Ali přítel nejvěrnější - 103 - mládeži nepřístupno

Babi bývala velmi krásná. A představa o tom, že je stále žádoucí ji dosud neopustila. To všechno už jsem psala. Jenže teď babi chytla nějakou druhou mízu nebo co?! Témata s lehce "elektrizujícím" či mírně erotickým podtextem vyloženě vyhledává. Tento příspěvek je tak poněkud lechtivého ražení. Vím, že občas můj blog čtou i děti. Upozorňuji proto rodiče, aby tentokrát zvážily vhodnost četby svými ratolestmi. 

Babi: "To byste se divili kolik já mám nápadníků!"

Petr: "A kde? Vždyť nikam nechodíte."

Babi: "Oni chodí za mnou."

Petr: " A kam? Vždyť tu za vámi nikdo nebyl."

Babi: "Ke mně pod okno. Chodí mi sem zpívat a radí mi."

Zaslechla jsem bohužel jen konec rozhovoru. Ale stejně mi prolítlo hlavou: Že by nějaká novinka? No pozdrav pánbůh! To se máme na co těšit. Vím jak to dopadá, když se mi barákem začnou courat cizí chlapi. Ke štěstí mi bohatě stačí Ali i s těma jeho srandičkama.

Díky bohu jsem zatím na žádné láskou zmámené individuum nenarazila. Už když si představím, kolik jich tak babi musí mít v celém tom širém časoprostoru. Jak jí znám, tak ta se v tomto ohledu určitě neztratí. Úplně ji vidím, jak si sedí někde v kavárně, ladně přehozenou nožku přes nožku a kolem ní spousta nápadníků. Obdivně si babi dobírají a bezhlavě podléhají jejímu kouzlu. V takové realitě se babi jistě cítí velmi šťastná. V tom našem teď a tady to bohužel moc nefunguje. I když se pokouší se flirtovat s kdekým. 

Před časem byl u nás kamarád. Veselá kopa. Žádnou "košilatou legraci" nezkazí. Seděli jsme společně před domem a povídali o všem možném. Babi se, jako obvykle, domáhala nějakého jídla.

Babi: "Babička umírá."

Kamarád: "Já taky babi. Touhou."

Já: "Dej si na babičku pozor. Zapalujou se jí lýtka, tak aby tě ještě neznásilnila."

Babi: "Já už nemůžu. Já mám chudý oudy."

Kamarád: "Kdybych byl hodně bizarní poeta, tak řeknu: Ale ústa máte zdravá."

Ve tváři se mi objevil lehký ruměnec. Jsem ze staré školy a vést s babi takto lechtivou konverzaci mi přijde dost na hraně. Babi však s nadšením zpracovala kamarádovu nahrávku na smeč.

Babi: " Ano. Ústa však také trpí."

A to už jsme dekórum nevydrželi a všichni zcela nemístně vyprskli smíchy. Babi si prostě umí najít své místo na slunci. 

Nějaký ten den po té k nám opět zavítal. Potřebovala jsem na poštu a kamarád slíbil, že babi chvíli pohlídá. Při odchodu jsem v nadsázce prohodila:

Já: "Dej si bacha na babi. Znáš ji. Občas je zákeřná a na mladýho kluka všude číhá plno nebezpečí."

Kamarád: "Neboj. Já se bránit nebudu."

Já: "No jak myslíš. Já tě varovala."

Babi tiše seděla a potutelně se usmívala. Co tam ti dva spolu dělali nevím. Vím jen, že vše proběhlo ve vší počestnosti. Po návratu byl kamarád celý a "nepoužitý" a babi mu spokojeně líčila nějaký ze svých příběhů. 

Tak to s tou její náruživostí nebude tak horký.

Ali přítel nejvěrnější - 102 - spisovatelka

Babi mi v těch vedrech rezignovala snad úplně na všechno. Křížovky luští spíš jen z donucení, na procházky sveřepě odmítá chodit, o nic se nezajímá a vlastně jen sedí ve tváři nepřítomný výraz, a nebo leží ve svém pokoji a čeká jestli náhodou někdo nepřijde. Vrcholem veškerých aktivit je, že si sedne ven do křesla, zavře oči a mysl se toulá bůhví kde. Občas se probere a vypráví mi příběhy, které se nikdy nestaly, tedy alespoň co se našeho teď a tady týče.

Samozřejmě si jsem vědoma, že s Alim cestuje časoprostorem, ale ať to beru z leva nebo zprava, nejsem schopna to pojmout. Dalo by se říct, že už jsem v tomto ohledu také poněkud rezignovala. Dostala jsem se do bodu, kdy odkývnu téměř cokoliv. Stejně nemám možnost ty příběhy jakýmkoliv způsobem ověřit. Přestala jsem se tím trápit. Tedy. Minimálně se o to snažím.

Vždycky jsem si myslela, že se babi toulá jen s Alim. Ale dnes mě vyvedla z omylu. Po pravidelných ranních dohadech o tom zda již snídaně byla nebo nebyla, jsme plynule přešly k vyprávění o mužích, kteří babi vodí na procházky po městě. A když se dostatečně nachodí, šoupnou ji zpět domů. Babi mi bohužel nedokázala vysvětlit, jakým způsobem ji  dokázali dostat přes zamčenou branku. Jestli ji jednoduše přehodili nebo ji procpali mezi plaňkama? Bůh ví. Variantu, kdy babi sama přelézá branku jsem zavrhla. Přišla mi poněkud přitažená za vlasy. V každém případě byla z toho courání celá ušlapaná.

Chlapci byli zřejmě dobráci od kosti. 

Babi: "Tak si představ, že pro mě najednou přišli takoví dva chlapi, vzali mě na procházku a pak mě sem šoupli, že prý mě tady máte rádi a že se o mě budete starat."

Já: "Tak to jsem netušila, že umíš procházet zamčenou brankou?"

Babi: "Jak to myslíš?"

Já: "No myslím to tak, že od té branky nemáš klíče ani ty ani žádní chlapi, takže pokud jsi tu branku nepřelezla nebo tě přes ní někdo nepřehodil, tak jsi jí musela projít jako duch."

Babi: "Já už si to nepamatuju."

Já: "To je pak těžký. Když ty jsi takový lidový vypravěč. Kam ty na ty příběhy chodíš? Měla bys to začít psát. Třeba se z tebe stane slavná spisovatelka."

Babi: "Tak jo."

To mě dostala. Nenapadlo mě, že se toho tak nadšeně chytne. Trošku jsem si z ní sice dělala legraci, ale jestli chce psát, tak proč ne. Donesla jsem blok a tužku a sledovala jak se zaujetím začala psát. Dlouho. Téměř půlhodina úžasného ticha. Trošičku mě zamrzelo, že nenapsala příběh o těch záhadných mužích, ale i životopis stál za to. Myslím, že má babi talent. Jen ty dimenze se nám tam trošku prolínaly, časové osy pomotaly, ale na to už jsem u babi zvyklá.

Pak už jsme řešily obvyklé věci, jako každý den. A kdy se sem přestěhuješ? A budu moct k tobě jezdit? Můžu se sem přistěhovat? A kde ty bydlíš? A kdo tu ještě bydlí? A jaké máme úkoly? Kdy všichni přijdou? Kam zmizli? Čí je to dům? Půjdeme někam na večeři? Kdy půjdeme domů? Někdo mi ukradl kabelku... A ještě moc a moc dalších.

No. Půjdu radši na chvíli dělat kvočnu kuřátkům nebo se z toho... 

Statistika aneb kde všude nás čtete

Dlouho jsem zvažovala jestli mám tento příspěvek vytvořit, ale vzhledem k tomu, že seznam zemí, kde si Ali našel své pravidelné čtenáře, je díky vám všem opravdu dlouhý, rozhodla jsem se ho přeci jen zveřejnit. Pro zajímavost, ale i jako poděkování za přízeň, ze které mám opravdu velikou radost.

Moc děkuji všem, kteří tento blog sdílí a dokázali tak příběhy rozšířit i do zahraničí. Z poslední doby bych ráda poděkovala zejména čtenářům ze Singapuru, kteří jsou zde úplnými nováčky. V posledním týdnu dokázali vytvořit neskutečně vysoký počet přečtení.(457!!)  Úžasný výkon. Moc děkuji.❤️

Díky patří samozřejmě i všem ostatním. Nerada bych někoho opomenula. Doufám, že se vám budou příběhy líbit i v budoucnu, i když se s babi postupně dostáváme do fáze, která nebude úplně procházkou růžovým sadem. Držte nám palce, ať nás neopustí humor.

Pokusila jsem se jednotlivé státy seřadit podle počtu přečtení. 

Takže tramtadadá, tady to je :

1. Česko

2. Spojené státy 

3. Slovensko

4. Německo

5. Singapur

6. Belgie

7. Spojené království

8. Kanada

9. Francie

10. Švédsko

11. Řecko

12. Irsko

13. Nizozemí

14. Španělsko

15. Rusko

16. Švýcarsko

17. Portugalsko

18. Mexiko

19. Rakousko

20. Japonsko

21. Nigérie

22. Indie

23. Chorvatsko

24. Malta 

25. Indonésie 

26. Maďarsko 

27. Itálie

28. Egypt 

29. Srbsko

30. Polsko

31. Thajsko

32. Litva

33. Finsko

34. Austrálie 

35. Jižní Korea

36. Nový Zéland 

37. Írán 

Další státy již bohužel nejsem schopna rozklíčovat, protože jsou ve statistice schované pod skupinkou "ostatní". Pokud tedy svoji zemi v seznamu nenajdete, budu moc ráda, když mi pomůžete seznam doplnit.

Děkuji vám všem. Bez vás by to nebylo ono. 

A když už jsem v tom děkování, přidám ještě jedno za každý komentář, který mi na blog přidáte. 

Děkuji 

Hana Vondráčková (alias Puberťačka před důchodem)

Ali přítel nejvěrnější - 101 - tanečky v kavárně Včera

Minulý týden jsme s babi přijaly pozvání na jednu z akcí konaných v kavárně Včera. Ta působí nejen jako prostor k setkávání, ale i jako poradna pro seniory. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že je to vlastně takový Aliho fanklub, protože se zde potkávají jeho věrní přátelé, fanoušci, ale i obyčejní smrtelníci, kteří s Alim nemají nic společného.

Babi jsem den předem vykoupala, aby byla činaná a nachystala čisté oblečení, abychom nedělaly ostudu. Raději jsem jí o celé akci neřekla nic dopředu. Měla by spoustu zvědavých, i když zcela jistě fundovaných otázek. Prostě takové překvapení.

Trochu jsem se bála, jestli to babi zvládne. Poslední dobou je jak po dvacáté jízdě na kolotoči. Kvůli motolici se bojí chodit. Hůl však nosit nechce, aby jí nekazila image. Co kdyby šel kolem nějaký ten švarný dědek. Že jo. Občas si z ní dělám tak trošku legraci, že jiní za to, aby se s nimi motal celý svět platí těžké prachy, zatímco ona to má zadarmo. 

Babi se ten den nějak nechtělo vstávat. V jedenáct jsem to nevydržela a šla se podívat, jestli opravdu ještě spí. Babi byla zachumlaná pod peřinou, jen hlavička jí koukala. Hodila po mně zářící, téměř šibalský úsměv.

Já: "Ty dneska nevstáváš?"

Babi: "Mně se nechce z teplíčka."

Já: "No, ale já bych potřebovala, abys už pomalu vylezla."

Zcela výjimečně se nezeptala proč, což jsem (přiznám se bez mučení) kvitovala s povděkem. Na záplavu nejrůznějších otázek je vždycky dost času. A čím déle na ně dojde, tím líp. Tedy alespoň z mého pohledu. Ve většině případů je stejně jejich autorem Ali a stoprocentně zde platí přímá úměra. Čím více času na otázky je, tím vícekrát je babi stihne zopakovat. 

Za tu dobu, co s námi Ali sdílí společnou domácnost, jsem si stihla vypěstovat lehkou alergii na otázky dotazníkového typu, které se používají například při marketingovém průzkumu trhu. Tam se vás na jednu a tu samou věc také zeptají desetkrát. Pokaždé z jiného úhlu. 

Kolem dvanácté jsem začala být trošičku nervózní, abychom všechno stihli. Babi byla sice oblečená a s improvizovaným bryndákem kolem krku baštila oběd. Ale známe Aliho. Občas nám do skvěle naplánované akce hodí takové vidle, že z toho pak máme pěkný hoňky. Ali však naštěstí pochopil, že by byla škoda o takovou akci přijít a zcela výjimečně nic nevyvedl.

Po obědě babi docvaklo, že se patrně někam jde.

Babi: "My někam jdeme?"

Já: "No jasně. Jsme pozvané do té kavárny, jak jsi slavila narozeniny. Pamatuješ si to? "

Babi: "Nepamatuju. A co tam budeme dělat?"

Já: "Poslouchat muziku, tančit, papat dortíky, pít kafe, zazpíváme si, popovídáš si a pojedeme domů."

Babi: "Ježiši. A je to daleko?"

Já: "Neboj. Petr nás tam hodí autem a pak pro nás zase přijede."

Babi: "Tak to jo. A kam že to jedeme?"

Já: "Do Brandýsa."

Babi: "Hopsa hejsa do Brandejsa."

Já: "Přesně tak."

Představa dortíku se babi zamlouvala. Proud otázek se úspěšně rozjel a skončil až na místě samém. 

Paní Klárka ze společnosti Dementia nás přivítala, usadila a představila ostatním. Nečekala jsem, že tam bude tolik lidí. Připadaly jsme si jako úplné celebrity. 

Babi se téměř okamžitě stihla se všemi seznámit a okamžitě využila pozornosti. Tolik posluchačů dlouho neměla. Než jsem se uvelebila a objednala, byla už ve vypravěčském rauši. 

Slabě ke mně doznívaly útržky příběhů, a já si uvědomila, jak je skvělé, že je tentokrát nemusím poslouchat.

Babi: "...Já jsem pracovala v odborech. Organizovala jsem zájezdy. Nejdřív našich do ciziny a pak i cizinců k nám... holky mě říkaly Mílo, pojď k nám. U nás je volné místo... za sezónu jsem měla deset tisíc turistů..."

V kavárně již nějaký čas pracuje moje kamarádka Anička. Ano. Ta Anička, co dělá ty skvělé kremrole, vánočky, pusinky, koláčky..., a co si jí díky tomu babi pamatuje líp než mě. 

Objednala jsem slíbeného dortíka, kafíčko a babi byla na vrcholu blaha. Do doby, než začala hrát hudba. Tu nebyla schopna překřičet. 

Na maličkou chvilku to vypadalo, že je z toho mrzutá. Zmateně se koukala kolem a hledala způsob, jak by mohla v komunikaci pokračovat.

Naštěstí babi jen tak něco nezaskočí. Po chvíli v hovoru spokojeně pokračovala. Nikdo jí sice neslyšel ani neposlouchal, ale protože špatně vidí, nijak zvlášť jí to netrápilo.

Zkusila jsem ji vzít na "parket". Chvíli se mnou sice podupávala, ale rychle to vzdala a žuchla sebou zpátky na židli. 

Taneční plac se rychle zaplnil. Babi si s paní naproti plácala do rytmu o stůl a občas si zanotovala známou písničku. Vypadala spokojeně. Vyfasovala další dort a já si mezitím zatančila s mužskou částí osazenstva, abych byla alespoň trošku využitá, a taky proto, že když hraje muzika, nevydržím sedět. 

Za dvě hodinky setkání končilo. Babi byla hodně unavená. Jak se říká "bylo toho tak akorát". Rozloučily jsme se vyrazily k domovu.

Bylo to moc hezké a příjemně strávené odpoledne se skvělou hudbou i lidmi. Už se moc těšíme na příště. To se bude vařit, povídat a zpívat. Sice se trošku bojím, že babi nepustí nikoho ke slovu, ale co. I Ali se musí občas vykecat.

Poznámka:

Poradna Včera, Boleslavská 187, Brandýs nad Labem

Poradenství pro seniory a jejich rodiny: poradna.brandys@dementia.cz

tel.: 775 586 633

Ali přítel nejvěrnější - 100 - nejdřív slepičky, potom babičky

Když se ráno babi vykolébala z pokoje, bylo na první pohled vidět, že ji něco trápí. Nechala jsem ji, aby si v klidu vynesla noční trůn a spáchala hygienu. Poté přišla do kuchyně a už od dveří podávala pravidelné hlášení o stavu místní Alijednotky. 

Babi: "Ježiši já se dneska motám. Dneska to na žádnou brigádu nevypadá."

Já: "Na jakou brigádu?"

Babi: "No říkali to přece včera."

Já: "Tedy já nevím, ale myslím, že nikdo nic neříkal. Podle mě nikam chodit nemusíš."

Babi: "Tak to se mi asi zdálo."

Přijala jsem tento závěr s povděkem. Už jsem se bála, že budu muset babi obléknout do pracovního a zabalit jí svačinu, aby mi na té brigádě neumřela hlady. Takhle bude stačit, když před ní postavím kýbl s tvrdým pečivem pro slepice, aby mi ho pomohla nalámat. Z úvah mě vytrhla babi.

Babi: "Bude něco k snídani?"

Já: "Budeš muset chvíli počkat. Ještě musím ke slepicím."

Babi: " To nevadí. Je čas. Nejdřív slepičky, potom babičky."

Já: "Přesně tak. Babička neumí kdákat, tak musí počkat."

Babi: "Babička hlavně neumí snášet vajíčka."

Já: "Pořadí odbavení je podle zásluh. Tak já běžím za těma našima holkama."

Babi: "Pozdravuj je."

Pozdravy jsem samozřejmě vyřídila, i když si myslím, že pipinám je to naprosto ukradený. Zcela nepokrytě a přízemně věnovaly veškerou svou pozornost žrádlu. Babi jsem to ani neřekla. Přeci jen je to citlivá duše a mohlo by jí to mrzet. Raději jsem před ni postavila snídani. Stejně už měla úplně jiné starosti. 

Babi: "To jsem zvědavá, kdy se vrátí ten můj idol."

Já: "Ty máš nějakého idola? Že si se nepochlubila..."

Babi: "No manžela. Jsem přišla s manželem. Ne?"

Já: " Tvůj manžel je už dávno po smrti."

Babi: "Vždyť tu včera byl."

Já: "A pak si se probudila a bylo ráno viď?"

Babi: "Já toho moc nenaspím. Většinou jsem vzhůru od šesti hodin. To je takové moje celoživotní prokletí."

Vzdala jsem to. Hovor se začínal stáčet do sfér, kam nemám přístup. Opět jsem si uvědomila svoji malost a omezenost. Vždycky zůstanu v úžasu, jak je pro babi naprosto přirozené v hovorech přecházet z jedné dimenze do druhé. V mých mozkových závitech na to bohužel chybí drážky. Tak to prostě je. Nejsem zkrátka pro tento typ hovorů dostatečně na výši.

Je to škoda, ale pokusím se na tom zapracovat. Jen musím dávat pozor, aby mi v tom Ali nezačal schválně dělat zmatky.