pondělí 25. prosince 2023

Ali přítel nejvěrnější - 114 - miminko

Nevím, jakým způsobem zvládáte ty neskutečné energetické veletoče, které nám v posledních měsících letošního roku naše kulatá matička země připravila. Přechod věků je přechod věků. Energeticky hodně ode zdi ke zdi. Zvládáme to sice statečně, ale velmi turbulentně. 

Dvanáctý prosinec však byl doslova masakr. Babi se nám úplně vypnula. Mlčky seděla v kuchyni jako hadrová panenka. Bylo to zvláštní a velmi nezvyklé. Kdo babi zná, ví, že v podstatě pusu nezavře a při každé příležitosti mluví a mluví. A najednou nic. Seděla, koukala a reagovala jen ano nebo ne. Ani s Alim si nechtěla povídat. A to už je co říct.

Ze dne na den tak máme doma miminko, o které je potřeba se postarat, se vším, co k tomu patří. Jako kdyby na těch svých cestách časoprostorem ztratila část sebe sama. A tak každou hodinu chodíme kontrolovat náš multidimenzionální portál, jestli se náhodou alespoň kousek poztrácených částí zase neobjeví, aby byla zase komplet.

Nohy naštěstí zůstaly na místě, takže na procházky chodíme, ale křížovky už Ali odhodil do kouta. Ani se nezeptal. Jediné, co babi ještě trošku zabaví jsou paradoxně puzzle. Trpělivě skládá jeden dílek za druhým. S obrovskou rozvahou. Krtečka z patnácti kousky složí za dvě až tři hodiny. Vůbec mi to nevadí. Má spoustu času. Není kam spěchat. Důležité je, že ji to baví. 

Na víkend přijela naše milovaná vnoučátka. Trošku jsem se bála, aby jim změna, kterou babi prošla, nevadila, ale strachy byly naprosto zbytečné. Babi seděla, usmívala se a jen sledovala cvrkot. Přesto dokázaly rozzářit celý dům a nabít všechny novou energií. Dokonce i u babi začalo docházet k mírnému zlepšení. Vítaly jsme každé znovunalezené slovo a jásali nad každou neposkvrněnou plenkou.

Děti odjely a já pomalu nabývala dojmu, že se nám babi přece jen kousek po kousku vrací do naší reality. Doplňky, v podobě účelového "spodního prádla", které brání dalším únikům, se babi nikdy moc nelíbily. Jako žena to naprosto chápu. Dělají velký zadek a nejsou úplně sexy. To nezapírám. Situace si zkrátka vyžádala oběti i na tomto poli. Nedá se nic dělat. 

S povděkem jsem kvitovala, že i babi, která si celý život zakládala na své ženské přitažlivosti, přijala tuto změnu jen s drobnými "technickými" problémy. Evidentně jí nevyhovoval prefabrikovaný střih. Snažila se jej tedy inovativním způsobem přeměnit k obrazu svému. Různě ubírala a přemísťovala vnitřní materiál, takže to v pokoji vypadalo jako po bitvě, protože výplň byla zkrátka všude. Nedokázala jsem ji přesvědčit o důležitosti ponechání alespoň minimálního množství tohoto matroše uvnitř. Uchýlila jsem se dokonce i k úskočné argumentaci, že je venku zima a sex-appeal tak musí jít stranou, aby nenastydla.

Od té doby to jakž takž akceptuje, ale znáte to. Když náhodou nekoukám...

V pátek jsme potřebovali udělat větší nákup a vyzvednout maso pro zvířata. Babi posnídala, rozložila jsem před ni puzzle a připravila tatranky s kafem. Tradiční to sada, před odchodem do krámu.

Byli jsem pryč zhruba dvacet minut. Obtěžkaná taškami jsem otevřela dveře. Několikrát jsem potáhla nosem, abych se ujistila, že to, co cítím je skutečné. První, co mě napadlo bylo "Už jsou zase tady!" Ano. Ty čuňata z jiné dimenze. Ti, co neumí používat brány a portálem cpou kdeco, aniž by se ujistili, že po sobě nezanechali bordel. Není to poprvé, co nás takhle nemístně zaskočili.

Babi seděla v kuchyni a usmívala se jako měsíček na hnoji. Teď mě došlo, jak moc je toto slovní spojení trefné a jak moc bylo cítit. Jediné, co mě v tu chvíli potěšilo bylo, že babi ze sebe dokázala dostat "Jé. Vy už jste tady?" Zdálo se, že nájezd návštěvníků ani nezaregistrovala.

Zato já a můj nos ano. V rychlosti jsem proběhla barák, abych zjistila, kde všude jsou známky právě proběhlé invaze. Měli štěstí, že už byli pryč, protože to, co tu po sobě zanechali, stálo za to. Přemýšlela jsem, kde začít, protože i babi jevila známky neúspěšného zápasu s hmotou. Patrně chtěla chuděra pomoct s obsluhou brány, možná i s hledáním náhradního řešení, když hlavní portál selhal.

Nejdřív jsem ji nechala sedět v kuchyni, v bláhové naději, že než se vrhnu na její očistu, stihnu zlidštit alespoň podlahu. Když se však z ničehož nic objevila ve dveřích koupelny s tím, že musí na hrad, pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Stáhla jsem kalhoty a posadila ji jako princeznu koloběžku napůl oblečenou, napůl svlečenou do suché vany. 

Seděla tam jako ztělesnění boha pomsty a z očí na mě vrhala pohledy plné obrovské nespravedlnosti. Účel však světí prostředky. Musela tam prostě chvíli vydržet, i kdyby se rozhodla pokračovat v bohulibé, nicméně poněkud zapáchající činnosti. Minimálně než vyčistím podlahu a zprovozním koš na prádlo, který měl  patrně sloužit jako "ono" náhradní řešení přenosu. Podotýkám neúspěšného přenosu. Materiál byl opravdu všude, kde se její ruka dotkla.

Konečně došlo na babi. Svlékla jsem ji, osprchovala, poté napustila vodu a přidala voňavou pěnu. V domě se dalo opět normálně dýchat, což mě naplnilo nadějí, že pro dnešní den máme katastrofy za sebou.

Babi usedla ke stolu, začala skládat puzzle a já se vrhla na maso. Mám ve zvyku si některá jídla předpřipravit, aby vlastní vaření bylo co nejrychlejší. Čekalo mě maso na osm rolád a dvacet kilo kuřecích čtvrtek na vykostění pro zvířata. Do pozdního odpoledne bylo o zábavu postaráno. A tak jsem roládovala a kostila, až se ze mě kouřilo a mezitím běhala s babi "do hradu" (jak s oblibou říkává).

Večer seděla v kuchyni. Nepřítomný pohled upřený bůhví kam. Byla jsem utahaná, jako kotě. Na malou chvíli tak opadla moje ostražitost. Přítel, který se mnou celodenní anabázi absolvoval, vařil a v podstatě mi dělal logistickou a morální podporu, najednou zjistil, že se babi nenápadně kamsi vytratila. Po chvíli jsme ji našli. Seděla na mé posteli, kalhoty stažené ke kolenům a právě spouštěla zlatý vodopád. Udiveně se na nás podívala. Myslí však byla někde hodně daleko. Bylo pozdě cokoliv dělat. Zbytečné cokoliv říkat.

Stáhla jsem deku, vysušila koberec, celou ji převlékla a uložila do postele. Pro dnešek je hotovo. Ráno nás čeká nový den. 

Tak dobrou.


středa 29. listopadu 2023

Ali přítel nejvěrnější - 113 - lékařská prohlídka

Žádné větší zdravotní problémy babi nemá. Jako téměř každý má mírné bolesti kloubů, špatně vidí a slyší, ale to je z pohledu jejího věku více méně marginální záležitost. Nebojím se říct, že je to vlastně takový malý zázrak. Někdy jí tu úžasnou imunitu závidím. Do sedmdesátky nevěděla, co je chřipka a u doktora jí viděli, jen když potřebovala nějaké potvrzení. Za celý život se jí neudělal jediný zubní kaz. Všechny zuby se jí postupně jednoduše vyviklaly a naprosto zdravé vypadly. Jeden po druhém. Tedy pokud nepočítám ty tři, co zbyly. Holt zdravý kořínek. 

Občas se však k doktorovi musí. Tak to prostě je. A babi potřebovala lejstro. Abychom ji netrápili dlouhým čekáním, objednali jsme termín. V předvečer prohlídky jsem obřadně napustila vanu. Zcela výjimečně neprotestovala. Až jsem se divila, protože občas je to boj. 

Svým osobitým stylem žbluňkla do vody, až to šplouchlo. Zatím co se koupala, připravila jsem na ráno čisté oblečení, aby nám u pana doktora nedělala ostudu a pomodlila se, abychom to ráno všechno zvládly na čas. Známe Aliho. Jakmile se někam jde, pokaždé mi do plánů hodí vidle, a ještě dělá, jakože nic. Zatím však všechno běželo jako po drátku a během chvilky už babi ležela v posteli, jen hlava jí koukala.

Ráno musela vstávat dřív, než bývá zvykem. I tuhle fázi jsme zvládly na jedničku. Zbývalo nachytat do zkumavky trochu zlatého deště, obléknout, nasnídat a hurá na středisko. Ano. Přesně takhle jednoduše jsem si to představovala. 

Hned jak se babi vzbudila, hnala jsem ji, jak s oblibou říkává, "na hrad". Dřepla jsem si před mísu a babi se na ni rozkročmo usadila. Přístup i výhled byl výborný. Následovala fáze odchytu. Čekám, čekám, babi dělá, co může, ale po chvilce snažení to vzdala a řekla "Mně to nejde." Oblékla se, že to za chvíli zkusí znovu.

Vyšla na chodbu, zamířila do pokoje, kde se z ničehož nic otočila, aby si to svižným krokem namířila zpět. Než jsem stihla zareagovat, zabouchly mi dveře před nosem. Zkumavku jsem naštěstí měla v kapse. Rychle jsem vlítla dovnitř a už od dveří volám: "Babi počkej, musíme chytat ty proudy!"

No. Bylo to o fous. Opět jsem zaujala polohu lovce beze zbraní, babi usedla v ukázkové "V" pozici a snažila vyždímat, co to jde. Ale zase nic. Oblékla se a zamířila zpět do pokoje. Nebudu to protahovat. Situace se, jako přes kopírák opakovala ještě asi šestkrát, abychom celou anabázi završily vítězným "Hurá!". V tu chvíli už jsem byla zpocená... až tam. Euforii z vítězství to však v žádném případě nemohlo zastínit. V bezelstné naivitě jsem poslala babi obléknout, abych mohla ten vzácný úlovek připravit na transport.

Než jsem pak obstarala zvířata, zaúřadoval Ali. Přesvědčil ji, aby ignorovala připravené oblečení, protože plenkové kalhotky dělají velký zadek, a taky přece musí šetřit prádlem, abych neměla tolik práce. A tak se ta moje holka starostlivá oblékla do domácího, lehce jetého ohozu, a to připravené "sváteční" šoupla do skříně. 

Mírně "označkované" tlumiče vášně z předešlého dne se, jako obvykle, sušily na radiátoru a nerušeně si smrděly. Klasika. Nevím čím jsem si to zasloužila, ale stala jsem se šťastným výhercem ankety, díky které mohu nyní každý den obřadně (mezi dvěma prsty) odnést tento poklad do koše na prádlo. Něco, jako pocta bohu úniku. Moc si toho vážím.

Běhala jsem ještě kolem zvířat, takže změny outfitu jsem si všimla až když seděla v kuchyni u snídaně. No co... To zvládneme... Času dost... U převlékání jsem ji však už pro jistotu hlídala. Ali seděl zkroušeně na křesle a dělal, že tam vlastně vůbec není. Ani nedutal. A to měl kliku. Já nevím, že musí pořád dělat nějaké zmatky. 

Boty, bunda, ještě jednou na trůn a jedem. Nemohla jsem uvěřit, že by se odchod obešel bez ztráty kytičky. Odmykám branku, načež se ozvalo: "Jé! Já musím ještě na hrad." To už bolelo. Bundu jsme nesvlékaly. Jen jsem ji rychle a "na brutáč" vykasala, co to šlo, stáhla kalhoty a s žuchnutím babi napasovala na otvor. 

Na druhý pokus to vyšlo. Petr již netrpělivě stepoval u auta. Nasoukala jsem babi na zadní sedadlo a vyrazili jsme.

V čekárně bylo plno. Usadili jsme se a babi, když viděla tu spoustu zamlklých a zkroušených lidí, vycítila šanci, podělit se s nimi o svůj stručný životopis: 

"Dobrý den. Tady je ale lidí. Já jsem pracovala v odborech. V rekreačním oddělení. Organizovala jsem zájezdy..." 

Naštěstí se po chvíli otevřely dveře a my mohly vstoupit. Všechny přítomné to nepochybně velmi mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Prohlídka je prohlídka.

Odevzdala jsem zkumavku a sestřička pak ještě z babi vyždímala trochu červeného na rozbor. Pan doktor byl v dobré náladě, a tak babi mluvila a mluvila. A tak se dozvěděl, že já jsem kamarádka, že je babi teprve padesát šest let, že chodí na brigády a jak je ráda, že jí to pořád myslí. To panu doktorovi udělalo radost, a tak si povídali a povídali, až byla za chvíli plná čekárna a při odchodu bylo na všech vidět, jak jsou rádi, že nám to trvalo jen hodinu a půl.

Výsledky dopadly chvála bohu  dobře. Tak zas někdy příště.

pondělí 27. listopadu 2023

Ali přítel nejvěrnější - 112 - domů, domů, domů...

Jako lidstvo právě procházíme obdobím silných energií, nejrůznějších super úplňků a neobvyklých energeticky vypjatých konstelací na přelomu věků. Cloumá to i s námi se všemi. Pro babi s Alim to jsou však doslova cestovatelské žně. V nejrůznějších dimenzích mimo náš čas a prostor se teď s babi pohybují v podstatě pořád. Není se proto co divit, že se jí jednotlivé teď a tady pořádně pletou.

Ráno to vypadalo, že bude hezky, ale počasí je jako na obrtlíku. Jednou tak a za chvíli jinak. Před obědem jsme využili toho, že neprší a vyrazili na procházku. Oblékla jsem babi do teplé bundy, nandala kapuci a vyrazili jsme. I s Petrem. Prošli jsme obvyklou trasu a pár metrů přidali, aby se babi jednak pořádně vyvětrala, a co si budeme povídat, hlavně unavila. Protože andílek je nejkrásnější a nejroztomilejší, když spí.

Jenže tentokrát nás babi poněkud zaskočila nebývalým přílivem energie. Nejen že si to po celou dobu, za Petrovo opory, štrádovala ve svižném tempu, ale nečekaně měla stále dostatek sil. Když jsme se vrátili domů, prošla brankou, aby se u vchodových dveří zarazila a zeptala se: "Kam mám jít?"  

Petr je šprýmař. Rád dělá legrácky, a tak bezelstně prohlásil "Kam chcete babi."

Správně tušíte. To neměl dělat. Babi si to v plné síle místo do domu zamířila na zahradu.  Ručkovala podél zdi, aby po pár metrech zkonstatovala, že se jí tam špatně jde, otočila to a zamířila zpátky k brance.

Petr: "Kam jdete babi?"

Babi: "No domů."

Podívali jsme se na sebe a beze slov zkonstatovali, že to není nic proti ničemu. Konec konců pohyb je zdravý... Otevřel branku a vyrazili jsme. Tedy já mezitím ještě pořádně přiložila do kamen, neboť jsem tušila, že to nebude jen tak.

Petr: "Tak co babi? Kam to bude? Musíte mě vést, já tam netrefím."

Babi: "Tady nahoru."

A tak jsme šli. Cestou necestou, ne však za nevěstou, ale bůh ví kam. V průběhu cesty, kdy už babi měla našlápnuto směr náměstí, jsem si všimla, že nějak podezřele začíná překrucovat situaci a snaží se nás přesvědčit o tom, že to byl vlastně náš nápad, a že jsme ji chuděru proti její vůli přitáhli k nám, abychom jí pak odmítali odvést zpátky. Problém byl v tom, že jsme se nějak pořád nemohli dobrat toho nejdůležitějšího. KAM?!?

Tahle otázka visela bolestně ve vzduchu. Ať jsme se snažili sebevíc, nedokázali jsme uspokojit tužby a přání, která babi sice ne a ne zformulovat, ale o to paličatěji a důrazněji se je domáhala realizovat. Začala se propadat do zoufalství. Chtěla domů. K sobě domů. Jinam domů. K mamince. Jenže  to proklaté "KAM?" tam s námi pořád bylo. Až Petr nakonec rozhodl. 

"Babi. Mě už to nebaví. Já jdu domů. Jestli chcete, tak pojďte taky."

Babi neznatelně přikývla. A tak jsme šli domů. Domů k nám, kde vítr zpívá diviznám... Svlékla jsem jí a bundu s mikinou šoupla do pračky. Už to obě potřebovaly. V bláhové naději, že je dostatečně ušlapaná, jsem si pak sedla k počítači. Jenže babi je býk a odmítla to vzdát. Chodila od jednoho k druhému a neustále se snažila nás přimět k tomu, abychom ji odvedli tam, nevím kam. Prostě domů, ať je to kdekoliv. Čím víc to nešlo, tím zoufaleji prosila.

Tady byla každá rada drahá. Ali samozřejmě dělal, jakože se ho to vůbec netýká. Hlavně ať ho s tím neotravujeme. Že jo? Prostě kámoš k nezaplacení. Ten se zkrátka nezapře. Jen co je pravda. Jenže co teď? Babi byla neoblomná a stále dokola prosila se slzami v očích o něco, co jsme nebyli schopni splnit.

Petr to po chvíli vzdal a šel si lehnout, že si na chvíli schrupne. Jen se mu podařilo zabrat, přišla babi. A protože v šeru špatně vidí, pomohla si holí a několikrát ho s ní natáhla přes peřinu se slovy "Je tu někdo?". Lekl se tak, že ho málem švihlo. Vzal babi za předloktí a vzpouzející se ji dotáhl ke stolu v kuchyni a beze slova před ni vysypal puzzle. Musím kvitovat, že to bylo geniální. Babi bez dalších protestů začala skládat a byl klid. Během několika vteřin nevnímala okolí. Nenápadně jsem na stůl připravila i křížovky, ke kterým pak díky bohu plynule přešla. 

Ze spaní samozřejmě nebylo nic. Petr v rámci uklidnění ještě vydoloval zpoza gauče dílky z puzzle, které tam babi vysypala před několika měsíci. Je tu všeobjímající teplo, v kamnech to příjemně popraskává, v rádiu krásně hrají, pračka si potichu přede a já nasávám plnými doušky ten božský klid. 

Je však teprve půl páté... 


čtvrtek 23. listopadu 2023

Hlášky - výběr z dialogů

S babi je veselo. Někdy to není na celý příběh, ale nedá mi to, abych se nepodělila.


Já to dělat nebudu

Babi: "Co je potřeba udělat?"

Já: "Vyluxovat, vytřít, vyprat prádlo, zamést..."

Babi: "No. Dneska už to dělat nebudu. Kdyžtak zítra."


Kvízové otázky

Babi: "Kdo jsi?"

Já: "Hádej."

Babi: "Teta?"

Já: "Ne."

Babi: " Spolupracovnice?"

Já: "Ne."

Babi: "Maminka?"

Já: "Ne."

Babi: "Tak dcera?"

Já: "Hurá. Uhodla jsi!"

Babi: "A čí jsi dcera?"

Já: "UáááÁÁÁ!"


Kdo je kdo

Babi: "A kdo tu bydlí?"

Já: "Ty, já a Petr."

Babi: "A jak se jmenuje Petr dál?"

Já: "Proč se ptáš?"

Babi: "Já jsem jeho příbuzná."

Já: "No to nejsi. To je MŮJ přítel."

Babi: "Já se neptám, protože bych s ním chtěla chodit. To je můj strejda."

Já: "To není."

Babi: "Mně je osmnáct."

Já: "Běž se podívat do zrcadla."

Babi: "Já už jsem nějaká zmatená."


Kdo je Petr?

Babi: "A kdo je ten Petr? Já teď zjistila, že je to můj táta."

Já: "Petrovi je kolem padesáti. Tobě je devadesát. Myslíš, že to může být tvůj táta?"

Babi: "No říkali mi to. Já měla takovou radost, že mám tátu! A není to syn mého táty?"

Já: "Není. Je to můj přítel. Tvůj táta přece padnul na konci války a měl jen tebe."

Babi: "Ježiši! Já jsem ale pitomá."


Pes nebo kočka?

Babi: "Já nic nedostanu?"

Já: "Už jsi všechno dostala."

Babi: "On mi to asi sežral Míša."

Já: "Míšu už nemáme."

Babi: "Tak ten pejsek potom."

Já: "Amy. Tu už taky nemáme."

Babi: "A co je to támhle?"

Já: "To je kočka."

Babi: "To není kočka."

Já: "A co by to bylo jiného?"

Babi: "No kočka. Ty nepoznáš kočku?!"





úterý 17. října 2023

Ali přítel nejvěrnější - 111 - studentka

To, že se s babi nenudíme, je patrné již delší dobu. V pátek mě však opravdu vyrazila dech. Zdá se, že nás doma čekají velké změny.

Babi se tradičně povalovala v pokoji, zatím co já zpracovávala maso pro zvířata. Tak, jako každý týden. Když bylo hotovo, šla jsem zkontrolovat, co dělá.

Já: " Tak co babi? Měly bychom jít na procházku. Je tam hezky..."

Babi: "Já už jsem hrozně uchozená. Vždyť jsem se před chvílí vrátila."

Já: "Nepovídej. A odkud?"

Babi: "No ze školy přece."

Já: "Ty chodíš do školy? A do jaký?"

Babi: "Ekonomická škola. Na Žižkově."

Já: "No to je pecka. A od kdy?"

Babi: "Od září."

Já: "Že jsi se ani nepochlubila. A jak tam jezdíš?"

Babi: "Tramvají ze Strašnic."

Já: "A jak se dostaneš na tramvaj?"

Babi: "No tady to projdu nahoru. A za rohem."

Já: "Ale tady přece žádná tramvaj nejezdí. Víš v jakém jsme městě?"

Babi: "Ne."

Já: "Aha. A kde máš učebnice nebo nějaké sešity?"

Babi: "My se učíme z časopisů o ekonomice."

Já: "A jak se dostaneš za branku? Vždyť nemáš klíče."

Babi: "Já vždycky přelezu plot."

Zkusila jsem si ji představit, jak se ladně odrazí, mrštně se přehoupne přes plot, jehož vrchní část je minimálně dva metry nad silnicí a ukázkově dopadne nohama snožmo na přesně stanovené místo na okraji vozovky. 

Když se tak nad tím zamyslím, tak buď si vymýšlí, že nemůže chodit, a nebo mi něco uniká. No. Nevím, jestli to s tou školou byl dobrý nápad. 

Pokud to s tím studiem myslí opravdu vážně, tak pevně doufám, že se ode mě neočekává nějaké aktivnější zapojení. Jestli chce studovat, prosím. Chápu to. Doma se stejně pořád nudí, tak alespoň přijde na jiné myšlenky. Jen si nejsem úplně jistá, jestli to nepřehání s tím přelézáním plotu. Připadá mi to trochu nebezpečné. Aby to s tím skákáním jednou nepřehnala a nedoskákala nakonec na chirurgii. 

Otevřeně přiznávám, že jsem na chvíli pocítila silnou touhu ten veleskok vidět.  Jenže babi razantně odmítla cokoliv ukazovat, protože se jí zrovinka, jako na potvoru, udělalo strašně špatně. Celá se prý klepe a hrozně se motá. No jo. Prostě pech. To se nedá nic dělat. Třeba mi to ukáže, až pojede na další vyučování.

Ráno jsem vstala o něco dřív než obvykle. Jednak abych tu naši studentku morálně podpořila v jejím úsilí někam to dotáhnout, ale hlavně proto, abych jí připravila svačinu, protože při studiu jednomu pořádně vyhládne. 

Čekala jsem, že vyrazí hned po ránu, ale hodiny běžely a babi ne a ne vstávat. Po jedenácté hodině se otevřely dveře a z pokoje se nemotorně vymotala babi. V jedné ruce kýbl z nočního trůnění a druhou rukou kopírovala zeď. 

Koukám na ní a bylo mi jasné, že dneska z toho učení asi nic nebude. Nechtěla jsem ji nijak ztrapňovat nebo nedej bože nějakým způsobem pochybovat o jejím nadšeném přístupu k ekonomice, ale vypadalo to, že se na celé studium pro dnešek vykašlala.

Škoda. Už jsem se viděla, jak ji doprovázím na slavnostní předávání vysokoškolských titulů. 

Na druhou stranu je fakt, že alespoň ušetříme za tu tramvaj.

Napsali o nás

Článek Markéty Pilátové - Ti co se nevešli

Strašně ráda bych se s vámi podělila o radost, která mi málem podlomila nohy. Jedna z porotkyň Magnesia litera se o mém blogu zmínila ve své...