Ali přítel nejvěrnější - 36 - hygiena

Babi se nerada koupe. Možná je to tím, že první byt s vanou si pořídila až v pětačtyřiceti letech. Polovinu života byla zvyklá páchat hygienu nad umyvadlem a jednou týdně se "vykoupat" v plechové vaničce. Tento způsob mytí jí stále více vyhovuje. Problém je, že plechovou vaničku dávno nemáme.

Ali mi taky moc nepomáhá. Neustále babi přesvědčuje, že používat vanu je naprosto zbytečné, nepohodlné a vlastně vyloženě nepříjemné. Nevím, jestli se mám na něj zlobit nebo ne. Možná, je to opravdu jen výraz čirého přátelství, protože v jednom, i když nerada, mu musím dát za pravdu. V nožkách už babi nemá ten švih jako dřív, takže do vany spíš žuchne, než že by do ní lezla. 

S láskou vzpomínám na svého tatínka, který byl velkým obdivovatelem antického způsobu očisty, kdy se do koupele nelezlo, ale vznešeně vcházelo. 

Ať je to, jak je to, donutit babi ke koupání vyžaduje nejen diplomatické schopnosti ale závisí i na vytvoření ideálních podmínek. 

Venku musí být hezky, uvnitř vytopeno, nálada na maximu a ochota se koupat. Nezřídka se jedná doslova o výměnný obchod. Něco za něco a občas se nevyhneme ani jisté formě úplatku. Karty nebo zmrzlina bývají v těchto případech nejžádanějším artiklem. Chvála bohu.

Den byl jako malovaný, vzduch teplý, babi ještě lehce ospalá. Skvělá příležitost k zneužití slabé chvilky, využití momentu překvapení a neoblomně zavelet k převléknutí postele a zahájení vyjednávání o podmínkách souvisejících s koupelí. 

První fáze proběhla jako na drátkách. Donesla jsem čisté povlečení a za chvíli bylo hotovo. Babi se ani nestihla rozkoukat. 

Vím, byla to z mé strany trošku podpásovka. Možná to bylo i brutální, ale nedokázala jsem odolat pokušení zabít dvě mouchy jednou ranou. 

Peřiny voni čistotou a koupací konstelace jsou ideální. Je na čase přejít k druhé fázi plánované operace. 

Hodina H, minuta M a vteřina V. Napouštím vodu a a babi neochotně odkládá šaty. A protože s antikou nemá naše koupelna mnoho společného, zazní prostorem mohutné šplouchnutí a babi se spokojeně ponoří do vany plné pěny. 

A máme to za sebou. Babi je činaná, svěží, v dobré náladě a blahosklonně se  nechává ukecat ke kartám. 

Hrajeme dlouho. Obchod je zkrátka obchod a dohody se musí plnit. Jsem však spokojená, protože celá akce proběhla rychlostí blesku a nedošlo k žádnému bojkotu či narušení ze strany Aliho. Zkrátka dokonalost sama. 

Chyběly už jen ony pověstné obzvlášť dobře vypečené rohlíčky. 

Ali přítel nejvěrnější - 35 - drcení kostí

Konečně sluníčko! Už taky bylo na čase. Jinak bych se z té naší babi za chvíli zcvokla.  Nechce být ani chvilku sama. Je jako ocásek. Pořád by jen hrála karty, které mi už pomalu lezou krkem. 

"Ahoj. Jdu se podívat, jestli něco děláš." 

"Už to budeš mít hotové?" 

"Jak dlouho ti to bude trvat?" 

"Nezahrála by sis karty?" 

"Nechci tě rušit, ale nepůjdeme už hrát?" 

"Můžu si tu s tebou sednout? A co to děláš? A na jak dlouho to máš?" 

A to ty karty mastíme vlastně pořád! Babi zkrátka nechápe, že musím taky někdy uvařit, uklidit nebo se jen tak podívat na zprávy. 

Ale dnes je to jinak. Je krásně a vůbec nevadí, že je poměrně chladno. Ideální počasí, aby mi mohla pomáhat venku. 

Máme spoustu zvířat. Kočkama počínaje, přes psa, kachny, slepice až po bílou myšku, která doma plní funkci jakési kočičí televize. 

Jednou mě sežerou.  Kromě jiného, zbaštěj více než patnáct kilo kuřecích čtvrtek za týden. Maso zpracovávám a připravuji krmné dávky na celý týden. Je to sice práce na celý den, ale udělám to a mám na chvíli klid. 

Přes zimu může babi dělat jen logistickou podporu v úvodní fázi zpracování, což vypadá tak, že se mnou sedí v kuchyni a přerušuje rádio svými "nezapomenutelnými" příběhy. 

Při vykošťování bohužel nejde hrát karty. Jedinou mojí záchranou je zpěv. A tak zpívám a zpívám, dokud to všechno neudělám. Po třech hodinách už sice trochu chraptím, ale beru to jako daň za ticho. Takovou obdobu emisní povolenky. Mám pak sice problém s hlasivkama, ale nikomu to nevadí. 

Dnes je však všechno jinak. Je ideální počasí a babi mi může pomáhat venku . Má to spoustu nesporných plus. Nenudí se, je na čerstvém vzduchu, sluníčko ji trochu pošimrá čumec a cítí se důležitě. 

Úkol dne tedy zní:

"Nadrtit kosti pro slepice." 

A protože vím, že o kádry se musí pečovat, nabalím ji do teplého oblečení, nanosím vše potřebné a připravím i polštářek pod prdelku hlavní podavačky kostí. 

Babi k této činnosti přistupuje se zodpovědností sobě vlastní, vědoma si důležitosti našeho snažení a rozhodně nehodlá zklamat důvěru ve mě vloženou. A tak podává, já drtím a práce nám jde hezky od ruky. Jen závazek jsme si nedaly. Jenže on by to stejně nikdo neocenil. I těm pipinám je to naprosto fuk. 

Máme nadrceno. Babi plynule přechází zpět k logistické podpoře a spolu s kočičí kontrolní komisí dohlíží na plnění drti do pytlíků. Šoupnu je na mrazák a máme hotovo. 

 

Jojo. Když se dělá ve dvou, tak to prostě úplně jinak odsejpá. 

"Tak co babi. Dáme ty karty?" 

Ali přítel nejvěrnější - 34 - sámoška

Venku je ubrečené, nanicovaté počasí a babi je jako uzlíček neštěstí. Nic jí nebaví, neví, co chce, natož co nechce a neustále zkouší, jestli jí nepodám tohle či tamhleto. Prostě lenoch líná. Ani karty nehrajeme. Jen občas hodí nožkou do vzduchu. To jakože cvičí. 

Jenže tyhle finty dávno znám a už na mě neplatí. Snažím se, aby si pokud možno dělala věci sama. Říkám si, že čím déle toho bude schopna, tím líp. A tak si musí vařit kafe, sbírat svoje suché prádlo, vrátit použité nádobí do dřezu, vynášet odpadky a podobně. 

Vím, že má problémy s motolicí. V sedě se to však nezlepší. A tak ji občas "honím" i proti její vůli. Přísnost zkrátka muší bejt. Ven ji však v tomhle rozpoložení nikdo nedostane ani párem volů. 

Dokud babi zvládala delší chůzi, chodily jsme spolu na nákupy. Sámoška byla vítaným cílem "procházek" . Vyrážely jsme každé ráno. Babi si s taškou v ruce vykračovala za tichého poťukávání hůlkou.

"To jsem zvědavá, co tam dneska budou mít."

"To samé. Jako včera. Nebo bys radši kaviár či krevety?"

"No. Dala bych si..."

Jsme malé město. I naše sámoška je malá, takže jsem se nemusela bát, že by se mi ztratila. 

U dveří se čapla vozíku, "nasadila jsem ji na dráhu" a vyrazila.  Zatím co já pořizovala běžný nákup, babi si vybírala sladkosti, časopisy a zapřádala s kolemjdoucími přátelské hovory. Dlouhé. Nebyla sama. Vždy potkala někoho, kdo si taky potřeboval popovídat. Jak říkám. Malé město. 

Nakupovala velmi svědomitě. Všechno detailně prozkoumala a vrátila do regálu. Prodavačky nás už znaly, takže osobitý způsob nákupu respektovaly. 

Kolem hlavního regálu kroužila jako včelka Mája. Byla ve svém živlu a nebylo snadné ji odchytit. Jakmile jsem si myslela, že už se řadí do fronty k pokladně, rychlostí blesku to zalomila do prava a vrátila se zpátky a start. 

Nezřídka jsem musela poslední kolo absolvovat s ní, aby mi kolem pokladny zase nefrnkla, což nesla poměrně nelibě. 

Kdybych si měla tipnout, co babi chybí nejvíc, sámoška by byla hlavním favoritem. 

Prosím tedy toho pána nahoře, jestli by nebyl tak hodný a nerozsvítil nám sluníčko, aby se z té líné nálady dostala. 

Tedy doufám, že tam nahoře ještě je. Protože si z nás kolikrát dělá takovou srandu, že se bojím, jestli neumřel smíchy. 

Míša

Svůj dnešní blog bych ráda věnovala své kamarádce Míše. Možná se vám bude zdát, že to je dnes tak trochu mimo moje hlavní téma, ale můžu vás ujistit, že opak je pravdou. 

Vděčím jí za to, že mi pomohla dívat se na svět jinýma očima. Pochopit, že věci se dějí tak jak mají, i kdyby se jeden postavil na hlavu, a když se nebudu bránit, vyřeší se spousta věcí téměř sama. 

Patří k lidem, kteří mají úžasný dar vcítit se do druhého a dostat ho do pohody. Vnímat věci mezi nebem a zemí a mluvit o nich. Z legrace jsme podobně obdařeným lidem říkaly, že jsou "Hůů". Samozřejmě v tom dobrém slova smyslu. 

Díky ní mě vlastně napadlo začít psát tento blog. Bylo to v okamžiku, kdy se mi v emailu zobrazila nabídka k registraci do této aplikace. Jednoduše reklama, která si mě sama našla přesně v době, kdy jsem byla doslova paralyzovaná, na antidepresivech, které mě pouze utlumovaly a svět se mi začal ztrácet za neprostupným sklem . 

Od té doby mi věci začaly do sebe zapadat jako puzzle. Chtěla bych za to Míše moc poděkovat. Ani netuší, jak moc byly pro mě ty naše hovory důležité a jak hluboko se mi vryly do kůry mozkové. 

Mám kolem sebe lidičky, o kterých vím, že mi vždycky pomůžou , ale dnes je pro mě Míša hrdinkou dne. 

Zatím, co píšu tenhle blog, leží na operačním sále. Vedle ní leží její bratr, kterému selhávají ledviny a oba podstupují to, čemu se odborně říká příbuzenská transplantace. 

Tento zákrok vyžaduje obrovský kus odvahy, lásky, lidskosti a veliké srdíčko. 

Míšo. Moc ti děkuju za to, že jsi a držím všechny palečky co mám. Těším se, až si v "normální" době zase uděláme dámskou jízdu a pořádně "zapaříme". 

Držte se. Myslím na vás. 

Článek Markéty Pilátové - Ti co se nevešli

Strašně ráda bych se s vámi podělila o radost, která mi málem podlomila nohy. Jedna z porotkyň Magnesia litera se o mém blogu zmínila ve svém článku. Děkuju všem věrným čtenářům, protože bez nich bych to nedokázala. Děkuji i paní Markétě Pilátové za nádherné uznání. Moc si toho vážím.

http://www.iliteratura.cz/Clanek/44227/pilatova-marketa-ti-co-se-nevesli

Ti, co se nevešli

Být členkou poroty literární ceny znamená především si dobře počíst. Pročítat. A taky se držet pravidel. Letos jsem porotcovala v rámci cen Magnesia Litera v kategorii o nejlepší blog minulého roku.

Byla to doba, kdy jsem mohla pročítat své oblíbené blogy bez pocitu, že prokrastinuju a utíkám od toho, co bych měla číst doopravdy. Mohla jsem se svobodně brouzdat oceánem nejrůznějších zápisků a útržků, mořem, které jsem už znala nebo v němž mi nejrůznější kapky doporučili kamarádi – další čtenáři blogů.

Někdy jsem narazila na skutečné poklady, které se ale nevešly do soutěže, protože je třeba autoři začali pořádně psát až v letošním roce. Jako autorka blogu Puberťačka před důchodem. Ta píše, že její blog „vznikl jako ventil na vypouštění přebytečné páry při péči o mámu s alzheimerem. Podobné jištění má každý kotel, u kterého hrozí výbuch z důvodu přetlaku. Tak proto.“ Alzheimeru se na blogu říká Ali a autorčina maminka ho někdy zapomene doma, ale často je to přítel nejvěrnější. „Ali s námi byl už od rána. S babi si celý den užívali někde v časoprostoru a v naší dimenzi se moc nezdržovali.“

Vyprávění o všednodennosti s alzheimerem jsou hutná, komická, mrazivá. Neuvěřitelně uvěřitelná. A já bych je strašně ráda viděla i vydaná knižně. K čemuž má cena Magnesia Blog roku pomoci. Přeju si, aby autorka tohoto zápisníku vydržela psát dlouho, protože její pohled na nemoc, kterou trpí čím dál víc lidí a na niž zatím není lék, je osvobozující. Ali může přepadnout kohokoli ze zálohy, může se zhmotnit kdykoli a už neodejde. Ale pokud ho člověk bere takového, jaký je, může s ním bojovat – s lehkostí, vztekem, radostí. Tak, jak to každý den přichází, a tak, jak se to každý den mění. Tenhle blog bych chtěla nominovat nejen na Literu, ale na nějakou hlavní cenu za lidskost.

A ještě v jednom blogu jsem si početla, doporučila mi ho spisovatelka Ivana Myšková a já se do něj zamilovala stejně jako ona. Do nominací se nevešel, protože není psán s dostatečnou četností, příspěvky na něm jsou spíš občasné a probouzí se zejména s jarem a teplem, kdy se to začíná hemžit hmyzem, o němž tenhle zápisník primárně je. Jmenuje se Postřehy z přírody a píše ho Jiří Švábík, kterého hmyzí svět fascinuje a podává ho a fotí s básnivou razancí jako svět plný nečekaných střetů a dobrodružství. „V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.“

Na rozdíl od autorovy rodiny člověk s otevřenou pusou čte o beruškách jako o krvelačných predátorech, o bejlomorce růžicové, o mravkolvech, bekyni velkohlavé nebo o larvách štítonošů a chřestovníčků, které „zdobily se také svými exkrementy. Tento tvor ale posouvá onu podivnou módu ještě dál. Na své ochlupené bradavice si lepí nejen svá hovínka, ale pak zejména také to, co kde posbírá, jakou popelnici kde vymete, a také zbytky toho, co sežere. A nebude náhodou, že volí s barevným jemnocitem, dokonale tak maskován. Velmi vkusné. Podobně jako má paní – nosí se i tato Larvička – do nejmenších detailů barevně sladěna. (Jen kabelka jí chybí.)“

Pokud máte z hmyzu středně těžkou fobii jako já (po letech strávených v tropech je pro mne hmyz spíš nepřátelskou entitou, z jejíž strany mi pokaždé něco hrozí), blog Jiřího Švábíka na vás může působit hodně terapeuticky. Po jeho čtení není možné se na hmyz nezačít dívat jako na vesmír naplněný po okraj krásou a rozmanitostí. Díky zápiskům nadšeného pozorovatele přírody a hmyzího světa mi najednou larvy mravkolvů, zlatoočka a jiné havěti už nepřijdou ohavné. Jsou součástí mého světa, jsou tady, abych je lépe poznala. Sice si na to neberu nový objektiv jako Jiří Švábík 23. března, ale když se dívám na berušky naňahňané na okrajích okna u garáže, vím toho díky panu Švábíkovi o nich spoustu. A přestože bych je loni ještě pěkně rázně smetla do sněhu před garáží, letos už je nechám být. Je to sice banda krvelačných, někdy i kanibalských predátorů, ale mšice, které požírají, mi ničí květiny, takže berušky nechám v garáži přezimovat. Ostatně, jak píše Jiří Švábík: „V Hmyzí říši není nikdo jen bílým beránkem nebo jen šedým vlkem.“ A pro tato poučení, pro tyto postřehy, pro tyto chvíle s různými zápisky různých autorů, které se živě hemží v internetové říši, čtu blogy. Někdo by mohl namítnout, že jim chybí editoři, někdo, kdo by tohle živelné psaní korigoval a usměrňoval. Ale v neučesanosti a divokosti spočívá jejich největší radost. Jsou jako barevná, neposečená rozkvetlá louka. Jako býlí, které když chcete pěstovat na záhonu, ztratí veškerou nedbalou eleganci.

© Markéta Pilátová – 9. 4. 2021