Hlášky - co já můžu vědět

Sedíme si tak v kuchyni, pytlíkuju kosti, které jsme právě slepičkám nadrtily a v duchu si pochvaluju, jak má dneska babi jasnou hlavičku a všechno je zalité sluncem... 

Babi: "To jsem zvědavá, kam nás zase poženou."

Já: "A kdo babi?"

Babi: "Ten náš doprovod."

Já: "Jakej doprovod?"

Babi: "No, naše maminky. Moje a tvoje."

Já: "Moje máma jsi ty a tvoje maminka umřela před 40 lety."

Babi: "Fakt? A jak se dostaneme domů?"

Já: "Kam domů?"

Babi: "Já nevím. Se mnou furt někdo šíbuje... "

Já: "Ale nešíbuje."

Babi: "Všichni mi najednou umřeli. Už nikoho nemám." 

Já : "Jak nikoho nemáš?" 

Babi :"Dcera mi umřela, tatínek, maminka, babička s dědečkem..." 

Já : "Vždyť dceru máš. To jsem přece já. A taky vnučku a pravnoučata... " 

Babi : " To nejsou moje vnoučata." 

Já: "A čí by byly?" 

Babi: "Ty jsem tenkrát našla." 

Já : "Ale prosím tebe. Ty jsi lidový vypravěč viď? To jsou přece moje vnoučátka a ty jsi jejich prababička." 

Babi : "Co ty můžeš vědět...? " 

To je fakt. Co já můžu vědět... 

Jsou věci mezi nebem a zemí, na které zkrátka nedosáhnu. Zatím. Ali a babi však ví své. 

Ali přítel nejvěrnější - 39 - Jar

Kapka stačí. Alespoň to tvrdí reklamní slogan. Jenže vysvětluje to naší babi. 

Náš dům fungoval jako takový útulek dvounohých a čtyřnohých zvířat. Pořád u nás někdo byl nebo bydlel a bývalo nás fakt hodně. Babi s Alim prožívali fázi sbližování a vůbec to bylo takové hezké romantické období. 

Babi se chovala jako zamilovanej cvok. Do cukru dosypávala sůl, mletou kávu sesypávala s rozpustným kafem a nádobí umývala olejem. Hezky to klouzalo. 

Slané kafe se však nechytlo. Klukům to nějak nechutnalo, nebo co, a tak nám začalo období popisků, cedulek, ale i výstražných cedulí v blahé naději, že to pomůže. 

Zatímco u pochutin popisky pomohly, výstražná cedule u dřezu ne a ne zabrat. Pravda, po schování oleje přestaly talíře prokluzovat v rukách, ale neúměrně stoupla spotřeba saponátu. 

Babi měla oblíbený styl myti, patrně inspirovaný místní tržnicí . Parafrázovala oblíbený slogan "Čím víc pruhů, tím víc Adidas" na osobité "Čím víc bublinek, tím čistější hrnek". Deci přípravku na jeden, trocha vody, mírně promíchat, lehce propláchnout a hotovo. V podstatě bezdotykově. 

Byl krásný den. Kluci si udělali kafe, zapálili cigárko a vesele probírali chlapské záležitosti. 

Po chvilce však jeden z nich vlítnul do kuchyně, vrhnul se ke dřezu, vydával dávivé zvuky a z pusy mu vylétávaly drobné bublinky. 

Přiznám se bez mučení, že jsem se smíchy málem počůrala. A kluci, kteří se ještě nestihli napít taky. 

Dnes už Jar na nádobí silně ředím, ale bývaly doby, kdy jsem to nedělala. Dodnes vidím kamarádovy vytřeště oči, zkřivený obličej a ve tváři mi lehce poškubává.  

A babi už s tím nádobím naštěstí taky dala pokoj. 

Ali přítel nejvěrnější - 38 - neškodná činnost

Babi bývala velmi emancipovaná žena. Rady rozdávala na potkání a užívala si každé ocenění.

Zakládala si na své soběstačnosti a s obdivuhodným nasazením se pouštěla do všech výzev, které jí život přinášel. 

Přestože neměla leckdy pro tu či onu činnost vlohy, doháněla vše pílí a nadšením. A tak šila, háčkovala, pletla,... a "OPRAVOVALA". 

Měla svůj osobitý styl, kterému můj táta říkal "systém gumička". 

Vášeň opravovat a vymýšlet řešení všemožných problémů ji vydržela do dnes. Bojíme se před ní vyslovit jakýkoliv problém, protože babi okamžitě zbystří, neboť vycítí příležitost zazářit. Je doslova studnicí "skvělých" tipů, rad a  možností. 

Neváhá fundovaně řešit jakýkoliv zádrhel, nejmodernější technologie nevyjímaje. 

Občas mi to připomíná vtip o dvou sousedech.

"Tak co sousede. Jak se vede?" 

"Ale chcípou mi slepice." 

"A už jste zkoušel tohle... a tohle... nebo tohle...." 

Chrlí jednu radu za druhou. Když se po čase potkají, zeptá se. 

"Tak co slepice?" 

"Ale... chcípla i ta poslední." 

"To je škoda. Já měl ještě takovejch dobrejch nápadů..." 

Ano. Babi je v tomto směru mistr nad mistry. Takový všeznalec a všeuměl. Ten rozhled by jí leckdo mohl závidět. 

Aktuálně nejoblíbenějším předmětem jejího montérského zájmu je dálkový ovladač TV. Kvůli špatnému signálu vyndavá baterky, nejlépe nožem, mačká jedno tlačítko za druhým, pak více tlačítek současně, vytahuje rozdvojku že zdi a v poslední fázi tříská nebohým ovladačem o skříňku ve snaze jej přimět k rozumu.

" Hani, mně to nějak nefunguje." 

"Na nic jsem nesahala. Čestný slovo." 

A tak zkoumám, co všechno babi zmáčkla, vytáhla, zda nepřepla televizi na rádio,...

Vím že k "opravě" určitě přistupovala se vší zodpovědností, ale občas se přeci jen něco zvrtne a nedopadne to podle původního záměru. Většinou se pak musí koupit nový ovladač, zásuvka, budík, hodiny, ovladač, hodiny, budík, rozdvojka, ovladač ...

V rámci zachování rodinného rozpočtu i našeho psychického zdraví v rozumných mezích, jsem přilepila, co se dalo, cedulky s pokyny máme po celém domě a neustále vymýšlíme neškodné činnosti, což má i svá pozitiva. 

A tak : nezvedám drobečky, nerovnám věci na stole, nechodím s košem, nevybírám schránku, nedrobím rohlíky pro slepice, neloupu česnek ani cibuli, nevařím kafe, nesbírám prádlo a pomůžu jen když je to opravdu potřeba. 

Každá neškodná činnost, dobrá činnost! 

No. Babi má co dělat, aby stíhala. 

Ali přítel nejvěrnější - 37 - klíče

Nikdy nevěřte Alimu. V žádném případě. I kdyby vám sliboval hory doly. My už mu tedy rozhodně na špek neskončíme.

O víkendu jsme měli naplánovanou návštěvu vnoučátek. Moc jsme se na ně těšili. Auto bylo připravené. Zbývalo jen domluvit se s babi a Alim. 

Oba slibovali, že tu hodinu a půl v pohodě vydrží, že nebudou zlobit, ani vymýšlet žádné kulišárny.

Babi dostala časopis s křížovkami, dva donuty, vodu, kafe a zdálo se, že není nic, co by během té poměrně krátké doby mohla potřebovat. 

Při odjezdu byla plně zabraná do luštění, Ali dělal, jakože nic, a tak jsme s klidným vědomím vyrazili, vyzvedli děti a v dobré náladě drandili zpátky domů. 

Babi stála s hůlkou u branky a celá zmatená  hledala klíče. Míváme náhradní na háčku u dveří a zapomněli jsme je schovat. Nějak nám nedošlo, že by babi mohly zajímat. 

No. Spletli jsme se. Zmizely a babi stále mluvila o jakési paní a procházce. Doplňující otázky obrázek toho, co se stalo, zamotávaly čím dál víc a babi si za chvíli nebyla jistá ani tím, jak se jmenuje. 

Prohledali jsme celý dům. Paní nikde, klíče nikde a z babi totální Mimoň. Krve by se ve mně nedořezal. Všechny krizové scénáře mi probíhaly hlavou. Jeden za druhým. 

Děti s batůžky na zádech udiveně sledovaly, jak pobíháme po domě a opakovaně otevíráme, zavíráme, vysouváme, zasouváme a vůbec se chováme, jako magoři. 

Naštěstí pak přítel, který na tom byl psychicky ještě o něco hůř než já, otevřel šuplík s příbory. Klíče byly pečlivě uklizené mezi lžícemi a noži. 

Ta obrovská rána, která se ozvala po spadnutí balvanu z mého srdce musela být slyšet až na náměstí. Vše je v pořádku. Zámek se měnit nemusí, přítel má čip od práce, auto můžeme odemknout... Vše je zalité sluncem a máme se rádi. 

Ali si z nás pořádně vystřelil a teď někde nemůže smíchy popadnout dech. Má to u mě jako v kampeličce. Tohle mu jen tak nezapomenu. Přece tu nejsme pro srandu králíkům... tedy vlastně Alíkům! 

Naštěstí naši pozornost velmi záhy zaměstnaly děti. Mluví zásadně oba dohromady a každý o něčem jiném, a tak se na Aliho legrácky rychle zapomnělo. 

Zatím. 

Článek na sendvicovagenerace.cz

Článek na stránkách sendvicovagenerace.cz mi udělal velikou radost. Můžete si jej přečíst na níže uvedeném odkazu. ❤️

https://www.sendvicovagenerace.cz/blogerka-pise-o-zivote-s-alzheimerem-s-nadhledem-humorem-i-laskou/