. Budu to muset začít sledovat. Až mi začne psát po zdech vzorečky, je to jasný.

Fotografování a povídání s mojí skorošvagrovou babi pořádně zmohlo. Nějak dnes nebyla úplně ve své kůži. Ani se nedivím. Není holt na takovou slávu zvyklá. Poté, co zbaštila poslední tatranku se se všemi hezky rozloučila a s pozdravem "Čau bambino!" odkráčela k autu. Tak i účast se počítá.

Vlastní křest se Zdendovi povedl. Bouchnul šampíko, pár kapkami pocmrndal knížku, připili jsme si na její zářné budoucí úspěchy. Pak se obřadně usadil do křesílka vedle mě. A protože jsem už od rána měla nervozitou vypnutý mozek, ujal se i autorského čtení. Sklidil samozřejmě velký potlesk, protože ukázky přečetl procítěně a s přednesem, jakého jen lze po třech pivech dosáhnout.

Zdendo. Bylo to krásné a nejedno oko nezůstalo suché.

Další členkou našeho "týmu", jak jsem již psala, byla Péťa. Měla za úkol prodej knih a zaskočila Zdendu i za objektivem fotografického aparátu, aby zachytila neopakovatelnou atmosféru celé akce.

Absolvovala pětiminutové školení a následně na ní byla hozena i veškerá zodpovědnost za kvalitu i obsah. Musím uznat, že naši důvěru v ní kladenou nezklamala, a díky tomu vám mohu pomocí několika snímků přiblížit úžasné chvilky celého odpoledne a zachytila génia loci Baru u pavouka.

V neposlední řadě bych ráda poděkovala majiteli Baru u pavouka Ládíkovi za to, že nám poskytl azyl, čepoval výborné pivo a vůbec se o nás staral, jako o vlastní.

Zatím, co si babi dávno doma luštila křížovky a naprosto zapomněla na to, že někde byla, přicházeli noví a noví fanoušci i kamarádi. Můj strach, že nikdo nepřijde, byl naprosto zbytečný. Téměř všechny výtisky našly své nové majitele a mně nezbývá, než zhodnotit:

Byli jste všichni úžasní, skvělí a my s babi i Alim doufáme, že se vám to líbilo alespoň tak, jako nám. Přejeme knížce, aby našla hodně čtenářů.

Děkuju.