Ali přítel nejvěrnější - 84 - není brána jako brána

Babi bývá často jako ocásek. Stále se na něco ptá. Jindy je zas téměř celý den ponořena do svých milovaných křížovek, které poslední dobou připomínají spíš lidovou tvořivost na motivy. Doplňuje slova, aniž by si byla jista, že jsou správně, případně z nich odebere nějaké to písmenko. Vznikají tak zajímavé a neotřelé novotvary. Odborníci na český jazyk by se nestačili divit. Občas se však stane, že je den náročnější a člověk se opravdu nenudí.

Týden kolem úplňku byl tentokrát opravdu výživný. Každý den je ve znamení nekonečné řady otázek a hledání pravdy. Jenže. Co je to vlastně ta pravda? Máme opravdu každý tu svojí, nebo je to jen chyméra? Blud? Něco, na čem se nikdy nikdo stoprocentně neshodne? Čím déle se starám o babi a Aliho, tím více se kloním k názoru, že pravda prostě není. Neexistuje. Představa, že se spolu někdy na nějaké pravdě shodneme, je naprostá utopie.

Babi: "Já už jsem jako sirota. Všichni mi umřeli. Letos v lednu mi umřela maminka, tatínek, dědeček, babička..."

Já: " Babi, co si vymýšlíš. Dobře pětačtyřicet let ti nikdo neumřel."

Babi: "Ale jo všichni mi umřeli. I dcera."

Zamávala jsem rukou babi před očima.

Já:" Haló. Babi. Já jsem tady."

Napůl nesouhlasně, napůl překvapeně se na mě podívala.

Babi: "Ty přeci nejsi moje dcera."

Já: " A kdo bych měla být?"

Babi: "Já nevím. Já už jsem ze všeho tak zmatená. Pánbíček mě ještě nechce. Asi jsem zlobila."

Já: " A nechceš si luštit křížovky?"

Babi: "A ty nějaké máš?"

Já: "Ty je máš. U sebe v pokoji. Máš jich tam celou hromadu."

Babi odkráčela do svého pokoje, ale během chvilky byla zpátky. Mezi dveřmi se otočila na podpatku a se slovy "Já musím jít ještě do hradu." odkráčela na výsostná místa.

Byla tam dlouho, ale měla jsem práci, takže jsem to příliš nevnímala. Když se vrátila, sedla si ke stolu a zahájila luštění. Po nějaké chvilce jsem kolem ní prošla. Hned mi bylo mi jasné, že zase měla nějaký problém s přenosem. Už si začínám zvykat. Je mi jasné, že tyhle problémy jsou v porovnání s tím, co všechno babi stíhá naprosto marginální. Vůbec si nedokážu představit, na co všechno musí pamatovat! A když si uvědomím, jak těžké musí být orientovat se v časoprostoru... To taky asi není žádná sranda.

I když jsem vzala v úvahu všechny tyto okolnosti, přeci jen jsem babi taktně požádala, aby mě následovala do koupelny. Koukala trochu překvapeně, moc se jí nechtělo, ale nebylo zbytí. Co kdyby zase chtěla někam letět. Jak by to vypadalo!? Jako když se o ní vůbec nestarám.

Až později mi došlo, že si v tom fofru chuděra nejspíš popletla brány. Místo pevné WC brány se snažila použít tu přenosnou, kterou má umístěnou ve svém pokoji. Jenže je to úplně jiný vývojový typ, se kterým  nemá absolutně žádné zkušenosti. A kdoví, jestli vůbec byla v provozu. Nebyla by to však naše babi, aby se nepokusila systému přijít na kloub. Rozhodla se vyřešit problém po svém. Úplně ji vidím! Velmi často totiž podobným způsobem "opravuje" různé věci. Takový televizní ovladač by mohl vyprávět celé story. Zatím co u televize je to relativně jednoduché, tak u takto sofistikovaného zařízení už k nějakým těm škodám dojí může. A taky došlo, i když se babi úporně snažila "zamést stopy".

Ano. Chápete správně. Poměrně značná část zásilky skončila na koberci. Babi už dávno nevnímala, co se kolem ní děje. Voňavá, v činaném oblečení pokračovala nerušeně v započaté práci a mě si absolutně nevšímala. Ani jsem jí nějakými přízemními problémy nezatěžovala. Sama jich má dost. Bez řečí jsem natočila kýbl a tu vzletovou dráhu vydrhla, povlékla peřiny, vyprala deky a dávala si pozor, aby to Ali neviděl. Bála jsem se, aby na ni nebyl naštvaný, že na něj nepočkala.

No není to jednoduché. Pro jistotu jsem uvařila hořký černý čaj, aby to příště měla s trochu větším komfortem.

Odpoledne  odložila luštění a pronesla:

Babi: "To jsem zvědavá, v kolik přijdou. Venku už je tma jako v ranci."

Já: "A koho máš na mysli?"

Babi: "Hanku a ostatní."

Já: "Haló. Tady jsem." 

Řekla jsem už téměř automaticky, neboť mám někdy pocit, že jsem pro babi neviditelná. Jako kdyby se okolo mě rozprostřela nějaká neprůhledná clona. Možná se občas střetneme ve stejném čase, ale naprosto jiné realitě, kdy já nejsem já, ale někdo úplně jiný. Kdo ví? Jsou zkrátka věci mezi nebem a zemí, které jsou sice úplně na hlavu, ale jinak je všechno úplně v pořádku. Jestli mi rozumíte. Protože já už se v tom poněkud ztrácím.

Babi: "Takže já jsem tvoje dcera?

Já: "Ne. Víš co? Zkus si přečíst ty tvoje poznámky."

Babi čte nahlas: "Bydlí tady s tebou tvoje dcera Hanka a její přítel Petr." Chvíli je ticho a pak dodá: " Takže já jsem tvoje dcera."

Já: "Jak můžeš být moje dcera? Vždyť jsi starší."

Babi na mě nevěřícně kouká, v hlavě jí to šrotuje na plné obrátky a já čekám, jestli to udělá pomyslné "CINK."

Babi: "Tak co seš moje?"

Já: " Přece dcera."

Tak "cink" to sice tentokrát neudělalo, ale dobraly jsme se ke správné odpovědi. To babi podnítilo k dalším zvědavým  otázkám.

Babi: "A kdy budeš mít nějaké děťátko?"

Já: "Já už nemůžu mít žádné děťátko."

Babi: "To je škoda."

Já: "Už jsem na děťátko stará. Ale když zvedneš zadek a přečteš si cedulku na dveřích, tak zjistíš, jak to je."

Babi poslušně vstala, přečetla si, že už jsem dvojnásobná babička a ona, že je prababička a celá štěstím bez sebe dodala.

Babi: "Jé to je príma."

Zbytek dne už proběhl v klidu. Babi si šla po večeři lehnout k televizi. S jedním malinkým zádrhelem. Zapomněla jsem jí dát spací čokoládu. Nevím proč, ale nejpalčivější starosti jí přepadají právě večer těsně před spaním. Když jsem pootevřela dveře, abych svoji chybu napravila, babi se posadila.

Babi: "Jé. To je dobře, že jsi tady. Zrovna tady přemýšlím, kde to vlastně jsem."

Já: " No přece doma."

Babi: "V domově důchodců?"

Já: " Ne. Doma."

Babi se začala nadechovat k další otázce, ale to už jsem jí zastavila.

Já: "Babi. Víš co? Spapej tu čokoládu, lehni si a já ti to zítra všechno povím."

Naštěstí poslechla. Já však vím, že zítra už bude mít úplně jiné starosti.