Ali přítel nejvěrnější - 88 - daj-li mi medaili...?

Návštěva na psychiatrii je pro babi oblíbeným výletem a vlastně i zpestřením denního stereotypu. S "povídací paní doktorkou" vždycky fundovaně probere všechny důležité věci. Od počasí až po nejaktuálnější dění ve světě. 

Aliho sebou většinou nebereme nebo ho necháme sedět v čekárně. Paní doktorka se na nás pokaždé hezky usmívá, ptá se na různé otázky. Babi nadšeně odpovídá a plní různé úkoly, ale občas se stane, že dojde i na nějaký ten záludný dotaz.

Hned po té, co jsem babi chválila a rozplývala se nad tím, jak se hezky uklidnila, a že mám pocit, že se po snížení přísunu sladkého trochu zlepšila, jeden takový "záludňák" přišel. 

MUDr.: "A kdopak to vedle vás sedí?"

Na malinkou chvíli jsem měla pocit, že jsem zahlédla Aliho, jak se nenápadně krčí za židlí. Babi mě několikrát sjela rentgenovým pohledem od zdola nahoru, pak i od shora dolů a bez zaváhání odpověděla.

Babi: "No přece maminka."

MUDr: "A čí maminka?"

Babi: "No moje."

Trochu mě tím zaskočila. Bylo teprve dopoledne, takže měla přece být plná energie. Navíc jsem měla od rána příjemný pocit, že je v mimořádně dobré psychické kondici... Ali se na mě z poza židle zazubil. Hned mi bylo jasné, odkud vítr vane. Paní doktorka se ještě pokusila zachránit situaci a doplňujícími otázkami se snažila dovést babi ke správné odpovědi. 

MUDr: "A kolik je jí let ?"

Babi mě opět zrentgenovala pohledem a tipla.

Babi:"Kolem padesáti?"

MUDr: "A kolik je vám?"

Babi: "Třicet tři. Tedy... jsem třicátej třetí ročník..."

Vrhla na mě prosebný a naprosto "vygumovaný" pohled. Ali jí zkrátka seděl na vedení a odmítal se hnout. Zoufale očima prosila o nápovědu.

Já: "Tak kolik ti je. Spočítej si to. Teď je rok 2022." 

Babi: "2000-33=67..."

Já: "A teď je rok 2022... takže je ti kolik?"

Babi: "Osmdesát devět."

MUDr.: " Takže to nemůže být vaše maminka. Kdo to tedy je?"

Babi: "Moje sestra?"

Bylo mi babi líto, takže jsem vyměkla a odhalila svoji totožnost. 

Já : "Jsem tvoje dcera." 

Radost neznala mezí. Babi nás obdařila nás šťastným, širokým úsměvem. 

Babi: "Jé. Chichichi."

Nové záludné otázky už naštěstí nepadly. Ali už další šanci uplatnit svůj osobitý smysl pro humor nedostal . Díky tomu jsme odešly s v podstatě pozitivním výsledkem: 

Stav nezhoršen. 

Jen co jsme přijely domů se babi najedla. A protože byla ještě plná dojmů z dopolední prohlídky, začala vyprávět. Ona je babi takový náš lidový vypravěč. Vymýšlí si neuvěřitelné příběhy a občas i vyložené fantasmagorie. Poslední dobou se bavím tím, že zkouším uhádnout, jestli ten příběh viděla v televizi, četla o něm v časopisu, či je to zážitek z některého z výletů časoprostorem.   

Babi: "Já už toho v životě zažila tolik, že už jsem z toho úplně mimo."

Já: "A co jsi zažila?"

Babi: "Ale. Slíbili mi, že mi dají medaili a vykašlali se na mě."

Já: "Kdo ti to slíbil?"

Babi: "Ti nahoře."

Já: "A za co jsi měla tu medaili dostat?"

Babi: "Za tajnou činnost."

Já: "Ježiši. To je napínavý. Za jakou činnost?"

Babi: "Protifašistickou."

O takových věcech babi nikdy nemluvila. Bylo mi to trošku divné. Za války byla na podobné vlastenecké hrdinství ještě malá...

Já: "A co jsi dělala?"

Babi: "Roznášela jsem zbraně vojákům."

Tak. A teď fakt nevím. Je to pravda? Nebo není? Nikdy nic takového neříkala. A že už toho za ten život napovídala. Vím jen, že za války byla u babičky na statku, a že strejda byl mlynář, ke kterému každý chodil s prázdnou taškou. Pochopila bych, kdyby řekla, že partyzánům nosila jídlo. Ale zbraně? Tomu se mi nějak nechce věřit. 

Nevím, ale tuším, že je to jen další z žertíků našeho "přítele" Aliho. Nebo ne? Jestli ona nakonec nebyla špiónka, jako ta slavná Mata Hari. 

Jenže to už se asi nedozvím.