Ali přítel nejvěrnější - 86 - 2. adventní neděle

Ráno bylo jako každé jiné. Mám už zajetý harmonogram prací tak, abych všechno stihla a na nic nezapomněla. Než všechnu tu naši drobotinu obstarám a nakrmím, tak to holt nějakou tu chvilku trvá. Jsem proto ráda, že ta naše šípková Růženka vstává až kolem deváté hodiny. Ten její spánek jí naprosto nepokrytě závidím. Já se totiž budím už kolem třetí hodiny ráno a do sedmi se jen marně se snažím usnout. Když pak milostivá paní konečně opustí své lože, mohu se v klidu věnovat jejím potřebám.

Dnes si však babi malinko přivstala. Usadila se v kuchyni a pustila se do jídla. Brala jednu kostičku chleba za druhou, zapíjela ji raním nápojem z matchy a povídá:

Babi: "Dneska jsem dobře spala. Až do teď. Ale měla jsem nějaké divoké sny. Pořád jsem někde putovala. Dokonce až někde v Africe nebo co?"

Já: "Ježiši. A o čem se ti to zdálo?"

Babi: "To už si nepamatuju. Ale asi jsem někde lítala, protože mě strašně bolej nohy."

Já: "No to je pak těžký, když celou noc prolítáš bůhví kde."

Babi: "Už nejsem nejmladší."

Po snídani následovalo kafíčko s dalším chlebem. Po kafíčku babi chytla i pravidelná chutička, na kterou už jí většinou nenaletím a nabídnu místo toho další krajíc chleba. Zahájily jsme totiž takové lehce nedobrovolné snižování spotřeby cukru. Babi je na sladké vyloženě vysazená. Takže se jí to omezení moc nelíbí. Chápu to. Jenže oni jsou s Alim schopni doslova sežrat víc dortíků a tatranek, než celý zájezd vyčerpaných turistů v cukrárně. Vím, že většinu toho zbaští Ali. Že babi s ním jen drží basu, ale doba je zlá. Musí se šetřit a když ty dva trochu omezím, tak se určitě nic nestane.

Dneska však byla neoblomná. 

Babi: "Babička by si dala něco dobrého."

Dělám, že nic.

Babi: "Babička má na něco chuťa puťa."

Já: "Jsme chudý babi. Nic nemáme."

Tady jsem malinko lhala. Ale co. Účel světí prostředky. Však oni to s Alim vydrží.

Babi: "Babička umírá. Babička má hlad."

Já: " Tak jo babi. Ale umírej, prosím tě, potichu. Nebo ti můžu namazat čtvrtý chleba."

Babi: "To ne. To už by bylo moc."

Já: "Když to vydržíš do večera, tak určitě zase dostaneš ten dobrej perníček. Jako minule."

Babi: "Jů!"

Já: "Večer se zase půjdeme podívat na ten Živý betlém. Pamatuješ si, jak jsme tam byly minulou neděli?"

Babi: "Pamatuju."

Tak tím mě dostala. Ta potvora si pamatuje jen to, co chce! To, že před pěti minutama do sebe nasoukala tři chleby, to už neví, ale že byla před týdnem na představení, to jo. Vánoční zázraky se prostě opravdu dějí. 

Zbytek dne probíhal v podstatě jako každý jiný. Jen navečer jsme nějak nevychytaly přípravy na tu večerní slávu. Sice jsem babi nachystala čisté oblečení, abychom snad neznevážily okamžik zrození Ježíše Krista, ale jak se říká. Člověk míní, Ali mění.

Asi dvacet minut před odchodem se babi převlékla, navštívila výsostná místa a zbývalo jen nasoukat ji do teplé bundy, aby nám v tom betlémě nenastydla. Přistoupila jsem k ní, abych jí pomohla. V tom jsem zaregistrovala povědomý závan. Ajaj. Někde se stala chyba. Už mám nos na podobné věci dost vytrénovaný. Chodila jsem kolem ní a chvíli ji nepřístojně očichávala ze všech stran. No jo. Je to tak.

Já: "Tak babi. Všechno dolů. Takhle za Ježíškem nemůžeš."

Babi na mě koukala, jako opařená. Nebyla si vůbec ničeho vědoma. Naštěstí však neprotestovala, a tak jsme nakonec všechno stihly. Babi měla tentokrát připravenou židli v první řadě. Přímo proti betlému. S nejlepším výhledem. Jako nějaký VIP host.

Představení začalo, jen co dosedla. Oči jí svítily jako lucerničky. Zazpívaly jsme si koledy, podívaly se na jeden z nejstarších příběhů a bylo nám hezky. I ten slibovanej perník dostala. Dokonce dva kousky. Na malý okamžik (při focení) jí byly dokonce svěřeny i některé dary od třech králů. Ty jsme však musely z pochopitelných důvodů vrátit.

Co chtít víc? Snad jen, aby se lidi měli rádi a abychom se u Živého betlému sešli i příští neděli.