Zdá se, že používání portálů pro odesílání zásilek přestalo být "v kurzu". Babi na ně totálně rezignovala. Na všechny. Jak na ten pohotovostní, který má hned u postele, tak na ten hlavní v místnosti, kam i král chodíval pěšky.
Aktuálně se začala přeškolovat na pohodlnější model, který je fikaně umístěn přímo doprostřed lůžka. Zkrátka zase nějaká inovace. Ani nestíhám všechny ty vymoženosti sledovat.
Jenomže každý takový nový vývojový typ pro nás znamená překonat určité těžkosti. Sofistikovaná moderní technologie zkrátka vyžaduje řádné proškolení personálu. Bez řádné rekvalifikace se zkrátka neposuneme dál.
Ono bezpečné odesílání zásilek nejrůznějšího typu zas není až taková sranda. Vidím to u babi. Přestože je moje pomoc maximální, stále nedokážu zastat úplně všechno.
Babi je, jak se říká, "v zácviku" a vůbec není jasné, jestli to zvládne. Začátečnické chyby se jí poslední dobou stávají více než často.
Nejdůležitější je správné zaměření i následné spuštění celého systému. Když tento důležitý krok nezvládne, musím pak převlékat celou postel. Včetně babi samozřejmě.
Ač nerada, musím konstatovat, že jí to zatím moc nejde. Trochu se bojím, aby o tu svoji důležitou funkci "poštmistrové" nepřišla.
Samozřejmě, že to statečně zkouší každý den. Znovu a znovu. Problémy jsou patrné zejména v noci. Babi velice špatně vidí, takže je to trefování poněkud zapeklitý oříšek, ne-li pořádný ořech.
Situaci komplikuje i fakt, že v podstatě kompletně přešla na meziplanetární komunikaci, která je pro mě absolutně nesrozumitelná.
Změť hlásek a souhlásek v jakém si podivném uspořádání. Jako když se opřete loktem o klávesnici, která začne náhodně generovat písmena.
Až se kolikrát divím, jak bravurně tuto exotickou mluvu zvládla. Mám s tím v podstatě jediný problém. Nejsem schopna se s ní vůbec domluvit.
Já: "Tak co babi? Už budeš hotová?"
Babi: "Hždy boli štip."
Já: "Musíš na mě mluvit pomalu a víc nahlas."
Babi: "Očižik plarsil."
Já: "Co je očižik?"
Babi: "Očižik."
Já (rezignovaně): "Aha."
Nikdy jsem nebyla na jazyky. Je to můj celoživotní hendikep. Nejsem vůbec schopna s babi držet tempo a tuhle galaktickou hatlamatlatilku se prostě nikdy nenaučím.
Občas se nade mnou smiluje a pár slov pronese česky, ale jsou to velice vzácné okamžiky.
Většinou jen hádám, cože to má na srdci, protože na jazyku je jen ta hogo fogo mezikontinentalština.
No co. Budu si holt muset zvyknout. Nic jiného mi nezbyde.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Děkuji, že mě sledujete. ❤️