Člověk by se neměl rouhat. Minule jsem si stěžovala, jak jsou všechny dny na jedno brdo. Hned druhý den jsem toho litovala. A nejen ten.
Noc byla celkem klidná. Zcela výjimečně se mi spalo dobře. Vzbudila jsem se sice brzy, ale každodenní pocit, že jsem vůbec nespala, jsem tentokrát neměla.
Zato babi se nějak podezřele nechtělo vstávat. Když se konečně vykolíbala, z pokoje vyvanulo cosi, co s vůní růží mělo pramálo společného.
S kýblem v ruce zaběhla do koupelny, a já šla zkontrolovat původce tajemného odéru. Vypadalo to, že si babi před návratem z časoprostoru zapomněla odskočit.
Chápu. Chtěla být doma včas, abych nepoznala, že s Alim byli zase na toulkách. Jenže, jak pospíchali, nezvládli tak nějak tu konečnou fázi přenosu. Část hmoty se odpojila a skončila na koberci.
Nu což. Stát se to může, ale stejně bych uvítala, kdyby Ali dával na babi větší pozor.
Pokoj jsem uklidnila, aniž bych babi cokoliv vyčítala, ale když jsem pak podobné nadělení našla i v koupelně a na výsostných místech, zavelela jsem nekompromisně. "Všechno dolů a šup do vany.
Babi ani neprotestovala. Byla tak zaskočená, že se beze slova svlékla a svým oblíbeným stylem žuchla do vany. Mně pak dovolila odklidit následky nepovedeného přenosu.
Aby toho nebylo dost, hned následujícího rána mi ty moje dvě hrdličky přichystaly další překvapení. Rozhodly se do mých poklidných a nudných dnů vnést trošku toho rozptýlení. Samozřejmě vše v dobrém úmyslu. Aby mi udělaly radost a zpestřily můj nudný život.
Velice si vážím snahy, kterou nepochybně reagovaly na mé minulé nářky.
Co se vlastně stalo.
Babi se vykolébala z pokoje. Pozdravily jsme se a v ten moment jsem na ni vytřeštila oči. Babi vypadala jako boxer, který právě vylezl z ringu po prohraném zápasu. Půlku obličeje nateklou, hrála všema barvama a pod okem celé scenérii dominovalo jakési tmavě fialové, tekutinou nalité jelito.
Tedy já vím, že jsem to s tou poznámkou o nudných dnech trošku přehnala, ale tohle opravdu bylo trošku přes čáru.
Z babi vylezlo, že upadla. Koneckonců to bylo vidět na první dobrou. Já si však myslím, že chtěli s Alim nepozorovaně zmizet, nerozsvítila a už to bylo.
Ještěže jsem měla doma zbytek léků na snížení otoků po zlomenině. Babi po nich splasklo jelito, i otok se viditelně zmenšil a rána, byť vypadala strašidelně, moc nebolela.
A tak teď máme doma duhovou babičku. Potkat ji však v tomto stavu v noci, položím peněženku a normálně zdrhnu.
Jestli si však myslíte, že to bylo všechno, hluboce se mýlíte. Kdepak. To by byla nuda, šeď a šeď.
Během následujících pár dnů jsme doma lehli. Všichni. A s chřipajznou. A tak se tu teď střídavě potácíme, poleháváme a vůbec se to snažíme nějak přečkat.
To samozřejmě nemají na svědomí ti dva, ale svět se stal díky tomu také dobrodružnější. Jen babi se motá o něco více, než normálně.
Chvilkama připomíná pavoučí ženu. Zásadně odmítá nosit hůlku. Vypracovala si proto svůj vlastní, osobitý a naprosto unikátní způsob přemísťování v prostoru. Ruka, zeď, dlouhý krok, dlouhá ruka, skříň , další dlouhý krok, židle, ruka, krok, stěna, krok, ruka, kamna...
Na nic si však nestěžuje. Chuť k jídlu ji neopustila a s nadšením užívá likér na kašel z borovicového jehličí, skořice a badyanu.
Takže. Prosím. Už dost! Pro všechny případy bych ráda zdůraznila, že nyní je můj život bohatě naplněn téměř adrenalinovými zážitky. Jsem šťastná a další jobovky opravdu nepotřebuju.
Doufám, že mě Ali slyší.
