Ali přítel nejvěrnější - 96 - kontrola na psychiatrii

Každý půlrok chodíme s babi na psychiatrii. A protože jí znám, raději prohlídku do poslední chvilky tutlám. Každá podobná informace musí být pečlivě načasovaná a obezřetně sdělená. Jakmile záměr prozradím příliš brzy, začnou její mozkové závity pracovat na plné obrátky a generují jednu doplňující otázku za druhou. Milióny dotazů, které jsou z mého pohledu naprosto marginální. Pro babi však mají naprosto zásadní význam. Tak moc zásadní, že se na všechno zeptá minimálně desetkrát. 

Byly jsme objednané na jedenáctou hodinu. Pro jistotu jsem ji vzbudila už v osm abychom eliminovaly případné nečekané události a v klidu se mohla obléknout, nasnídat, případně spáchat i nějakou tu hygienu. Že se něco děje začala babi tušit v okamžiku, kdy jsem ji požádala, aby si vzala čisté oblečení. Chca nechca, musela jsem s pravdou ven.

Babi: "My někam půjdeme?"

Já: "Pojedeme k paní doktorce. Ale neboj, máme spoustu času. V klidu se oblékni, nasnídáš se a pojedeme."

Babi: "A je to daleko? Já se totiž strašně motám."

Já: "Brandýs nad Labem. Ale neboj. Petr nás tam hodí autem."

Nechala jsem babi, aby se v klidu připravila a jala se chystat snídani. 

Předčasným prozrazením celé akce jsem nechtěně odstartovala záplavu dotazů.

Babi: "A kam to vlastně jdeme?"

Já:" Na psychiatrii."

Babi: "A budu se tam svlíkat?"

Já: "Ne. To je povídací paní doktorka. Bude se tě ptát na různé věci, aby zjistila, jestli se ti nezhoršila paměť."

Babi: "Aha. Tak to je dobrý. S pamětí na tom naštěstí nejsem nejhůř."

Chtěla jsem poznamenat, že jen v případě, když je Ali z dohledu, ale raději jsem to spolkla a položila před ní talíř. Vzala si kousek chleba, zapila to čajem. Hlavou se jí honila spousta věcí. Bylo to vidět. Po chvilce to nevydržela a zeptala se:

Babi: "A co po mně budou chtít?"

Já: "Kde jsme, v jakém jsme patře, co je za měsíc, informace o tobě, budeš počítat, malovat a tak."

Babi: "Aha. No snad to budu všechno vědět."

Já: "Když to vědět nebudeš, tak se nic neděje. Paní doktorka jen potřebuje vědět, jestli se ti ta nemoc zhoršila nebo ne."

Babi pokračovala v jídle a najednou ze sebe vychrlila snad úplně všechny informace.

Babi: "Jmenuju se Miloslava Tesaříková, před tím Chudomelová, rozená Nohejlová, narodila jsem se tehdy a tehdy, v Lomečku u Kutné Hory, je mi devadesát let, tatínek padl 9.května 1945 při obraně Prahy, bydlím v Kostelci nad Labem, mám dceru Hanku, dvě vnoučátka..."

Bez jediné chybičky! Chvíli jsem na ní nevěřícně koukala a nechápala jsem, co se to právě stalo. Jako kdyby Ali na chvíli odletěl někam do hooodně vzdálené dimenze. Musela jsem se v duchu pousmát. Vím, že to byl jen okamžik. Takové malé světýlko ve tmě. Možná se nic takového už nikdy nebude opakovat. Ale bylo to zkrátka velmi nečekané a neskutečně milé. 

Na chvíli jsem se nechala unést myšlenkou, že je babi ve skvělé kondici, a že nás paní doktorka určitě pochválí. Z bohulibého rozjímání mě vytrhla babi:

Babi: "Nevíš, kde mám kabelku?"

Já: "Neboj se. Všechno mám připravené a vůbec nic nemusíš řešit."

Konečně jsme vyrazili. Cestou jsem s babi procvičovala že jedeme hopsa hejsa do Brandejsa a další špeky, které by mohla paní doktorka na babi vytáhnout. Chtěli jsme zaparkovat v uličce za kolejemi, ale byla celá rozkopaná a museli jsme tak objet celý blok. To nás trochu zdrželo. Už v polovině objízdné trasy se zezadu  ozvalo nesmělé:

Babi: "Mně se chce na záchod."

Já: "No nazdar. Tak to budeš muset holka vydržet. Tady není nikde ani křoví."

Babi: "Když mně se chce hodně."

Já: "Co mám dělat? Tak se holt budeš muset počůrat. Tady opravdu není ani kde zastavit."

Přítel zaparkoval nejblíže, co to šlo. Vysoukala jsem babi z vozu a za stálého povzbuzování "Vydrž prťka vydrž. Musíme dojít na konec ulice." jsem ji doslova táhla staveništěm.

Babi: "Tobě se to řekne."

Dolétly jsme na poslední chvíli. Tedy pokud se to (s notnou dávkou představivosti) dalo nazvat letem. Rychle jsem vyzvedla klíček, pomohla babi usednout na trůn a pro jistotu postála "v předsálí".  Možná jsem to dělat nemusela, ale koutkem oka jsem v čekárně zahlédla Aliho, který se nám patrně na tajňačku propašoval do auta. 

Nechtěla jsem riskovat, že mi ti dva vezmou kramle. Přeci jen mám s jejich úniky přes podobná zařízení své zkušenosti. Možná by se někomu mohlo zdát, že je to zbytečné. Připomínám však, že téměř totožný typ mezidimenzionální brány máme doma a moc dobře si pamatuju, jaký binec tam po sobě dokážou zanechat v případě problémů s přenosem.

Usadily jsme se do čekárny a já záhy pochopila, že moje představa o omračujícím hvězdném výkonu, kdy babi ze sebe chrlí jednu správnou odpověď za druhou je v háji. Tiše seděla a bylo vidět, že je poněkud nesvá.

Babi: "Na co tady čekáme?"

Já: "Jdeme k paní doktorce."

Babi: "A co po mně bude chtít?"

Já: "Budete si povídat."

Babi: "A na co se mě budou ptát?"

Odpověď už jsem nestihla. Otevřely se totiž dveře a my vešly do ordinace. Okamžik pravdy. Už při první otázce mi bylo jasné, že babi zapomněla úplně všechno. I to, kdo jsem. Jako obvykle. Znalostní triumf se zkrátka nekonal. Při hodnocení testu ji v podstatě zachránily jen nevědomostní úkoly, kde bylo možné nějaké ty body nasbírat. Sedíc u okna například bravurně poznala, že jsme v přízemí, bez sebemenšího zaváhání z hlavy odčítala řadu po sobě jdoucích čísel, uhodla i to, že jsme u lékaře, na pokyn zavřela a otevřela oči, složila papírek a napsala jednoduchou větu. 

Počet bodů tak s odřenýma ušima zůstal stejný, jako při poslední návštěvě. Takže HURÁ!! Co chtít víc.

Článek na knihobaze.cz

Dvojnásobná babička Hana Vondráčková pečuje doma o svoji maminku, která trpí pokročilým stadiem Alzheimerovy nemoci. V roce 2020 o tom začala psát blog s názvem Puberťačka před důchodem, jako ventil, ulevující jí v náročné péči.

Foto: se souhlasem nakladatelství Euromedia Group, a. s.

Puberťačka před důchodem

„Je to téma, o kterém se moc nepíše. Nemluvím o institucích nebo o nejrůznějších nabídkách pomoci. Myslím vyprávění lidí, kteří s takto nemocnými příbuznými žijí a starají se o ně. Rozhodla jsem se blog věnovat právě příběhům, které mapují průběh nemoci. Se vším, co k tomu patří,“ říká Hana Vondráčková v jednom z rozhovorů. Původně začala blog psát spíš pro sebe, ale ohlasy a pozitivní odezva ji povzbudily k pokračování v psaní, které má smysl.

Chorobě, která v každém vzbuzuje oprávněné obavy, dala roztomilé jméno Ali. Patří do její rodiny, kam se nastěhoval, aniž by ho někdo zval. Překvapivě dokáže někdy i prosvětlit těžké chvíle a beznaděj. Je to s ním jako na houpačce. Chvíli je radost, že je to docela v pohodě, ale další den ji maminka nepoznává nebo říká, že jí dcera zemřela. Aby to Hanu Vondráčkovou „nepřeválcovalo“, rozhodla se s tímto stavem smířit a brát ho, jak je. Ali se tak stal přítelem nejvěrnějším – „převážně nevážně“ -, jak o něm ostatně píše na svém blogu i v knize, kde barvitě popisuje, co s maminkou prožívala v období od prosince 2020 do konce roku 2021.

Život s Alim líčí autorka zcela otevřeně a naštěstí přitom má i notnou dávku humoru, mnohdy černého, když popisuje různé příhody s maminkou s povahou generála, jež byla zvyklá vše řídit a jen těžko se smiřuje s tím, že role se obrátily. Někdy Haně rupnou nervy a je pak ráda, že díky Alimu o tom za chvíli maminka už neví. Ke všemu je Hanka Beran, maminka Býk, tedy poněkud vražedná kombinace, kdy na sebe narážejí, avšak zároveň si rozumí. Ale i díky tomu, že Aliho prostě Hanka přijala do rodiny, si zachovává zdravý nadhled. Ztrátu paměti mamince ulehčuje cedulkami, rozmístěnými po celém bytě, kde ji ujišťuje: „Bydlíš tu, máš tu všechny věci, doklady, kabelku i kartu má tvoje dcera Hanka. Bydlí tu s tebou a stará se o tebe,“ a podobně. Dbá o navyklou rutinu, dodržování rituálů i na to, aby co nejvíc úkonů maminka pokud možno zvládala sama. Přitom se nelze vyhnout tragikomickým příběhům, o nichž se kniha často zmiňuje.

Protože je maminka Hanky vášnivá vypravěčka, užívá si všechny návštěvy, které k nim zavítají. Ti, kteří její příběhy znají nazpaměť, poslouchají jen chvíli, než je Hanka vysvobodí. Naprosto zoufalí jsou za hodinku hosté, kteří se třeba jen ze slušnosti odváží na něco zeptat. Jsou pak zahrnuti dalším vodopádem slov a příběhů… Třeba těch, jak zařizovala vypravování zájezdů. „Když dnes o zájezdech vypráví, mívá takový zasněný pohled (to vidět je) a chuť na panáka (to vidět není, ale vím to.) Tehdy tekuté prezenty dostávala často…“ Babi také ráda luští křížovky, jen si poslední dobou stěžuje, že už je neumějí jako dřív, protože jim nějak nevycházejí.

Hanka vyzkoušela různé doporučené způsoby, jak mamince ulehčit v nemoci i pomoci klidně usnout. Jedním z osvědčených receptů je spací čokoláda, která výborně funguje a je v knize také uvedená. Dobře se osvědčila i hudba z doby minulé, která se mamince, ale i Hance líbí a společně si ji notují. Poklidný večer naruší dotaz: „Nevíš, kdy přijde ten pán, jak tady pro něj skládám tu skládačku? On vždycky přijde, rozloží mi to na stůl a pak chodí kontrolovat, jestli jsem to udělala dobře.“ „To ti přece kontroluju já.“ „A jo, tak to jsem to popletla… A kdy přijde?“ „Já nevím, babi, asi to nestihl.“ „To nevadí.“

Hana Vondráčková prožívá v náročné péči o vážně nemocnou maminku hodně starostí a stresu. Naděje na zlepšení není, přesto je rozhodnuta se o maminku starat do poslední chvíle. S tím je smířena, dokonce i s trvalou návštěvou nevypočitatelného Aliho, který její maminku provází do různých světů a časů. Každodenní život v jejich domácnosti popisuje výstižně, přitom s patřičným odstupem a laskavým humorem. Poskytuje tím naději i povzbuzení všem, kdo pečují o své blízké doma a kteří si stejně jako ona zaslouží velký obdiv a úctu. Její blog byl nominován na cenu Magnesia Litera 2022 v kategorii Blog roku.

21.4.2023

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, luxor.cz

Odkaz :

https://www.knihobaze.cz/hana-vondrackova-pubertacka-pred-duchodem/

Ali přítel nejvěrnější - 95 - daně

Babi zlobí. Nechce se hýbat. Celé dopoledne znuděně sedí v kuchyni. Jako by jí Ali přilepil kanagomem k židli. Tedy, abych úplně nekecala, po snídani ještě s vypětím veškerých sil, které je ochotna položit na oltář aktivního pohybu, uklidí hrnek, ale tím její aktivita končí. Sedne si stylem TADY MĚ MÁTE, BAVTE MĚ. 

Přiznám se, že s ní tuhle novou hru moc nehraju. Mám kolem domácnosti, zahrady a zvířat docela dost práce. Tentokrát jsem navíc potřebovala udělat daně. Činnost, do které se mi nikdy nechce, ale doba pokročila a udělat se to musí. Obložená papíry a s vědomím, že mám babi obstaranou jsem zapnula počítač.

Po očku jsem ji sledovala. Seděla na svém místě a nuda z ní přímo prýštila. Nohu přes nohu, střídavě si podpírala bradu tu levou, tu pravou rukou. Po několika dlouhých minutách se na mě zadívala.

Babi: "Bude nějaká snídaně?"

Já: "Teď si jí snědla."

Babi: "Jo? A že si to vůbec nepamatuju..."

Tu poznámku pronesla s patřičně pohrdavým tónem. Výrazem naznačovala, že jí chci patrně utýrat hlady a záměrně kvůli tomu lžu. 

Já: "Jo. Máš v sobě krajíc chleba a čaj."

Babi: "Jo. A pak ses probudila a bylo ráno. To bych si přece musela pamatovat."

Já: "Tak co si dáš? Další chleba?"

Babi: "To ne. To bych byla tlustá. Kafe."

Odložila jsem tedy počítač, schovala doklady, aby mi je kočky nezničily, uvařila kafe a začala znovu papíry rozkládat. Poděkovala a opět se netrpělivě rozhlíží kolem.

Babi: "Bude k tomu něco?"

Já: "Co by sis tak představovala?"

Babi: "No snídani."

Odložím počítač. Namažu další chleba. Babi ho zbaští, uklidí hrnek, sedne si ke stolu a opět se netrpělivě rozhlíží.

Babi: "A snídaně nebude?"

Jsou dny, kdy sní i sedm krajíců. Neříkám, že vždycky, ale stává se. Kam to dává nevím. Prostě nevím. Takhle rychlej metabolismus přece nemůže nikdo mít! To není normální. Hlava to odmítá přijmout. 

Snídaně se nám občas protáhne i na dvě hodiny, kdy střídavě tvrdí, že už nemůže , aby vzápětí požadovala další nášup. Nejhorší je, že když si zkusím do foroty připravit ještě jeden krajíc, zafunguje zákon schválnosti a babi pronese, že už nemůže, protože je plná. A tak je raději poctivě mažu. Jeden za druhým. 

Znovu jsem se zabrala do práce. Ten můj Otesánek se pohodlně usadil a zahájil činnost, která by se nejvýstižněji dala nazvat chytáním lelků. Dělám, že to nevidím. Musím dodělat ty daně! Na babi je vidět, jak moc mě chce vyprovokovat k jakékoliv reakci. Zahájila tedy samomluvu, stylem herce dětského představení místního ochotnického divadla. Samozřejmě s patřičným výrazem a piškvořením.

Babi (postava číslo 1): "Babo jedna, jak to, že tady ještě sedíš? Už máš být dávno v Hostivaři u babičky a dědečka. 

Babi (postava číslo 2): "Prosím, já tam půjdu. Neboj. Mně se tam líbí. Je tam hezká příroda. Jsou tam slušný lidi. Chodí tam hodně návštěv. Je to zajímavé. Je tam taky můj otec, který padnul v pětačtyřicátém roce v revoluci, devátého května devatenácetčtyřicetpět. No co chceš víc? Nic. Čau."

Po očku kontroluje, jestli ji poslouchám. Když nevidí dostatečnou reakci, začne si prozpěvovat, a poté pokračuje přímými dotazy.

"Houfem ovečky, nažerte se všecky, houfem ovečky nažerte se... la la la la."

Babi: "Nemám jít domů?"

Já: "Jsi doma."

Babi: "Jó? Já tu bydlím?"

Já: "Hm. Už asi dvanáct let."

Babi (překvapeně): "Jé? A to ještě žiju?"

Já: "Hm. Ještě jo."

Babi: "Když nedostanu žádný jídlo?"

Já: "Vždyť jsi před chvílí snědla krajíc chleba a měla jsi i kafe."

Babi: "Jó? Ale kolik už je hodin!"

Já: "Vždyť jsi to měla před chvílí."

Babi: "Jó? Jenže já si to nepamatuju. Myslím si, že nic nebylo"

Nemohu se zbavit pocitu, že si ze mně dělá nepokrytě legraci. Rozhovor je sice věcný, ale ten tón! Ten posměšný tón mě začíná silně vytáčet.

Koukne na mě. Já nic, protože daně. A tak začne s popěvkem  na známou melodii.

Babi: "Hej dupy dupy okolo chalupy, hej dupy dupy dup. A toho vola, dáme do kola. Kam ho dáme, když tu nic nemáme, kam ho dáme, asi do kola."

V podobných chvílích ji fakt miluju. Je vyloženě k zulíbání. Nevinnost sama.

Nakonec se mi ty daně přeci jen podařilo dopatlat. S mnoha přerušeními, ale jsou. Babi je to v tuto chvíli už naprosto "šumák". V klidu si luští ty svoje křížovky, aniž by vnímala okolí. Jsem jí naprosto ukradená. To byl den. Uf.

Ali přítel nevěrnější - 94 - Ali zase škodí

Zimní spánek ještě neskončil a už tu máme jarní únavu. Vražedná kombinace. Možná na nás působí i dozvuky prodělané "dvojchřipky", ale faktem je, že se nám pořád nějak nedostává energie. Počasí je taky takové ode zdi ke zdi, a tak se jednomu vůbec nic nechce. Do každé činnosti se musím vyloženě nutit. 

Komu však síly nechybí, je Ali. Ten je proti těmto vlivům naprosto imunní. Je to nespravedlivé. Až se příště narodím, chci být Ali. Vážně. Celé dny jen vymýšlí lumpárny, když mu na to přijdu, tak dělá, jakože se ho to netýká. Žádná zodpovědnost. Chová se prostě jako puberťák.

Zrovinka nedávno. Bylo pozdní odpoledne. Babi se, jako vždy, přesunula do svého pokoje, aby se mohla koukat na televizi. Chvíli se z místnosti ozývaly zvuky štrachání, bouchání a vrzání. Chvíli jsem poslouchala, co to tam babi vyvádí, a pak jsem se nesměle zeptala:

Já: "Copak to tu štracháš?"

Babi: "Hledám ten přístroj."

Já: "Jakej přístroj?"

Babi: "Chci si pustit televizi."

Já: "Jestli myslíš ovladač, tak ten ti většinou spadne na zem. Podívej se vedle postele."

Babi: "Tady nic není. Jestli voni mi to nešlohli?"

Já: "Ale prosím tě. Vždyť tu nikdo nebyl. Kdo by ti bral ovladač? Ten bude jen někde zapadlej. Počkej já se podívám" 

Prošla jsem všechna obvyklá místa a nic. Kolem postele, pod skříňkou, v koupelně, kuchyni, na výsostných místech, ale ovladač, jako by se do země propadl. 

Já: "To není možný babi. Kam jsi ho mohla dát?"

Babi: "A co hledáš?"

Já: "No přece ten tvůj ovladač. Jen nevím, kam se ti ho podařilo zašantročit."

Babi: "Já ho nikam nedala. Vždyť jsem ho neviděla, ani nepamatuju."

Neměla jsem sílu reagovat. Plynule jsem postoupila do dalšího pomyslného levelu hledání. Lehla jsem si na zem, abych viděla i pod nábytek a plížením a plazením prozkoumávala všechna zapadlá, zbytečná i předem naprosto vyloučená místa, abych ho nakonec našla zapadlý pod jednou z matrací , které jsem v zoufalství začala nadzvedávat. Kdyby mi někdo řekl, že se může dostat až doprostřed postele, tak se mu vysměju.  Jsem prostě nepoučitelná. Pokaždé zapomenu na to, jak moc je Ali mazaný. Zase mě dostal, přestože jsem si snad stokrát slíbila, že už mu na to neskočím.

Jak se říká. Člověk míní, Ali mění a já díky tomu vím, že i nemožné se může stát skutečností, pokud s vámi Ali žije pod jednou střechou.

Podala jsem babi ovladač, vyškrabala se zpět na nohy a bláhově si myslela, že je pro dnešek s taškařicemi pokoj. Byl. Do chvíle, než se babi pokusila rozsvítit lampičku.

Babi: "Mně to nějak nesvítí."

Polil mě pot. Veselých historek s rozbitými lampičkami máme za sebou fakt hodně. V podstatě je řešíme každého půl roku. Nejrůznější lampičkové story jsou v naší rodině evergreenem. Od zlomeného ramene, prasklé žárovky až po urvaný kabel jsme už měli fakt všechno. Tentokrát anketu vyhrála ukroucená šňůra. 

Přítel právě dorazil z práce. Když jsem mu tu novinku sdělila, nadšením málem vyskočil z kůže a ze samé radosti začal vykřikovat jeden jadrný výraz za druhým. Dlouho jsem ho neviděla tak šťastného. 

Má šikovné ruce. Oprava tak byla rychlá, což mě uklidnilo, protože už jsem začínala mít strach, aby se mu z té přemíry pozitivní energie něco nestalo. 

Ali dal po zbytek večera pokoj. Babi úslužně poděkovala, pustila si televizi, sklonila se ke křížovkám a po pár minutách na celou patálii zapomněla.

Tak zase za půl roku.

Ali přítel nejvěrnější - 93 - zřejmě slušnej oddíl

Poslední měsíc nám dává pořádně zabrat. Celou naši rodinu opakovaně napadá nakažlivá choroba a ne a ne nás nechat na pokoji. V polovině ledna to zahájila babi. Kromě rýmičky a kašle to zvládla skvěle, pak ty bacily skočily na mě, následně na přítele, aby se vrátily ke mě a k babi. Sérii útoků pak zakončily u mého přítele. Bylo to jako zápas, kdy v několika po sobě jdoucích kolech neúnavný soupeř vítězil na celé čáře. Jako kdybychom závodili v jakési štafetě a místo kolíku si předávali baciloidní potvůrky. A tak jsme si tu měsíc smrkali, kýchali a snažili se přežít jednotlivé ataky zákeřného týmu neviditelného soupeře. Vůbec nás nešetřil. Jak by řekl klasik "Nó, zřejmě slušnej oddíl no." 

Zatímco babi s přítelem nemoc zvládli poměrně dobře, u mě bylo druhé kolo nekonečné, trvalo téměř čtrnáct dnů a dodnes nemůžu pořádně popadnout dech. Horečka neustále stoupala nad devětatřicet a hlava se chystala každou chvílí rozskočit. Babi neustále něco potřebovala. Nešlo jí na rozum, proč s ní nejsem v kuchyni a povaluju se v posteli.

Babi: "Ahoj. Ty ještě nevstáváš? Vždyť už je skoro poledne."

Já: "Babi, jsem nemocná a je mi opravdu blbě. Snídani i svačinu jsi dostala. Vem si třeba křížovky nebo si skládej puzzle. Prosím." 

Babi: "Aha. A nevíš, kde to mám?"

Já: "Asi u sebe v pokoji."

Odšourala se do kuchyně a usedla na židli. Bylo mi jasné, že cestou zapomněla, co vlastně chtěla. Ale byla v klidu, poslouchala si rádio, což bylo podstatné. Byla jsem ráda, že dýchám a moc se mi nechtělo cokoliv řešit. Za chvíli však mezi dveřmi opět vykoukla hlava.

Babi: "Je tady někdo?"

Já: "Copak potřebuješ babi?"

Babi: "Kdo seš?"

Já: " No schválně. Kdopak tak můžu být?"

Babi: "Kamarádka? ... Teta? ... Holka vod Odkolků? ... Baba Jaga? ..."

Já: "Tvoje nemocná dcera."

Babi: "Jé. To je dobře. A co ti je?"

Já: "Mám chřipku a vysokou horečku, tak ke mně radši nechoď." 

Babi: "A nepotřebuješ s něčím pomoct? Něco podržet, u něčeho postát nebo něco uvařit?"

Velmi častá řečnická otázka. Představila jsem si babi, jak u něčeho stojí nebo něco drží. Většinou na nohách nevydrží ani pět minut, rohlíky pro slepice mi už taky neláme, protože to zkrátka nedává. Při představě, že něco vaří jsem se jen pousmála.

Já: "Copak bys zvládla něco uvařit?"

Babi: "No to ne. Ale kdybys něco potřebovala..."

Já: " Já vím. Tak si řeknu." 

Tentokrát to vzala přes svůj pokoj a já s povděkem kvitovala, že ty křížovky našla. Ještěže jí to baví. Ležela jsem v posteli, kolem dokola obložená kočkama a marně se snažila trochu nadechnout. S plným nosem to není žádná hitparáda. Vypadala jsem velmi impozantně. Rozcuchaná, z jedné nosní dírky mi trčel smotaný kus kapesníčku, aby zachytával neustále vytékající sekret, skelný pohled upřený někam do prostoru.

Občas jsem se vypotácela, abych babi ohřála nějaké jídlo, přiložila do kamen, obstarala zvířata, či uvařila další čaj. A jak tak dávám před babi talíř, padnul můj pohled na stůl a zem. 

Já: "Co jsi tu dělala? Vždyť je tu úplná potopa!?"

Babi: "To já nebyla."

Já: "A kdo by to byl? Vždyť tu nikdo jiný není. "

Babi: "Tak se to asi vylilo samo."

Já: "Aha samo se to vylilo, samo se to dalo do dřezu, jen se to samo neutřelo."

Koukla jsem na druhou židli. No jo. To jsem si mohla myslet. Ali se na mě poťouchle culil. Pusu od ucha k uchu. Jako kdyby neviděl, v jakém jsem stavu. Pomyslela jsem si, jak by bylo fajn, kdyby se takhle sama uvařila i večeře, vypralo prádlo nebo alespoň nanosilo dříví, abych s tou horečkou nemusela ven. Jenže takovýhle věci Aliho nenapadnou. Myslí jen na samé zlomyslné legrácky, kterými by mě pozlobil. Uklidila jsem a nandala babi oběd, abych se s vypětím všech sil odšourala zpátky do postele. Za chvíli se z kuchyně ozvalo:

Babi: "Vstávej, vstávej lenochu ospalý, vstávej, vstávej, už je den."

Trochu podrážděně jsem se zvedla. Došla do kuchyně, na stůl položila úplně všechno, co by babi mohlo bavit, včetně tatranek, puzzle, časopisů a pití, a se slovy "Jsem nemocná a jdu si lehnout." odkráčela na lože.

Samotnou mě překvapilo, že až do příchodu živitele rodiny s tím babi vydržela, a já mohla předat šichtu. Horečka k večeru stoupla. Bez reptání jsem si nechala naordinovat priznicový zábal zakončený chladivou koupelí.  Nekonečnou hodinku jsem protrpěla po uši zabalená v mokrém prostěradle, omotaná igelitem pod utemovanou peřinou. Nesnáším to, ale je pravdou, že se mi trochu ulevilo a já konečně usnula.

Co dělal zbytek rodiny nevím. Prostě jsem odpadla. Minimálně do rána, kdy mi začínala další směna.