Ali přítel nejvěrnější - 64 - duhová babička alias pavoučí žena

Člověk by se neměl rouhat. Minule jsem si stěžovala, jak jsou všechny dny na jedno brdo. Hned druhý den jsem toho litovala. A nejen ten. 

Noc byla celkem klidná. Zcela výjimečně se mi spalo dobře. Vzbudila jsem se sice brzy, ale každodenní pocit, že jsem vůbec nespala, jsem tentokrát neměla. 

Zato babi se nějak podezřele nechtělo vstávat. Když se konečně vykolíbala, z pokoje vyvanulo cosi, co s vůní růží mělo pramálo společného. 

S kýblem v ruce zaběhla do koupelny, a já šla zkontrolovat původce tajemného odéru. Vypadalo to, že si babi před návratem z časoprostoru zapomněla odskočit. 

Chápu. Chtěla být doma včas, abych nepoznala, že s Alim byli zase na toulkách. Jenže, jak pospíchali, nezvládli tak nějak tu konečnou fázi přenosu. Část hmoty se odpojila a skončila na koberci.

Nu což. Stát se to může, ale stejně bych uvítala, kdyby Ali dával na babi větší pozor. 

Pokoj jsem uklidnila, aniž bych babi cokoliv vyčítala, ale když jsem pak podobné nadělení našla i v koupelně a na výsostných místech, zavelela jsem nekompromisně. "Všechno dolů a šup do vany. 

Babi ani neprotestovala. Byla tak zaskočená, že se beze slova svlékla a svým oblíbeným stylem žuchla do vany. Mně pak dovolila odklidit následky nepovedeného přenosu. 

Aby toho nebylo dost, hned následujícího rána mi ty moje dvě hrdličky přichystaly další překvapení. Rozhodly se do mých poklidných a nudných dnů vnést trošku toho rozptýlení. Samozřejmě vše v dobrém úmyslu. Aby  mi udělaly radost a zpestřily můj nudný život. 

Velice si vážím snahy, kterou nepochybně reagovaly na mé minulé nářky. 

Co se vlastně stalo. 

Babi se vykolébala z pokoje. Pozdravily jsme se a v ten moment jsem na ni vytřeštila oči. Babi vypadala jako boxer, který právě vylezl z ringu po prohraném zápasu. Půlku obličeje nateklou, hrála všema barvama a pod okem celé scenérii dominovalo jakési tmavě fialové, tekutinou nalité jelito. 

Tedy já vím, že jsem to s tou poznámkou o nudných dnech trošku přehnala, ale tohle opravdu bylo trošku přes čáru. 

Z babi vylezlo, že upadla. Koneckonců to bylo vidět na první dobrou. Já si však myslím, že chtěli s Alim nepozorovaně zmizet, nerozsvítila a už to bylo. 

Ještěže jsem měla doma zbytek léků na snížení otoků po zlomenině. Babi po nich splasklo jelito, i otok se viditelně zmenšil a rána, byť vypadala strašidelně, moc nebolela. 

A tak teď máme doma duhovou babičku. Potkat ji však v tomto stavu v noci, položím peněženku a normálně zdrhnu. 

Jestli si však myslíte, že to bylo všechno, hluboce se mýlíte. Kdepak. To by byla nuda, šeď a šeď. 

Během následujících pár dnů jsme doma lehli. Všichni. A s chřipajznou. A tak se tu teď střídavě potácíme, poleháváme a vůbec se to snažíme nějak přečkat. 

To samozřejmě nemají na svědomí ti dva, ale svět se stal díky tomu také dobrodružnější. Jen babi se motá o něco více, než normálně. 

Chvilkama připomíná pavoučí ženu. Zásadně odmítá nosit hůlku. Vypracovala si proto svůj vlastní, osobitý a naprosto unikátní způsob přemísťování v prostoru. Ruka, zeď, dlouhý krok, dlouhá ruka, skříň , další dlouhý krok, židle, ruka, krok, stěna, krok, ruka, kamna...

Na nic si však nestěžuje. Chuť k jídlu ji neopustila a s nadšením užívá likér na kašel z borovicového jehličí, skořice a badyanu. 

Takže. Prosím. Už dost! Pro všechny případy bych ráda zdůraznila, že nyní je můj život bohatě naplněn téměř adrenalinovými zážitky. Jsem šťastná a další jobovky opravdu nepotřebuju. 

Doufám, že mě Ali slyší.

Ali přítel nejvěrnější - 63 - babička má hlad

Zimní období je taková jedna velká depréze. Alespoň já to tak mám. Chybí mi sluníčko a možnost dělat věci venku.

Babi je poslední dobou jako zaseklá deska a někdy mám pocit, že jsou všechny dny jako přes kopírák.

Ráno vstanu, nakrájím kočkám maso, zatopím v kamnech a připravím snídani. Po chvíli se babi vymotá z pokoje. V jedné ruce špinavé prádlo z předchozího dne, v druhé ruce kýbl z pohotovostního trůnu. 

V lehce dekadentní stylu pak dorazí do kuchyně. Rozcuchané vlasy, v noční košili, bez zubů a s výrazem opilce po dvacátém pivu. K dokonalému outfitu chybí už jen prázdná láhev od piva a čvaňho v koutku pusy. Jeden by jí dal korunu. 

Babi: "Dobré ráno." 

Sedne si ke stolu, vytáhne plenu, kterou nosí místo kapesníku, ručníku i hadru na všechno. Takový multifunkční doplněk, bez kterého nedá ani ránu. 

Babi: "Dneska jsem spala jako šípková Růženka. Všechno mě bolí, nudle u nosu, všechno je v pořádku." 

Já : "To je dobře. Ani nevíš, jak ti to spaní závidím. " 

Sedne si ke stolu a pustí se do snídaně. 

Vše je zalité sluncem. Babi baští, je v dobré náladě a já odcházím obstarat slepice a na procházku se psem.

Otvírám dveře. 

Babi: "To je dobře, že už jsi tady. Co jsi přinesla dobrého?" 

Já: "Nebyla jsem v krámu, ale u slepic. Ale jestli chceš mám tu prázdnou mísu od žrádla." 

Babi: "Aha. Já myslela, že jsi přinesla něco k snídani." 

Já: "Vždyť už jsi snídala. Dva krajíce chleba!" 

Babi: "Jo? Já si to vůbec nepamatuju..." 

Z pohledu, který na mě vrhne, je jasné, že mi moc nevěří. 

Já: Spíš pro sebe poznamenám. "Za to já fakt nemůžu." 

Zapíná konev a shání se po kafi. 

Připravím hrnek a dělám, jakože nic. 

Babi: "Neměla bys nějakou mlsnotu?" 

Dostává dvě tatranky. 

Babi: "To je ono!" 

Jdu si po své práci. Babi sedí u stolu a evidentně se nudí. Čekám, jestli ji napadne se nějak zabavit. Má spoustu možností. Vše připravené v dosahu. Jenže... 

Babi: "Bude nějaká snídaně?" 

Já: "Už jsi jedla i svačila." 

Babi: "Ne ne. Babička má hlad." 

Já: "No to má babička Smolíka." 

Babi: "Babička má ale velký hlad. Babička asi umře hlady. " 

Já: "Babička je jako Otesánek. Budeš tlustá." 

Babi: "Nebudu. Já se snažím jíst málo. Aby mě nebolely nohy. " 

Já: "Tak to jsem si nevšimla. Jsi jako saranče. Za chvíli si před tebou budu muset schovávat i boty. " 

A tak nám příjemně uběhne celé dopoledne. Babička umírá hlady každou půlhodinu, a já se těším, až nastane čas oběda. Pak totiž kouzlo zmizí a princezna babi je od každodenního hladového prokletí zachráněna. 

Bohužel jen do dalšího rána. 

Ali přítel nejvěrnější - 62 - do nebe či do pekla

O tom, že by nejradši usnula a už se neprobudila, mluví babi dost často. Prý to má slíbeno už v lednu. 

Babi: "No říkali mi to ti pánové. Jak tu byli. Vyložili mi horoskop. Prý po Novém roce." 

Trošku mi to připomnělo muže v černém. Tajemní agenti pravidelně potkávají babi kdesi v časoprostoru a minimálně pět let předpovídají tento Novoroční evergreen, kterým se mi snaží pocuchat zbytek mých chatrných nervů. 

Já: "Ale prosím tě... Vždyť mi to říkáš už několik let. Vymýšlíš si. Nikdo tu nebyl." 

Babi: "Ale jo. Byli tu. Opravdu. Nedělej ze mě blbce! " 

Já: "No to bych si netroufla." 

Nechtěla jsem babi naštvat ještě víc. Zvolila jsem smířlivější tón a pokusila se situaci trochu odlehčit. 

Já: "Moc se netěš. Stejně půjdeš do pekla, protože mě pořád zlobíš." 

Babi: "Nezlobím. To bych tě naštvala, kdybych šla do nebe viď?" 

Já: "Já myslím, že spíš půjdeme do pekla." 

Babi: "Ne ne. Já půjdu do nebe a budu tě chodit strašit." 

Já: "No vždyť to říkám, že jsi pěkná potvora. S takovou nás ten nahoře i ten dole pošlou tak akorát do prdelky. A obě. " 

Babi pobaveně zanotovala: "Šup sem, šup tam, nám už je to všechno jedno. Šup sem, šup tam, nám už je to fuk. A toho vola dáme do kola..." 

No. Tuhle verzi sice neznám, ale musím uznat, že by to bylo možná to nejlepší. 

Hlášky - proroctví?

Ráno jsme přišli z nákupu. Samozřejmě jsem zapomněla koupit to, pro co jsem hlavně šla. Prostě zákon schválnosti. 

Babi seděla v kuchyni a lámala tvrdé pečivo pro slepice. Hlavu skloněnou nad kýblem, vypadala, že nás ani neregistruje.

Byla jsem naštvaná, a tak jsem si sama pro sebe polohlasem ulevila "Do pr...e!"

A z kuchyně se ozvalo:

"Šťastnou cestu."

Hned byl ten svět hezčí.

Jen doufám, že to nebylo nějaké neblahé proroctví pro příští rok.

Ali přítel nejvěrnější - 61 - klub

Dneska jsem měla v Praze důležitou schůzku. Vyrazila jsem už před obědem a babi zůstala doma s mým přítelem Petrem. 

Čas příjemně ubýhal a díky milému rozhovoru, který se trošku protáhl, jsem úspěšně vytěsnila všechny starosti. 

Plná pozitivních dojmů jsem dorazila domů. Už od dveří jsem však viděla, že něco není v pořádku. 

Babi seděla v kuchyni, na sobě zimní bundu, na nohách boty a v ruce připravenou hůlku, brýle a kapesník. 

Podívala jsem se na ni. 

"Proč tu sedíš v bundě?"

Babi: " Já tu čekám, až mě někdo odvede do klubu. Musím tam být do šesti hodin, aby mě nevyhodili." 

Já: "Do jakého klubu?" 

Babi: "No jak tam chodíme na večeři. Když nepřijdu včas, tak mě vyhoděj. To bych nerada. Už jsem si tam zvykla..." 

Podívala jsem se tázavě na Petra, který si celou dobu nerušeně povídal s návštěvou. 

Petr: "Babi povídala, že půjde do nějakého klubu, tak jsem jí řekl, ať se oblékne..." 

Já: "Babi, Ale já vůbec netuším, o jakém klubu mluvíš." 

Babi: "No, jak mě Petr od tamtud přivedl." 

Petr: "Já jsem dnes celý den proválel v posteli." 

Babi: " Tak včera. " 

Petr: "Včera jsem nikde nebyl. To tu byla návštěva." 

Já: "Já mám pocit, že se ti to všechno jenom zdálo. " 

Babi: "Nedělej ze mě blbce. Vždyť už tam jsem skoro tři roky. Já jsem sem přišla za maminkou." 

Já: "Ale maminka je přes čtyřicet let po smrti. Bydlíš tady. Kam bys chodila?" 

Babi: "Nebydlím. Já jsem tu poprvé. Nikdy jsem tady nebyla. Když se nevrátím včas, tak mě vyškrtnou. Pomoz mi, ať nepřijdu pozdě." 

Já: "Ale já nevím, kam. Žádný takový klub neznám." 

Babi: "No tady. Kousek odtud... " 

Přiznám se, že mě celá situace poněkud zaskočila. Vím, že je Ali šprýmař, ale netušila jsem, co všechno babi nakukal. Seděla na gauči jako opařená, a já jednoduše vyměkla.  

"Tak pojď. Ukážeš mi to. Vůbec netuším, co myslíš." 

Babi s úlevou vstala a vyrazily jsme. Jen za námi zaklapla branka, babi se vyditelně zarazila. 

Já: "Tak co, kterým směrem to je?" 

Babi: "No na hlavní ulici. Jak jezdí tramvaj." 

Já: "Tady ale žádná tramvaj nejezdí." 

Babi: "Ale jezdí. Na hlavní." 

Já: "Já tedy nevím babi, ale tady opravdu žádná tramvaj nejezdí. Já myslím, že se ti to opravdu jen zdálo." 

Babi: "Nezdálo." 

Já: "Tak kam tedy půjdeme? Musíš mě vést." 

Babi: "No do toho ústavu. Ve Vršovicích." 

Já: "Tady jsme ale v Kostelci. Do Vršovic s tebou fakt nepojedu. To je cesta minimálně na dvě hodiny." 

Babi: " Mně je špatně." 

Celá se jakoby propadla do sebe. A tak jsme to otočily a vrátily se domů. 

Babi ještě dlouho hledala odpovědi na otázky, které jsem nedokázala zodpovědět. A přestože jsem se opravdu snažila, bylo vidět , že mi moc nevěří. 

Ano. Bydlíš tady. Peníze máš u mě. Maminka umřela. Věci máš v pokoji. Kartu mám u sebe. Nikde jsi nebyla. Hanka jsem já. Maminka opravdu umřela. Neměla jsi dvě děti. Všechno, co potřebuješ tu máš. Všechno je vyřízené. Nemusíš nic řešit... 

A pak mi to docvaklo. Babi má nejspíš hlad a možná i žízeň. Ne nadarmo se říká, že s plným břichem je všechno lehčí. A tak jsem nandala plný talíř bramboračky, postavila ji před babi a popřála dobrou chuť. K tomu jsem jí naordinovala pár kostiček čokolády na zklidnění a uložila do postele. Konec konců, ráno moudřejší večera. 

Až se zítra vzbudí, bude zas všechno v pořádku a strachy se rozplynou v propadlišti dějin. 

Slibuju.