Ali přítel nejvěrnější - 32 - závod s časem

Čas je pěkný prevít. Snadno vám proklouzne mezi prsty. Čím více spěcháte, tím rychleji běží. S každým prožitým rokem si z vás dělá větší srandu. 

Babi o tom ví své. Sprinty na nejdůležitější místo v domě bývají nezřídka vysloveně závodem s časem. Přestože má svůj vlastní trůn přímo v rohu pokoje, chodí během dne na ten společný. Přes to nejede vlak a svým způsobem jsem za to ráda. 

Babi už toho moc nenaběhá. Od jakživa je však soutěživý typ, takže se nenechá odradit drobnými neúspěchy.  Zkouší nejrůznější styly běhu i správného načasování. Někdy s menším, jindy s větším úspěchem. Přestože kalhoty stahuje už za dveřmi, přeci jen ji ještě čeká přeběhnutí celé koupelny, což bývá velmi často kritický okamžik celé akce. Má zkrátka ještě co pilovat. 

Co je však neskutečně zajímavé, je fakt, že se naučila dokonale napojit i na všechny členy domácnosti. Někdy ji podezříváme, že má nějaký šestý smysl a cítí potřebu všech přítomných. 

Vždycky jsem přemýšlela, jak asi vzniklo oblíbené rčení. "Jdeš na toaletu? Vyčůrej se prosím i za mě." Teď už to vím. 

Je to velmi zajímavý fenomén. Něco, co bych možná přirovnala k tomu, čemu se říká společné vědomí. Kdykoliv někdo z nás potřebuje navštívit výsostná místa, stačí pouhá myšlenka a babi to okamžitě vycítí a zabouchne nám dveře přímo před nosem.

Ne. Skutečně se nejedná o náhodu. Je to pravidlo. Bohužel výše uvedené rčení zatím neuvedla v praxi doslovně, takže v naléhavých případech běžíme svůj závod s časem i my. O patro výš. 

Ale snad to babi ještě nějak vychytá. Víte, jaká by to byla úspora času?!

Jo. A tu koupelnu prostě vytřu. Babi má teď důležitější starosti. Jde o čas, a to není málo. 

 

Ali přítel nejvěrnější - 31 - psychiatrie

Sedíme v autě. Babi se kochá ubíhající krajinou, a aby nám cesta příjemně ubíhala, nacvičujeme odpovědi na záludné otázky. 

"Tak co babi, jestlipak víš do jakého města jedeme?"

"Nevím."

"Hopsa hejsa do...?"

"Brandejsa! A budu se tam muset svlékat?"

"Ne. Jedeme na psychiatrii. To je ta paní doktorka, co si s tebou povídá. Pamatuješ si jí?"

"Nepamatuju."

"To nevadí. Až ji uvidíš, tak si třeba vzpomeneš."

Babi dlouho nikde nebyla. Naše výlety, se v podstatě smrskly na návštěvy lékařů nebo krátké procházky v okolí domu. Nikam se jí potvoře nechce. Je pěkný lenoch. Pokaždé ji musím dlouze přemlouvat a ona na mě  pak zkouší různé finty "FŇ". Nejoblíbenější je kolapsový stav. 

Vždycky si říkám, jaká škoda, že se nedala na hereckou dráhu. Kde mohla dneska bejt! Dokáže být  naprosto věrohodná. Zezelená, obrátí oči v sloup, nasadí útrpný výraz, celá se jakoby propadne do sebe a řekne "Já OPRAVDU nemůžu. Mně je dneska hrozně špatně..." Poslední slovo již téměř šeptá. Kdyby ji v ten okamžik viděl někdo nezasvěcený, měl by pocit, že je v posledním tažení. 

Jakmile však zajdu za roh, nerušeně pokračuje v luštění křížovek. Znám ji. Vždycky se nechá načapat na zmrzlinu nebo na karty. Okamžitě vypadne z role a nasadí rozzářený výraz. Kam se hrabe Merilin Monroe. Jo jo. Prostě hérečka.

Je nádherně. Sluníčko svítí, jako o život a v autě je neskutečné vedro. Přesto má babi skvělou náladu. K "povídací" paní doktorce jezdí moc ráda. Je to skvělá příležitost si parádně pokecat. Zatím netuší, kam jedeme, protože si prdlačku pamatuje, ale to je jedno. Vím, že se jí to bude líbit. Jako vždycky.

V ordinaci úplně září, pusu od ucha k uchu a překotně vypráví, aby toho stihla říct co možná nejvíc. Téměř nedělá pauzy. Je velmi těžké ji přerušit. Bojí se, aby něco nevynechala. Přechází z tématu do tématu a je naprosto jasné, že tu sedíme bez Aliho. Během čtvrt hodiny dala některé příběhy i dvakrát. Zírala jsem a téměř s otevřenou pusou sledovala ten gejzír slov i jejich kadenci "tatatatata a někdy i rychleji..." Byla v tu chvíli naprosto šťastná, sebevědomá a jistá. 

Ali zatím seděl v čekárně. Do ordinace měl evidentně vstup zakázán. Babi sršela energií a dělala, jakože ho vůbec nezná. Vypadal tak opuštěně, že jsem se bála, aby nám nesebrali příspěvek na péči. Dlouho jsem ji neviděla v tak výborné formě. Dokonce i příběhy byly tentokrát téměř pravdivé.

Náladu už jí ten den nic nezkazilo. Dokonce i na milované karty došlo.

Tak zase v červnu. Stav nezměněn. 

 

Odkaz na FB stránkách - Českomoravská psychologická společnost

Zmínka s odkazem na můj blog byla uveřejněna na FB stránkách Českomoravské psychologické společnosti :

Ali přítel nejvěrnější - 30 - první dveře vpravo

Ali byl s námi už od rána. S babi si celý den užívali někde v časoprostoru a v naší dimenzi se moc nezdržovali. 

To Ali dlouho neudělal, takže mě to trochu zaskočilo. Ale snažím se jim do toho nekecat. Chápu, že kamarád je kamarád, a dokonce i to, že si spolu chtějí užít nějakou tu legraci nebo dobrodružství. Ona mi to pak babi stejně povypráví.

A i když jim ledacos nevěřím, přeci jen je mi trochu líto, že tam nemohu být s nimi.

V den o kterém vyprávím, byli na návštěvě u maminky s tatínkem, a pak i u babičky s dědečkem. 

Z této sešlosti jsem znala jen maminku, která mě v podstatě vychovala. 

Bylo by skvělé podívat se jak tenkrát žili, co jedli, jak se oblékali, jak co dělali, ... Například děda byl dragounem a chodil v uniformě. To by bylo něco! 

Jenže nebude, páč já časem cestovat neumím. Ještě že mi to babi všechno povypráví. Pro jistotu několikrát. To abych si to líp pamatovala. Ani nevím, co bych si bez toho jejího vyprávění počala.

Jak je vidno, prožily jsme z historického hlediska velmi zajímavý, i když značně monotematický den a byly z toho obě řádně uondané. 

Seděly jsme v kuchyni a babi pronesla větu, která z celodenních hovorů poněkud vybočovala. 

"Nevíš, kde budu dneska spát?" 

To cestování ji chuděru fakt zmohlo a chtěla si zkrátka odpočinout tam, kde právě byla. A protože už bylo na čase jít na kutě, řekla jsem jen "První dveře vpravo, babi." 

A babi šla, a uložila se k spánku, spokojená, že jsme jí neposlali domů a přitom neví, že já nevím, které domů vlastně myslí ...

Ali přítel nejvěrnější - 29 - kalhotky

Takřka měsíc jsme si užívaly idylického období bez zmatených řečí i výmyslů. Jeden by myslel, že si Ali vzal na chvíli volno. Problém je však v tom, že Aliho to, na rozdíl od nás, evidentně nebavilo. 

Možná je to jen uraženou ješitností , ale dává nám to odloučení teď docela sežrat. Jako by načerpal energii pro vymýšlení dalších blbostí a srandiček. 

Babi dlouhodobě odmítá nosit plenkové kalhotky. Je to pod její úroveň a není síly, která by ji přesvědčila o užitečnosti tohoto praktického doplňku a přiměla ji k užívání vymožeností moderní doby. 

Přestože se občas stane menší nehoda, kdy nestihne doběhnout do výsostných míst, kalhotky si zkrátka nevezme, protože v nich má velký zadek. Lidsky tomu rozumím. 

A tak nám spotřeba spodního prádla utěšeně roste, a já peru a peru. Nevadí mi to do okamžiku, kdy mi začne tvrdit, že jí ty kalhotky někdo krade. 

Jsem po babi jediná ženská v baráku, tak se omlouvám, že si to beru trochu osobně. Naštěstí babi nepodezřívá mě, ale tu druhou, co k nám chodí a co jsem ji v životě neviděla. 

Mám dost bujnou představivost, ale to, že by někdo kradl zánovní bombarďáky velikosti XL, si fakt představit neumím. 

Ale babi trvá na svém a nenechá se zvyklat mými logickými argumenty. Má patrně pocit, že domělá krádež jejích kalhotek, je srovnatelná s loupeží  korunovačních klenotů. 

S urputností brání svoji pravdu a neváhá použít ani výrazy tak těžkého kalibru, jako "čestné slovo" nebo "na mou duši". Tím mě vždycky dostane, takže jsem ochotná uvěřit i tomu, že nemá dvacatery, ale pouze čtvery kalhotky. 

Jenže pak vytahuji prádlo z pračky a počítám 1, 2, 3.... 14, 15, 16 kalhotek za týden?!? 

Napadá mě jediné vysvětlení. Zloděj mi ty kalhotky tajně vrací do koše na prádlo. 

Tak to je fakt vrchol! 

Kam ten svět spěje.. ?!