Ali přítel nejvěrnější - 138 - když komunikace vázne

Babi měla vždycky nádherné a zdravé zuby. Na rozdíl ode mne. Souhrou nesmyslných domněnek a zbytečných, nepochybně značně finančně podbarvených, doporučení si nechala vytrhat všechny horní zuby s tím, že si nechá udělat pevnou náhradu. Ta se však nechytla, a tak babi nakonec skončila s obyčejnýma cvakačkama a slušným průvanem v peněžence.

Nic proti tomu, ale myslím, že toho nakonec strašně litovala. Nikdy však neřekla ani slovo. Měla svou hrdost. Žádné stěžování nebo rozčilování nad rozlitým mlékem. Jen se s tím snažila naučit žít. 

Před nějakým časem, tedy v době, kdy se ještě společně s mezikontinentalštinou a telepatií snažila používat i rodný jazyk, jsem si na to vzpomněla.

Právě jsme večeřely. Najednou se zarazila a obdařila mě dlouhým, významným pohledem.

Babi: "Hani, budeš mi muset udělat ty..." Ukazuje prstem do pusy.

Já: "Co že ti budu muset udělat?"

Babi: "No tady todle."

Já: "Ty myslíš zuby?"

Babi: "No."

Já: "Vypadám snad jako zubař? Dvacet let let je nemáš a teď ti začaly chybět?"

Babi: "No já myslela, že když už to děláme, tak že bys mi je mohla udělat."

Já: "Babi. To, že tě krmím ještě neznamená, že umím dělat zuby. Neumím. Nejsem zubař."

Babi: "No abych měla plnou pusu."

Já: "Tak já ti do ní dám další sousto. Co ty na to?"

Babi automaticky otevřela pusu a bylo po problému. 

Už jsme byly skoro po jídle, když kolem nás prošel Petr.

Petr: "Tak co babi? Je to dobrý?

Babi nic. Přidal tedy na hlasitosti.

Petr: "Babi. Babi! Babi!!! BABI!!!"

Babi (flegmaticky): "Je na záchodě."

Ano. Některé dny jsou díky Alimu i silné nedoslýchavosti a slepotě naší babi plné  nepochopení. Komunikačně to prostě poněkud vázne. 

Na gauči vedle babi se mezitím uvelebila kočka. A protože je Petr čas od času doslova ztělesněním "inteligentního" humoru, neodpustil si další dotaz.

Petr: "Babi. Nechceš kočku?"

Babi opět nezklamala a bezelstně odpověděla:

Babi: " Tak mi tedy kousek dej. No."

Ještěže už byl večer a babi šla spát. Bůhví, jaké otázky by byl ještě schopnej vymyslet. Jak se říká. V nejlepším se má přestat. To je stará známá pravda. No. A pro babi to aktuálně znamenalo "Vyčůrat, pomodlit a spát". Samozřejmě pouze obrazně, neboť je babi zarytou ateistkou. 

Tak dobrou. Uf. 

Ali přítel nejvěrnější - 137 - tajemné formule

Den začal pro babi nezvykle časně. Probudila se "SAMA" již v půl deváté, což je naprosto  výjimečný jev. A nebudu zastírat, že pro mě i trošku logistická komplikace. Většinou mám práci rozvrženou tak, aby mi jednotlivé činnosti na sebe navazovaly a nevznikaly zbytečné prostoje. 

Tím, že babi vstala, mi nabourala celý harmonogram. Co naplat musela jsem tu svoji sedinku poněkud popohnat, abych všechno stihla. Než jsem se jala ve značně hektickém tempu obstarat zvířata a pofackovat vše potřebné, posadila jsem babi na trůn. 

Do jedné ruky jsem popadla kýbl s vodou, do druhé krmení a už jsem letěla. Slepice, které nečekaly takové tempo, ode mě chudinky odskakovaly, pletly se mi v překotném úprku pod nohama, ve snaze zachránit si holý život a nedokázaly pochopit důvod mého spěchu. No nebylo to tentokrát "Tak co holčičky. Už jsem tady. Jakpak jste se vyspinkaly? A co ty káčo? No? Co ty na to jako svazačka? Kač kač kač?" Prostě jsem tam vlítla jako uragán a než se stihly vzpamatovat, bylo hotovo.

S povděkem jsem kvitovala, že babi celou dobu poctivě seděla a čekala. Což je rovněž malý zázrak. Nachystala jsem hrnek s teplou medovou vodou a plátkem citronu s několika zapíchnutými hřebíčky. Pravidelně tím zahajujeme den. Udělaly jsme si z toho takový malý ranní rituál pro doplnění tekutin. Snažím se, aby do sebe dostala celý hrnek. Babi pije a já ze zálohy jistím hrnek, aby většina tekutiny doputovala kam má.

Pila, jako vždy velmi hltavě. To mívám strach, že se mi v tom hrnku jednou utopí. Po půlce si dala si pauzu na oddech. Najednou, z ničehož nic, začala podivně kývat hlavou a do hrnku, který stále křečovitě držela u pusy, začala zlověstně šeptat jakési tajemné formule:

"Ba ta lé. Ba ta lé. Bataléé..."

Zaujatě jsem na ni hleděla a s napětím čekala, co z toho vzejde. Doslova mě to "zastavilo v letu".  Byla tím podivným mumláním naprosto pohlcena. Jako kdyby v tu chvíli nic jiného neexistovalo. Seděla, a do hrnku, který jsem doposud jistila proti vylití, stále dokola opakovala onu podivnou mantru. 

Držela ho velmi pevně. Jako by to bylo nějaké naléhavě poselství. Nedokázala jsem situaci nijak uchopit. Netuším, co si o tom mám myslet. Nehnutě jsem před babi stála a raději ani nedutala, abych nějakým způsobem nenarušila její napojení na něco daleko vyššího. Něco, co je naprosto mimo tenhle svět. Tajemné a zároveň děsivé. 

Po chvíli se babi z transu probrala a v klidu, jako kdyby se nic nestalo, si  dopila svůj ranní šálek. Ve mně však zůstala viset neodbytná nevyřčená otázka. Nestala se snad babi členkou nějaké tajné galaktické sekty?!?  To by nám tak ještě scházelo! Už takhle je náš barák průchoďákem pro nejrůznější pochybné entity. Tipuju, a nejspíš nebudu daleko od pravdy, že to byl jen další z Aliho trapnejch žertíků.

Jak je vidět, pořád ještě mě dokáže zaskočit, přestože jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí. Ali je zkrátka nevyčerpatelnou studnicí "skvělých" nápadů i žertíků.

Ali přítel nejvěrnější - 136 - Už to bude?

S babi je v poslední době dost složitá domluva. Když pominu její komplikovaný vztah s Alim, tak je téměř slepá, hluchá a občas i paličatá. Někdy jí podezřívám, že mi to dělá schválně. Pak se na ní podívám a vím, že ne.

Onehdá seděla na svém trůnu. Ostatně jako každé ráno. Je to nedílná součást ranního rituálu, bez kterého by byl den poněkud neúplný. Je to vlastně i takový malý náznak toho, co nás nejspíš přes den čeká.

Já: "Tak co babi? Budeš čůrat nebo kakat?"

Babi: "Ano."

Já: "Tak čůrej."

Po několika dlouhých minutách:

Já: "Tak co? Už to bude?"

Babi: "A co?"

Já: "No to čůrání a kakání. Už to bude?"

Babi: "Co?"

Já: "No jestli se ti chce čůrat nebo kakat."

Babi: "Ano."

Po uběhnutí dalších několika minut:

Já: "Tak jak? Už jsi se vyčůrala?"

Babi: "Co to je?"

Já: "No. Jestli se ti chce čůrat."

Babi: "Jo."

Já: "A kdy?"

Babi: "No to nebude jen tak."

Uběhlo dalších několik minut.

Já: "Už jsi se vyčůrala?"

Zavrtěla hlavou.

Já: "A chce se ti?"

Babi: "Jo."

Já: "Tak proč nečůráš? Proto tady přece sedíš."

Babi: "To já nevěděla."

Já: "Ty nevíš, že když se ti chce čůrat, tak musíš zatlačit?"

Babi: "Ne."

Já: "A budeš tedy čůrat nebo ne?"

Babi: "Budu."

Já: "A proč tedy nečůráš? Máš s tím nějaký problém?"

Babi: "Mám."

Já: "A jaký?"

Babi: "Překáží mi tam ty karty."

Stáhla jsem jí tedy kalhoty až pod kolena, neboť už vím, že karty jsou v překladu pleny (tedy většinou).

Já: "Máš ještě nějaký problém?

Babi: "Mám."

Já: "A jaký?"

Babi: "Když budu čůrat, tak to bude stříkat."

Podívala jsem se zkoumavě na kýbl, který stál pevně na svém místě a nic nenaznačovalo, že by mohlo, nějakým záhadným způsobem dojít k popisovanému efektu.

Já: "Nebude. To se neboj. Je to dokonale zajištěný."

Během několika vteřin se ozval typický, úlevný zvuk zurčící bystřiny. Po půlhodině snažení mi to znělo, jako andělský chór.

No. Není to vždycky úplně snadný, ale když se to podaří... VAU!!!

Zvítězily jsme nad hmotou. Alespoň pro dnešek.

Ali přítel nejvěrnější - 135 - měla by se nalít

Babi seděla ve svém křesle. Jako vždy spokojeně klimbala a neúnavně při tom kývala hlavou. Sedla jsem si vedle ní na postel, abych oškrábala brambory k obědu. Najednou se ke mě otočila a lámanou mezikontinentálštinou povídá:

Babi: "Měla by se nalít tím chapem."

Nechápavě jsem se na ní podívala.

Já: "Cože? Pověz mi to ještě jednou a pomalu."

Babi: "Mě la bys na lejt s cha pem."

Já: "Jakože se mám jít opít?!"

Babi: "Jo."

Já: "A s nějakým chlapem?"

S širokým úsměvem, téměř spiklenecky přikývla.

Já (pobaveně): "Cože?! Ty po mně chceš, abych se šla vožrat s nějakým chlapem?

Babi: "Jo."

Začala jsem se smát a babi se přidala.

Já: "A znám toho chlapa?"

Babi: "Ne."

Já: "Takže ty říkáš, že se mám jít opít s nějakým úplně cizím chlapem?"

Babi: "Jo."

To už jsme se chechtaly na celé kolo. Obě dvě.

Já: "Teda babi. Ty jsi ale číslo."

Babi zářily oči jako dvě světýlka. Dlouho jsem ji neviděla takhle rozchechtanou.

Já: "Tak babi, chlapa tu žádného nevidím. Ale co kdybychom si daly malinkého panáčka spolu? Udělala jsem zázvorový likér. Dáš si se mnou?"

Babi labužnicky přikývla. Zcela mimořádně jsem tedy nalila dvě štamprlata. Takový sladký zdravotní bonbónek. V podstatě jen vodka, zázvor, med a citron. Výjimečně to do sebe "nekopla na ex", ale pomalu ucucávala a vychutnávala si každou kapičku.

Během chvilky byla ťuhýk a já jí ten spánek nepokrytě záviděla.

Šťastná to žena. 

Ali přítel nejvěrnější - 134 - ty budeš taky trénovat?

Mám lehké spaní. Jakmile u babi vrzne gauč, hned se letím podívat, co se děje. 

Hodiny ukazovaly téměř půlnoc, když se kromě vrzání začaly ozývat i další podezřelé zvuky. Doběhla jsem do pokoje a rozsvítila. Babi seděla nahá na posteli. Nohy volně svěšené k zemi, noční košile se válela tamtéž, stejně jako peřina a polštář. Vše, na co dosáhla, bylo volně rozptýleno kolkolem. Choulila se do vlastních rukou a klepala se zimou.

S širokým, šťastným, téměř dětským úsměvem a lehkým mezigalaktickým přízvukem mě radostně vítala:

Babi: "Jé. Ty steš trady?"

Já: "Co to tu provádíš? Proč jsi se svlékla? Vždyť je noc. Koukej si lehnout a spát."

Babi: "Pokej. Nee. Muskím uklízlet."

Já: "Nemusíš babi. Teď ne. V noci se spí. Budeme spinkat. Ano? Všichni spí."

Znovu jsem ji oblékla, uložila, přikryla a zdůraznila, že teď se bude spát a uklízet může ráno. Jenže ona mě vůbec neposlouchala. Nevím jestli proto, že mi nerozuměla, anebo proto, že mi nechtěla rozumět. Bůhví, co jí ten náš Ali zase nabulíkoval. 

Nejsem přívržencem podobných nočních aktivit. Obzvlášť když za nimi tuším další z Aliho trapných žertíků. Dokážu ledacos pochopit. Jak se říká "Znám své pappenheimské...". Za tu dobu, co s námi Ali bydlí, jsme s ním už zažili ledacos. Ale... přeci jen... trochu ohleduplnosti bych uvítala. Chci se alespoň trochu vyspat. S bojovkami můžou klidně blbnout i přes den. No ne?

A protože účel světí prostředky, rozhodla jsem se jim tu noční akčnost poněkud zasabotovat. Z lednice jsem vytáhla dvě kostičky spací čokolády a postupně je babi šoupla do pusy. Zbývalo počkat, než to zabere. Půlhodina je poměrně dlouhá doba. Než babi přemohl spánek, stihly jme svlékání, oblékání a ukládání ještě čtyřikrát. 

Druhý den si babi (na rozdíl ode mě) přispala. Budila jsem ji v podstatě až na oběd. 

Já: "Tak co Šípková Růženko? Kdo bude vstávat?" 

Babi: "Mně se nechce." 

Při odpovědi po mně hodila šibalským úsměvem, líně se převalila na bok a koketně přitáhla peřinu k bradě. Vyspinkaná do růžova, pusu od ucha k uchu, až jsem jí tu dobrou náladu záviděla. 

Později při krmení jsem si v duchu rekapitulovala, co všechno ještě musím udělat, abych na něco nezapomněla. Najednou mě z přemýšlení vytrhla babi se zajímavým dotazem. 

Babi: "Ty budeš taky trénovat?"

Já: "Já? Ne. A ty budeš trénovat?"

Babi: "Ano."

Já: "A co budeš trénovat?"

Babi: "Na herečku."

Já: "Na hérečku? No tý jo! A kde?"

Na tuhle otázku mi však babi neodpověděla. Jen se tajemně usmála a otevřela pusu pro další sousto. 

Asi je to tajemství. Pomyslela jsem si. Konec konců proč ne. Nikdy není pozdě zahájit životní kariéru. Třeba se konečně dočká i toho Oskara. 

A vůbec nevadí, že to možná bude v jiné dimenzi.