Ali přítel nejvěrnější - 140 - poslední výlet

Když se k nám Ali nastěhoval, byl to sice dost divnej chlápek, ale občas s ním byla legrace, a tak jsme ho tolerovali. Připomínal mi tak trochu sňatkového podvodníka, ale postupem času jsem si na něj, svým způsobem, zvykla. Jenže podvodník zůstane podvodníkem. Jakmile povolíte v ostražitosti, obere vás o všechno. A Ali nebyl výjimkou.

Postupně si babi omotal kolem prstu a za pár let ji doslova ovládnul. Aniž by si toho všimla, přicházela postupně o paměť, svobodu, myšlenky, přátele, vzpomínky, elán, zrak, sluch, schopnost cítit vůně, chutě a jako poslední jí sebral vůli i chuť k životu. Vzal všechno. Úplně všechno. Možná tomu šlo zabránit, ale nám se to nepovedlo. Babi byla prostě zamilovaná a naše námitky neposlouchala.

Bez Aliho nedala ani ránu. Doslova mu odevzdala svou duši i vše, co měla ráda. Myslela si, že to Ali dělá, pro její dobro, aby se nemusela ničím trápit, zatěžovat a na nic myslet. Jenže ono to až tak růžové a nezištné nebylo. Po pár letech nezůstalo nic. Vůbec nic.

Sňatkový podvodník je zkrátka sňatkový podvodník. Nic dobrého se od něj čekat nedá. Posledním jeho maisterstückem měl být onen plánovaný velký výlet. Mezigalaktická expedice! Znělo to světácky, jakoby exoticky a babi se neskutečně moc těšila. Pilně trénovala a snažila se naučit všemu, co by mohla na neznámé cestě potřebovat.

Bylo to těžké a náročné období. Nevím, co všechno jí Ali nasliboval. Ale podřídila tomuto snu poslední zbytky sil. Kompletně změnila své pozemské bytí. Jenže Ali pak najednou zmizel. Možná se jen špatně domluvili, protože babi z toho byla hodně zmatená a smutná. Seděla schoulená v křesle, obložená spoustou polštářků a podložek, celá zachumlaná do deky. Naprosto tiše, nehnutě a odevzdaně čekala, až se pro ni Ali vrátí. Nereagovala na nic.

Bylo mi jí líto. To čekání bylo nekonečné. Už jsem se bála, že se na ní Ali vykašlal. A myslím, že i ona sama to vnímala podobně. To bylo zlé. Bolel ji každý dotek. Každé sousto i napití bylo stále těžší.

Na víkend přijela dcera s vnoučátky. Když v neděli odjeli, byla babi na konci sil. Najednou se však uprostřed místnosti objevil Ali, a já byla snad poprvé ráda, že ho vidím. Měl pro babi překvapení. Druhý den měla totiž oslavit svoje dvaadevadesáté narozeniny. Byl trošku netrpělivý a evidentně spěchal. S babi si jen chvíli něco pošeptali a byli pryč. Oba. Otevřela jsem okno, aby je její dušička ještě stihla dohonit. Ti dva pošuci by ji tu snad byli schopni zapomenout. Narozeniny už babi slavila se svou staronovou rodinou. Škoda, že jsem u toho nemohla být.

Zvláštní pocit. V jednu chvíli tu babi je a najednou tak zvláštní prázdnota... Jen její schránka tu se mnou zůstala. Postarali jsme se o všechny pozemské záležitosti. Petr to pak šel zapít a já začala uklízet. Nevím proč. Prostě jsem měla potřebu něco dělat, aby ve mně nebylo tak divné vzduchoprázdno.

Přestěhovala jsem i nábytek. Když bylo hotovo, cítila jsem jen silné vyčerpání. Usadila jsem se do křesla, ve kterém ještě před chvíli seděla babi. Bylo mi v něm příjemně. Sedím tu vlastně i teď. Jen už nic nemusím. Vše je vyřízené, zařízené a v pořádku. 

Dostala jsem jen svým způsobem výpověď. Můj život se nejspíš vydá novým směrem. Jen ještě nevím jakým, ale těším se. Mechanicky procházím nabídky práce. Ještě pořád jsem totiž před důchodem. I když už jen na dva a půl roku. Mohla bych sem klidně zkopírovat svůj úplně první příspěvek. Pomyslný kruh se uzavřel a vyplivnul mě zase na začátku. Jsem tak znovu na startovní čáře. Složenky se neptají, a tak se sama sebe ptám "Co budu dělat?" Zatím bez odpovědi.

Abych nezapomněla.

Všechno nejlepší babi! A pozdravuj všechny.  

 

Ali přítel nejvěrnější - 139 - degradace

Tak tohle jsem si tedy nezasloužila. Hned vysvětlím co a proč. Babi se s Alim již nějakou dobu připravuje na tu jejich velkou výpravu. Dalo by se říct přímo expedici mimo náš čas i prostor. To už jsem psala mockrát. Zahrnuje to samozřejmě dlouhodobou a náročnou přípravu, protože tam, kam se chystají panují úplně jiné podmínky, než tady u nás.

Už jsme společně absolvovali ledacos. Nácvik levitace, přenos hmoty, úpravu stravovacích návyků, oblékání, svlékání, převozy z bodu "A" do bodu "B", kurzy mezikontinentálštiny a já už ani nevím, co všechno a kdoví, co nás ještě čeká.

S tréninky, přípravou proviantu, ale i se vším ostatním jsem vždy aktivně pomáhala. Jenže. Postupem času se cítím trochu odstrčená. Babi s Alim se mnou skoro vůbec nekomunikují. Pořád se domlouvají tím cizím jazykem a já pak nevím, na co se mám vlastně připravit. Takhle se to ale vážení a milí zodpovědně dělat nedá.

Ne že bych si chtěla stěžovat nebo si snad nějakým způsobem usurpovat jakékoliv zásluhy, ale na druhou stranu, snad bych si nějakou tu komunikaci v rámci "týmové spolupráce" zasloužila. Chápu, že mají plné ruce práce a v hlavě spoustu starostí s logistikou, ale přeci jen...

Posuďte sami. Každou noc spolu vyráží na průzkumné cesty. Mizí kdesi v časoprostoru, aby se vrátili kolem druhé odpolední následujícího dne. Rozumím tomu, že se nesmí nic podcenit. Vše je potřeba řádně vyzkoušet i "v terénu". Nicméně základní věci by mi vysvětlit mohli. Například by mě zajímalo, proč necestují, jak bych to řekla... komplet. Proč tady babi pravidelně zanechává svoji tělesnou schránku. Neříkám, že nemám jistou teorii. Domnívám se, že tam kam cestují, musí mít babi jakéhosi svého avatara. Protože, kdyby se jednalo o teleportaci, zmizlo by přece celé tělo. No ne? Ale možná to tak není a všechno je úplně jinak.

Ti dva mě jednoduše degradovali z pozice asistentky přenosů materiálu na něco mezi hlídačkou prázdné tělesné schránky (která se už nezatěžuje řádným odesíláním zásilek) a jeřábem. Ne že by to nebyla důležitá pozice, to neříkám, ale lidsky mě to prostě mrzí. 

Zajišťuju samozřejmě i spoustu dalších věcí, takže nějakou tu "důležitost" mi ponechali, ale už to není ono. Hlavně je to fyzicky o dost náročnější, protože babi s vidinou, že bude už jen levitovat, absolutně rezignovala na jakýkoliv pozemský pohyb. A tak ji přenáším, převážím, oblékám, svlékám a hlavně odklízím přebytečný materiál. 

Taky jsem musela totálně přepracovat jídelníček, protože kousání už u nás taky není zrovna v kurzu. Ráno (což je zhruba kolem 14:00 hod. místního času) se babi ještě nechá ukecat na klasiku v podobě namazaného krajíce chleba, u kterého však musím odříznout kůrku, hotový krajíc následně rozkrájet na drobná sousta a ty pak postupně namáčet v čerstvě uvařeném vývaru. 

Večer to bývá horší. To už je babi ve fázi, kdy ji nějaké pozemské záležitosti absolutně nezajímají, neboť se už vidí někde v galaktickém terénu. Odmítá otevřít pusu a snad by se se mnou kvůli tomu i poprala. Sevře rty a není síly jí tu pusu otevřít, případně jídlo vyplivne ven. Jako malá holka. No nerada se vzdávám. Nechci přijít o další funkci. To je jasný.

Vymyslela jsem proto jakousi náhradu původní stravy, která by lépe vyhovovala aktuálním podmínkám. Do vývaru, který se mi na kamnech táhne už od rána, rozmixuju rozvařenou zeleninu a místo masa přidám vařené domácí vejce a trochu másla. Vznikne z toho docela chutný a výživný krém. Nemám však žádné tuby, jaké používají například kosmonauti, takže používám obyčejnou velkou stříkačku. Jak se říká, účel světí prostředky. Vím, že to není žádná fundovaná technologie a že s tím nápadem asi žádnou díru do světa neudělám, ale funguje to.

Tedy většinou. Sednu si naproti babi, natáhnu a nadvakrát jí vymáčknu obsah do pusy. Neprotestuje, jen občas řekne "Mňam.", ale někdy se stane, že se u toho trošku nudí, a to se mi pak potvora jazykem snaží zabránit v aplikaci. Když to nečekám, vystříkne mi natlakovaný krém do obličeje. Skoro bych se občas vsadila, že v jejích očích vidím záblesk pobaveného výrazu. Je jen na mně, jestli tuhle novou hru přijmu.

A tak hrajeme. Já střídám koutky, babi šermuje jazykem a vyhrává ten, komu se podaří uskutečnit jeho záměr. Pravda. Někdy máme docela slušnou spotřebu ubrousků, ale vše probíhá v rámci sice nepsaných, ale daných pravidel. 

Při podávání léků, které jsem rovněž v rámci příprav převedla do tekutého stavu, už většinou neprotestuje. Je ráda, že už to má za sebou a za chvíli bude na "základně". Když se jí pak snažím převléknout do pyžama, abych zachovala alespoň nějaké zdání civilizovaného standardu, brání se jako lvice. To už z mé strany považuje za vyloženou buzeraci a hlavně zbytečnost. 

A tady padne kosa na kámen. Babi je býk a já beran. Má smůlu, že jsem teď díky těm věčným transportům docela namakaná. Za chvíli je hotovo a babi spí, ještě než jí padne hlava na polštář. V podstatě okamžitě mizí v tom nekonečném vesmíru, aniž by se rozloučila. 

Nevím, jak dlouho bude ještě výcvik probíhat. Datum mi nikdo nechce prozradit. A já tomu rozumím. Je to prostě tajný. Možná to neví ani babi s Alim. I když... kdo ví?

Ali přítel nejvěrnější - 138 - když komunikace vázne

Babi měla vždycky nádherné a zdravé zuby. Na rozdíl ode mne. Souhrou nesmyslných domněnek a zbytečných, nepochybně značně finančně podbarvených, doporučení si nechala vytrhat všechny horní zuby s tím, že si nechá udělat pevnou náhradu. Ta se však nechytla, a tak babi nakonec skončila s obyčejnýma cvakačkama a slušným průvanem v peněžence.

Nic proti tomu, ale myslím, že toho nakonec strašně litovala. Nikdy však neřekla ani slovo. Měla svou hrdost. Žádné stěžování nebo rozčilování nad rozlitým mlékem. Jen se s tím snažila naučit žít. 

Před nějakým časem, tedy v době, kdy se ještě společně s mezikontinentalštinou a telepatií snažila používat i rodný jazyk, jsem si na to vzpomněla.

Právě jsme večeřely. Najednou se zarazila a obdařila mě dlouhým, významným pohledem.

Babi: "Hani, budeš mi muset udělat ty..." Ukazuje prstem do pusy.

Já: "Co že ti budu muset udělat?"

Babi: "No tady todle."

Já: "Ty myslíš zuby?"

Babi: "No."

Já: "Vypadám snad jako zubař? Dvacet let let je nemáš a teď ti začaly chybět?"

Babi: "No já myslela, že když už to děláme, tak že bys mi je mohla udělat."

Já: "Babi. To, že tě krmím ještě neznamená, že umím dělat zuby. Neumím. Nejsem zubař."

Babi: "No abych měla plnou pusu."

Já: "Tak já ti do ní dám další sousto. Co ty na to?"

Babi automaticky otevřela pusu a bylo po problému. 

Už jsme byly skoro po jídle, když kolem nás prošel Petr.

Petr: "Tak co babi? Je to dobrý?

Babi nic. Přidal tedy na hlasitosti.

Petr: "Babi. Babi! Babi!!! BABI!!!"

Babi (flegmaticky): "Je na záchodě."

Ano. Některé dny jsou díky Alimu i silné nedoslýchavosti a slepotě naší babi plné  nepochopení. Komunikačně to prostě poněkud vázne. 

Na gauči vedle babi se mezitím uvelebila kočka. A protože je Petr čas od času doslova ztělesněním "inteligentního" humoru, neodpustil si další dotaz.

Petr: "Babi. Nechceš kočku?"

Babi opět nezklamala a bezelstně odpověděla:

Babi: " Tak mi tedy kousek dej. No."

Ještěže už byl večer a babi šla spát. Bůhví, jaké otázky by byl ještě schopnej vymyslet. Jak se říká. V nejlepším se má přestat. To je stará známá pravda. No. A pro babi to aktuálně znamenalo "Vyčůrat, pomodlit a spát". Samozřejmě pouze obrazně, neboť je babi zarytou ateistkou. 

Tak dobrou. Uf. 

Ali přítel nejvěrnější - 137 - tajemné formule

Den začal pro babi nezvykle časně. Probudila se "SAMA" již v půl deváté, což je naprosto  výjimečný jev. A nebudu zastírat, že pro mě i trošku logistická komplikace. Většinou mám práci rozvrženou tak, aby mi jednotlivé činnosti na sebe navazovaly a nevznikaly zbytečné prostoje. 

Tím, že babi vstala, mi nabourala celý harmonogram. Co naplat musela jsem tu svoji sedinku poněkud popohnat, abych všechno stihla. Než jsem se jala ve značně hektickém tempu obstarat zvířata a pofackovat vše potřebné, posadila jsem babi na trůn. 

Do jedné ruky jsem popadla kýbl s vodou, do druhé krmení a už jsem letěla. Slepice, které nečekaly takové tempo, ode mě chudinky odskakovaly, pletly se mi v překotném úprku pod nohama, ve snaze zachránit si holý život a nedokázaly pochopit důvod mého spěchu. No nebylo to tentokrát "Tak co holčičky. Už jsem tady. Jakpak jste se vyspinkaly? A co ty káčo? No? Co ty na to jako svazačka? Kač kač kač?" Prostě jsem tam vlítla jako uragán a než se stihly vzpamatovat, bylo hotovo.

S povděkem jsem kvitovala, že babi celou dobu poctivě seděla a čekala. Což je rovněž malý zázrak. Nachystala jsem hrnek s teplou medovou vodou a plátkem citronu s několika zapíchnutými hřebíčky. Pravidelně tím zahajujeme den. Udělaly jsme si z toho takový malý ranní rituál pro doplnění tekutin. Snažím se, aby do sebe dostala celý hrnek. Babi pije a já ze zálohy jistím hrnek, aby většina tekutiny doputovala kam má.

Pila, jako vždy velmi hltavě. To mívám strach, že se mi v tom hrnku jednou utopí. Po půlce si dala si pauzu na oddech. Najednou, z ničehož nic, začala podivně kývat hlavou a do hrnku, který stále křečovitě držela u pusy, začala zlověstně šeptat jakési tajemné formule:

"Ba ta lé. Ba ta lé. Bataléé..."

Zaujatě jsem na ni hleděla a s napětím čekala, co z toho vzejde. Doslova mě to "zastavilo v letu".  Byla tím podivným mumláním naprosto pohlcena. Jako kdyby v tu chvíli nic jiného neexistovalo. Seděla, a do hrnku, který jsem doposud jistila proti vylití, stále dokola opakovala onu podivnou mantru. 

Držela ho velmi pevně. Jako by to bylo nějaké naléhavě poselství. Nedokázala jsem situaci nijak uchopit. Netuším, co si o tom mám myslet. Nehnutě jsem před babi stála a raději ani nedutala, abych nějakým způsobem nenarušila její napojení na něco daleko vyššího. Něco, co je naprosto mimo tenhle svět. Tajemné a zároveň děsivé. 

Po chvíli se babi z transu probrala a v klidu, jako kdyby se nic nestalo, si  dopila svůj ranní šálek. Ve mně však zůstala viset neodbytná nevyřčená otázka. Nestala se snad babi členkou nějaké tajné galaktické sekty?!?  To by nám tak ještě scházelo! Už takhle je náš barák průchoďákem pro nejrůznější pochybné entity. Tipuju, a nejspíš nebudu daleko od pravdy, že to byl jen další z Aliho trapnejch žertíků.

Jak je vidět, pořád ještě mě dokáže zaskočit, přestože jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí. Ali je zkrátka nevyčerpatelnou studnicí "skvělých" nápadů i žertíků.

Ali přítel nejvěrnější - 136 - Už to bude?

S babi je v poslední době dost složitá domluva. Když pominu její komplikovaný vztah s Alim, tak je téměř slepá, hluchá a občas i paličatá. Někdy jí podezřívám, že mi to dělá schválně. Pak se na ní podívám a vím, že ne.

Onehdá seděla na svém trůnu. Ostatně jako každé ráno. Je to nedílná součást ranního rituálu, bez kterého by byl den poněkud neúplný. Je to vlastně i takový malý náznak toho, co nás nejspíš přes den čeká.

Já: "Tak co babi? Budeš čůrat nebo kakat?"

Babi: "Ano."

Já: "Tak čůrej."

Po několika dlouhých minutách:

Já: "Tak co? Už to bude?"

Babi: "A co?"

Já: "No to čůrání a kakání. Už to bude?"

Babi: "Co?"

Já: "No jestli se ti chce čůrat nebo kakat."

Babi: "Ano."

Po uběhnutí dalších několika minut:

Já: "Tak jak? Už jsi se vyčůrala?"

Babi: "Co to je?"

Já: "No. Jestli se ti chce čůrat."

Babi: "Jo."

Já: "A kdy?"

Babi: "No to nebude jen tak."

Uběhlo dalších několik minut.

Já: "Už jsi se vyčůrala?"

Zavrtěla hlavou.

Já: "A chce se ti?"

Babi: "Jo."

Já: "Tak proč nečůráš? Proto tady přece sedíš."

Babi: "To já nevěděla."

Já: "Ty nevíš, že když se ti chce čůrat, tak musíš zatlačit?"

Babi: "Ne."

Já: "A budeš tedy čůrat nebo ne?"

Babi: "Budu."

Já: "A proč tedy nečůráš? Máš s tím nějaký problém?"

Babi: "Mám."

Já: "A jaký?"

Babi: "Překáží mi tam ty karty."

Stáhla jsem jí tedy kalhoty až pod kolena, neboť už vím, že karty jsou v překladu pleny (tedy většinou).

Já: "Máš ještě nějaký problém?

Babi: "Mám."

Já: "A jaký?"

Babi: "Když budu čůrat, tak to bude stříkat."

Podívala jsem se zkoumavě na kýbl, který stál pevně na svém místě a nic nenaznačovalo, že by mohlo, nějakým záhadným způsobem dojít k popisovanému efektu.

Já: "Nebude. To se neboj. Je to dokonale zajištěný."

Během několika vteřin se ozval typický, úlevný zvuk zurčící bystřiny. Po půlhodině snažení mi to znělo, jako andělský chór.

No. Není to vždycky úplně snadný, ale když se to podaří... VAU!!!

Zvítězily jsme nad hmotou. Alespoň pro dnešek.