Ali přítel nejvěrnější - 129 - odpoledne plné her

Po dopoledním dřímání na židli, předstírání, že vůbec, ale vůbec nemůže vstát a chodit, po poobědním šlofíčku, nastal čas oblíbených her typu "Pojď už.", "Musíme domů!", "Kdy už půjdeme?" a "Pojď nebo nám utečou!" Jak už je však hrajeme více než dva roky, tak mě tak nějak přestávají bavit. Občas to babi sice malinko obmění a zahrajeme si třeba "Ujede nám vlak.", "Maminka na mě čeká.", "To tu chceš takhle sedět do večera?", "Budeš to dělat ještě dlouho?" nebo "Musím zítra do práce, do školy, za maminkou ... ."

Jak říkám, Už mně začínají do slova a do písmene lézt krkem. Kdybychom je alespoň hráli jen doma..., ale to né. Babi potřebuje rozlet. Pěkně do prostoru. A tak děláme, jakože je na zahradě branka, kudy se dá odejít, že veškerá zákoutí, včetně výběhu pro slepice jsou dokonalou herní plochou a podobně. 

Když už jí málem čapnu, přejde do vyššího levelu, kde je hlavní postava hluchá a slepá. V této misi mě babi ani nevidí ani neslyší, přestože na ní hulákám z necelého metru jako na lesy. Jakmile jí dostihnu, změní taktiku a nasadí zbraň nejtěžšího kalibru, tedy ztrátu schopnosti chůze, čímž získá výhodu, protože bezvládné tělo je o hodně těžší, obzvlášť, když se do toho položí celou svou vahou. Tohle je dost složitá fáze celé hry. Je to kdo z koho.

Nevzdávám se, přestože nejsem úplně herní typ. Ze zezadu ji pevně popadnu pod křídly a lehce ji na sebe "navalím". Následuje pokus o přesun na start, který je zároveň cílem (tedy alespoň mým). Kolenem jí zezadu posouvám nohy kupředu. Levá, pravá, levá, pravá, přičemž se babi samozřejmě urputně brání, protože ona soutěživý typ je a logicky chce vyhrát. 

Zatím, co její postava (na rozdíl od té mé) netuší, jaké jsou za brankou nebezpečné nástrahy, ta moje to ví. Jednak zná tuhle hru jako svý boty, takže si uvědomuje, že by se tam babi mohla nejen vyválet po zemi, ale také se pořádně zranit. Nebylo by to poprvé. Přibylo by jí pár odřenin, modřin a dalších bonusů, za které jí naskakují body za odvahu a překonání překážek.

Když jí konečně dotáhnu domů a posadím na židli, tváří se jako belzebub. Je prostě bejk. Nerada prohrává. Jen co se otočím nebo nedej bože jdu něco udělat mimo dohled, okamžitě zahájí další kolo. Samozřejmě bez mého vědomí. Získá tím náskok a celá hra začíná nanovo.

Je zajímavé, že v první části hry se babi přesunuje poměrně rychle. Dalo by se říct, že je to téměř zázrak. Tedy pokud vezmu v potaz, že dopoledne je téměř nemohoucí. Hra ji zkrátka pohltí natolik, že vůbec nevnímá bolest.

Včera jsem dostala nápad, jak ty její hry trošku oživit. Zatímco babi začala s hrou "Pojď. Půjdeme domů.", já zahájila hru "Na schovávanou." To byla pro babi nepříjemná změna. Jednak jsem se schovala k sobě do pokoje, ale ještě před tím jsem "vyčůraně" zamkla vchodové dveře. Babi špatně vidí, takže mě při zběžném pohledu na posteli neviděla. A tak chodila z jedné místnosti do druhé a hledala a hledala, až úplně zapomněla, že ji vlastně bolí nohy a nemůže chodit. 

Občas mě sice vyhmátla, ale na mě si nepřišla. Okamžitě jsem takticky nahodila Bobříka mlčení. Babi z toho byla trochu zmatená. Tohle nečekala. Průběh hry se vůbec nevyvíjel podle jejích představ. K večeru jsme se přesunuly ven, kde jsem měla připravená čerstvě natrhaná kopřivová semínka na sušení. Potřebovala jsem to ještě přebrat a odstranit zbylé lístky. A tak jsem odtrhávala lístek po lístku, stonek po stonku. Taková osvobozující bezmyšlenková činnost, kdy se mě babi snažila vyprovokovat a já držela (toho Bobříka samozřejmě).

Žádné kolovrátkové vysvětlování, žádné komentáře k zařazení dalších imaginárních postav, neexistujících lokalit či nereálných dějů. Prostě nic. Nedostala ze mě ani slovo. I tak jsme hrály až do večera, kdy jsem před ní postavila talíř.

Konečně přijala prohru. Bez protestů. Čestně. Jak se říká "Bez ztráty kytičky".

Po večeři se nechala bez protestů odvést do pokoje, svléknout a uložit do postele. Jen já pak musela ještě dopřebrat ta semínka, páč jsem jich natrhala fakt hodně. Zima bude dlouhá, tak ať máme co do jogurtu a na chleba.  Pak jsem už jsem padla za vlast i já. 

Byl to náročný den.