Svůj dnešní blog bych ráda věnovala své kamarádce Míše. Možná se vám bude zdát, že to je dnes tak trochu mimo moje hlavní téma, ale můžu vás ujistit, že opak je pravdou.
Vděčím jí za to, že mi pomohla dívat se na svět jinýma očima. Pochopit, že věci se dějí tak jak mají, i kdyby se jeden postavil na hlavu, a když se nebudu bránit, vyřeší se spousta věcí téměř sama.
Patří k lidem, kteří mají úžasný dar vcítit se do druhého a dostat ho do pohody. Vnímat věci mezi nebem a zemí a mluvit o nich. Z legrace jsme podobně obdařeným lidem říkaly, že jsou "Hůů". Samozřejmě v tom dobrém slova smyslu.
Díky ní mě vlastně napadlo začít psát tento blog. Bylo to v okamžiku, kdy se mi v emailu zobrazila nabídka k registraci do této aplikace. Jednoduše reklama, která si mě sama našla přesně v době, kdy jsem byla doslova paralyzovaná, na antidepresivech, které mě pouze utlumovaly a svět se mi začal ztrácet za neprostupným sklem .
Od té doby mi věci začaly do sebe zapadat jako puzzle. Chtěla bych za to Míše moc poděkovat. Ani netuší, jak moc byly pro mě ty naše hovory důležité a jak hluboko se mi vryly do kůry mozkové.
Mám kolem sebe lidičky, o kterých vím, že mi vždycky pomůžou , ale dnes je pro mě Míša hrdinkou dne.
Zatím, co píšu tenhle blog, leží na operačním sále. Vedle ní leží její bratr, kterému selhávají ledviny a oba podstupují to, čemu se odborně říká příbuzenská transplantace.
Tento zákrok vyžaduje obrovský kus odvahy, lásky, lidskosti a veliké srdíčko.
Míšo. Moc ti děkuju za to, že jsi a držím všechny palečky co mám. Těším se, až si v "normální" době zase uděláme dámskou jízdu a pořádně "zapaříme".
Držte se. Myslím na vás.