Jednou z věcí, kterou má babi v ruce opravdu hodně často je zubní protéza. Každou chvíli ji vyndá, přeleští "multifunkční" plenou, kterou používá v podstatě na všechno a šoupne je zpátky do pusy. Neříkám, že je to kdovíjak úžasný pohled. Ve své podstatě je to dost "eklhaftní". Ale dávno mě to přestalo trápit. Je to prostě tak a nic s tím nenadělám.
Byl překrásný den. Ideální počasí na "velmi oblíbené" drcení kostí pro pipiny. Přítel byl doma a já se díky tomu nemusela stresovat , jestli je s babi vše v pořádku. Šlo mi to hezky od ruky. Zbývalo už jen vše napytlíkovat, aby měly slepičky celý týden co mlsat. Z pozitivního naladění mě vytrhl hlas.
Přítel: "Tak pojď. Průšvih. S babi."
V hlavě se mi okamžitě rozeběhlo několik katastrofických scénářů najednou, takže když mi oznámil, že má babi rozlomenou zubní protézu, v podstatě se mi ulevilo. Žádný úraz, ani barák nehořel, nic zdevastovaného, návštěva z časoprostoru taky nedorazila, jen babi přišla o možnost používat protikus ke svým čtyřem zubům. V podstatě žádné drama. Horší bylo, že v pátek odpoledne už nikoho neseženu. Jakékoliv řešení prostě muselo počkat na pondělí. Potud pořád dobrý. Jenže pak to přišlo.
Babi: "Já jsem si někam dala zuby a nemůžu je najít."
Já: "Máš je rozbité. Musíme je nechat opravit. Doufám, že to půjde."
Babi: "Aha. To nevadí. Tak počkáme. Vždyť se nic neděje."
Opravdu se nic nedělo. Až na tu záplavu zdánlivě nevinných vět typu "Nevíš kde mám zuby?", "Nemůžu najít zuby, nevidělas je někde?", "Kam jsem ty zuby mohla dát?", "ONI mi ty zuby asi sebrali a nechtěj mi je vrátit.", "Jsem zvědavá, kdy mi ty zuby vrátí."... které se v průběhu času téměř zhmotňovaly. Neustále visely ve vzduchu a útočily na moji chatrnou psychiku. Každou hodinou se stávaly stále brutálnějším mučícím nástrojem. Doslova jsem se babi vyhýbala, jen abych některý z těchto zcela obyčejných dotazů, povzdechů, podezření, obvinění a já nevím čeho ještě, nemusela poslouchat, nedej bože na ně odpovídat. Nepomáhaly ani cedulky rozmístěné po celém domě. Babi je naprosto ignorovala.
Babi: "A není možné, že by si je někdo půjčil? Pořád se mi tu někdo courá. Nebo si něco vezme, ani se nezeptá, a pak to nevrátí..."
Já: "Babi nevymýšlej si zase. Co by kdo proboha s těma tvýma, čtyřicet let starýma zubama dělal?
Babi (tajemně): "To by ses divila."
Já: "Nikdo tu nebyl."
Babi mě pokaždé odbourá pohotovostí svých odpovědí, za které by se nemusel stydět ani leckterý politik. Vždy ji pronese s takovou nenucenou, až bezelstnou samozřejmostí, že mě tím úplně odzbrojí.
Chápu, že je dost podstatné, jestli člověk má čím kousat nebo ne. V žádném případě bych si netroufla takovou věc bagatelizovat nebo snad dokonce zpochybňovat. Už několik let vše krájím na drobné kousíčky, takže babi vlastně ani moc kousat nemusí. Jen teď zkrátka musíme načas víc kašičkovat a polívčičkovat. To dám. To dám. To určitě dám.
Konečně pondělí!
Babi ještě hluboce spala a já vyrazila k zubaři. Vybavena v krabičce řádně vycíděnými tesáky a domácími vajíčky (ano úplatek) jsem šla škemrat o pomoc. Obavy tu byly. Babi neměla u mého doktora registraci, což byl potenciální problém poměrně zásadního charakteru. A co když to nepůjde opravit? Při představě jak babi dělají otisky, mi nebylo úplně nejlíp. Asi bychom se všichni dost zapotili.
Naštěstí se zázraky dějí a tak babi už ve čtvrtek mohla snídat s kompletním výbavou. Několikadenní maraton otázek a odpovědí na dané téma skončil pouhými dvěma slovy: "Jé. Príma." Jen já se z toho budu ještě nějaký ten den vzpamatovávat.
A tak chci touto cestou moc poděkovat za ochotu i za rychlost. Už nám to zase pěkně kouše.
