středa 19. ledna 2022

Ali přítel nejvěrnější - 62 - do nebe či do pekla

O tom, že by nejradši usnula a už se neprobudila, mluví babi dost často. Prý to má slíbeno už v lednu. 

Babi: "No říkali mi to ti pánové. Jak tu byli. Vyložili mi horoskop. Prý po Novém roce." 

Trošku mi to připomnělo muže v černém. Tajemní agenti pravidelně potkávají babi kdesi v časoprostoru a minimálně pět let předpovídají tento Novoroční evergreen, kterým se mi snaží pocuchat zbytek mých chatrných nervů. 

Já: "Ale prosím tě... Vždyť mi to říkáš už několik let. Vymýšlíš si. Nikdo tu nebyl." 

Babi: "Ale jo. Byli tu. Opravdu. Nedělej ze mě blbce! " 

Já: "No to bych si netroufla." 

Nechtěla jsem babi naštvat ještě víc. Zvolila jsem smířlivější tón a pokusila se situaci trochu odlehčit. 

Já: "Moc se netěš. Stejně půjdeš do pekla, protože mě pořád zlobíš." 

Babi: "Nezlobím. To bych tě naštvala, kdybych šla do nebe viď?" 

Já: "Já myslím, že spíš půjdeme do pekla." 

Babi: "Ne ne. Já půjdu do nebe a budu tě chodit strašit." 

Já: "No vždyť to říkám, že jsi pěkná potvora. S takovou nás ten nahoře i ten dole pošlou tak akorát do prdelky. A obě. " 

Babi pobaveně zanotovala: "Šup sem, šup tam, nám už je to všechno jedno. Šup sem, šup tam, nám už je to fuk. A toho vola dáme do kola..." 

No. Tuhle verzi sice neznám, ale musím uznat, že by to bylo možná to nejlepší. 











pátek 31. prosince 2021

Hlášky - proroctví?

Ráno jsme přišli z nákupu. Samozřejmě jsem zapomněla koupit to, pro co jsem hlavně šla. Prostě zákon schválnosti. 

Babi seděla v kuchyni a lámala tvrdé pečivo pro slepice. Hlavu skloněnou nad kýblem, vypadala, že nás ani neregistruje.

Byla jsem naštvaná, a tak jsem si sama pro sebe polohlasem ulevila "Do pr...e!"

A z kuchyně se ozvalo:

"Šťastnou cestu."

Hned byl ten svět hezčí.

Jen doufám, že to nebylo nějaké neblahé proroctví pro příští rok.



Ali přítel nejvěrnější - 61 - klub

Dneska jsem měla v Praze důležitou schůzku. Vyrazila jsem už před obědem a babi zůstala doma s mým přítelem Petrem. 

Čas příjemně ubýhal a díky milému rozhovoru, který se trošku protáhl, jsem úspěšně vytěsnila všechny starosti. 

Plná pozitivních dojmů jsem dorazila domů. Už od dveří jsem však viděla, že něco není v pořádku. 

Babi seděla v kuchyni, na sobě zimní bundu, na nohách boty a v ruce připravenou hůlku, brýle a kapesník. 

Podívala jsem se na ni. 

"Proč tu sedíš v bundě?"

Babi: " Já tu čekám, až mě někdo odvede do klubu. Musím tam být do šesti hodin, aby mě nevyhodili." 

Já: "Do jakého klubu?" 

Babi: "No jak tam chodíme na večeři. Když nepřijdu včas, tak mě vyhoděj. To bych nerada. Už jsem si tam zvykla..." 

Podívala jsem se tázavě na Petra, který si celou dobu nerušeně povídal s návštěvou. 

Petr: "Babi povídala, že půjde do nějakého klubu, tak jsem jí řekl, ať se oblékne..." 

Já: "Babi, Ale já vůbec netuším, o jakém klubu mluvíš." 

Babi: "No, jak mě Petr od tamtud přivedl." 

Petr: "Já jsem dnes celý den proválel v posteli." 

Babi: " Tak včera. " 

Petr: "Včera jsem nikde nebyl. To tu byla návštěva." 

Já: "Já mám pocit, že se ti to všechno jenom zdálo. " 

Babi: "Nedělej ze mě blbce. Vždyť už tam jsem skoro tři roky. Já jsem sem přišla za maminkou." 

Já: "Ale maminka je přes čtyřicet let po smrti. Bydlíš tady. Kam bys chodila?" 

Babi: "Nebydlím. Já jsem tu poprvé. Nikdy jsem tady nebyla. Když se nevrátím včas, tak mě vyškrtnou. Pomoz mi, ať nepřijdu pozdě." 

Já: "Ale já nevím, kam. Žádný takový klub neznám." 

Babi: "No tady. Kousek odtud... " 

Přiznám se, že mě celá situace poněkud zaskočila. Vím, že je Ali šprýmař, ale netušila jsem, co všechno babi nakukal. Seděla na gauči jako opařená, a já jednoduše vyměkla.  

"Tak pojď. Ukážeš mi to. Vůbec netuším, co myslíš." 

Babi s úlevou vstala a vyrazily jsme. Jen za námi zaklapla branka, babi se vyditelně zarazila. 

Já: "Tak co, kterým směrem to je?" 

Babi: "No na hlavní ulici. Jak jezdí tramvaj." 

Já: "Tady ale žádná tramvaj nejezdí." 

Babi: "Ale jezdí. Na hlavní." 

Já: "Já tedy nevím babi, ale tady opravdu žádná tramvaj nejezdí. Já myslím, že se ti to opravdu jen zdálo." 

Babi: "Nezdálo." 

Já: "Tak kam tedy půjdeme? Musíš mě vést." 

Babi: "No do toho ústavu. Ve Vršovicích." 

Já: "Tady jsme ale v Kostelci. Do Vršovic s tebou fakt nepojedu. To je cesta minimálně na dvě hodiny." 

Babi: " Mně je špatně." 

Celá se jakoby propadla do sebe. A tak jsme to otočily a vrátily se domů. 

Babi ještě dlouho hledala odpovědi na otázky, které jsem nedokázala zodpovědět. A přestože jsem se opravdu snažila, bylo vidět , že mi moc nevěří. 

Ano. Bydlíš tady. Peníze máš u mě. Maminka umřela. Věci máš v pokoji. Kartu mám u sebe. Nikde jsi nebyla. Hanka jsem já. Maminka opravdu umřela. Neměla jsi dvě děti. Všechno, co potřebuješ tu máš. Všechno je vyřízené. Nemusíš nic řešit... 

A pak mi to docvaklo. Babi má nejspíš hlad a možná i žízeň. Ne nadarmo se říká, že s plným břichem je všechno lehčí. A tak jsem nandala plný talíř bramboračky, postavila ji před babi a popřála dobrou chuť. K tomu jsem jí naordinovala pár kostiček čokolády na zklidnění a uložila do postele. Konec konců, ráno moudřejší večera. 

Až se zítra vzbudí, bude zas všechno v pořádku a strachy se rozplynou v propadlišti dějin. 

Slibuju. 



















čtvrtek 30. prosince 2021

Ali přítel nejvěrnější - 60 - hajdom, hajdom, tydlidom

Ježíšku, panáčku ... 

Štědrý den mám vždy spojený se spoustou práce kolem plotny. Vánoce pro mě v podstatě začínají až okamžikem, kdy mám umyté nádobí. 

Tentokrát jsme to však pojali v úsporném duchu a udělali jsme si je prostě "žrací". Žádný stres s dárky, jen spousta dobrot a ovoce. Krása. 

Babi se mnou sedí v kuchyni a evidentně se nudí. Stojím na druhé straně stolu a připravuji se na obalování. 

"Mně málo." 

Ozve se z druhé strany stolu. 

"Já vím... Ještě jsem nezačala vařit, a ty už křičíš. Až to bude, tak to bude."

Obalím první řízek a položím ho na talíř. Obalím druhý, chci ho položit k tomu prvnímu, ale talíř mi najednou ucukne přímo pod rukou tak, že ho málem minu. 

Babi: "To stačí. Já nemám velký hlad."  

Já: "Babi. Vždyť to ještě není hotový. Je to syrový. Musíš počkat. Jsou teprve čtyři hodiny."

Po řízcích se vrhám na vinou klobásu. 

Babi: "Mně nedávej moc." 

Otočila jsem oči v sloup, snažila se z hluboka dýchat a zachovat si sváteční klid a pohodu. 

Já: "Jestli máš na něco chuť, tak si vem zmrzlinu." 

Babi: " Jé. To je nápad." 

Když je konečně všechno hotovo a prostřeno, začínám servírovat. 

Babi: "Jé, já ještě nemám hlad." 

Já: "Tak to máš smůlu. Celou dobu mě tu honiš..." 

Babi: "Tak ale strašně malinko." 

Ano. V tu chvíli se mi znatelně vzedmula hruď a na chvíli jsem musela zadržet dech, abych neexplodovala. Nandala jsem normální porci a vzdala se práva komentáře. 

Do babi to samozřejmě padlo, jako Němci do krytu a talíř div nevylízala. Jako vždycky. 

A tak si tu zpívám "Hajdom, hajdom tydlidom", i když vůbec netuším, co to znamená, ale uklidňuje to. 

Krásné Vánoce. 















pondělí 20. prosince 2021

Hlášky - zádrhel

Babi luští křížovky, Ali si dává šlofíčka a já připravuji večeři pro naše chlupaté mazlíčky.

A jak tak krájím, slyším, jak babi říká:

"Tak co? Jakej tam máme zádrhel?" 

Já: "My máme nějaký zádrhel?" 

Babi: "No. Já myslela, že řešíš tu tajenku." 

Koukla jsem na babi, na maso, potom na ty hladové krky, co se kolem mě shromáždily a přemýšlela jsem, co bych na tom tak mohla vyřešit. 

Po chvíli jsem to vzdala a po pravdě odpověděla:

"Já krájím maso pro zvířata." 

Babi: "Aha. Já myslela, že děláš ty podklady." 

Já: "Jaký podklady?" 

Babi: "No. Jak děláme každý měsíc." 

Já: "Babi. Jsme doma. Tady pro nikoho žádné podklady neděláme." 

Babi: "Tak to se mi asi něco zdálo. Jak jsem zprudka usnula..." 

Bylo zbytečné říkat, že celou dobu sedí v kuchyni, zabraná do křížovek. Stejně už mi nevěnovala pozornost a nerušeně pokračovala v doplňování písmenek. 

Po chvíli se zamyslela, podívala se na cedulku s názvem dne...

"Koukám, že je dneska svatba. Kdo se žení?" 

Já: "Tam je napsáno, že je sobota. Ne svatba."

Babi: "Aha. Já myslela, že se budeme mít dobře." 

Já.: "Tak to máš smůlu. Obávám se, že z toho nic nebude."

Babi: "No co. Přežili jsme Bílou horu, přežijeme i tohle." 

Netuším, co s tím má tato významná bitva společného. Ale je možné, že jen nemám dostatek relevantních informací. Ponechávám proto tuto poznámku bez komentáře a pokračuju v krájení.

Babi: "Ty máš ještě oba rodiče?" 

Já: "Že ty mě zase zkoušíš? Schválně. Kdo jsem?" 

Babi: "No. Moje dcera." 

Já: "Děkuju." 

Babi na mě nechápavě pohlédla, ale nic neřekla. 

Hovor by se patrně ještě vyvíjel a kdoví, kam bychom se ještě dostaly, kdyby mi ti naši hladoví chlupáči nedali hlasitě najevo, že se nemám vykecávat. 

Hlad je prostě hlad. Tak zase zítra. 













Napsali o nás

Článek Markéty Pilátové - Ti co se nevešli

Strašně ráda bych se s vámi podělila o radost, která mi málem podlomila nohy. Jedna z porotkyň Magnesia litera se o mém blogu zmínila ve své...