Ali přítel nejvěrnější - 56 - já už jedla

Rozmohl se nám tu takový nešvar, jak by řekl klasik. Stává se, že se s babi nemůžeme shodnout na tom, jestli jedla nebo ne.

Nejdřív jsem podezřívala Aliho, že je rozežranej a všechno sní, nebo že naopak odněkud tajně nosí jidlo, což následně způsobí, že babi nic dalšího nechce. 

Jenže pak jsem si uvědomila, že to může být úplně jinak. 

MOŽNÁ Aliho obviňuju neprávem.  Minimálně v tom druhém případě.  Klidně se totiž může stát, že se babi nacpe během některé z návštěv časoprostoru. 

U babičky buchtu, u maminky třeba guláš...  Mohlo by to vysvětlit skutečnost, že je údajně nacpaná, jako řeznickej hafan.

Budu si s Alim muset promluvit, aby ji trošku hlídal a občas připomněl fakt, že na ni čekám s jídlem. 

Vím. Není to úplně jednoduchý úkol.  Babi je velký mlsoun a sladkostem nikdy nedokáže odolat. Uhlídat ji proto nebude vůbec snadné. 

Jakmile se totiž v prostoru nachází něco sladkého, můžete se vsadit, že to zmizne rychlostí blesku, aniž by si toho kdokoliv všimnul. Následně pak samozřejmě zapírá, že vůbec nic neviděla. 

Pokud to dělá i na návštěvě, dochází pak k úplně zbytečným nedorozuměním. Jako třeba včera. 

Já: "Tak co babi, můžu už ti nandat večeři? "

Babi: "Já nic nechci. Už jsem jedla." 

Já: "Jak jedla? Vždyť jsi měla naposled oběd!?" 

Babi: "Nene. My už jsme jedly s holkama." 

Já: "S jakejma holkama?" 

Babi: "No. Jak tady byly. Pozvaly mě na večeři." 

Já: "Aha" 

Trochu mě to naštvalo. Přece jsem celé odpoledne nelítala kolem plotny zbytečně!? Odmítla jsem se vzdát a  strategicky zvolila vyčkávací taktiku v kombinaci malého, nevinného úskoku. 

Druhý pokus proběhl o půl hodiny později. Babi byla zabraná do křížovek. V tomto rozpoložení není tak obezřetně, a já tak mohu použít připravené lsti. Poučena předchozím neúspěchem, nahradila jsem otázku oznámením. 

Já: "Tak babi. Dej si to na stranu. Přinesu ti večeři." 

Babi: "Ale ne moc." 

Já: "Jasně. Jako vždycky." 

Ještěže tyhle finty fungujou. 

S Alim si však určitě promluvím. Ať mi babi v těch paralelních světech nedělá ostudu. 

Ali přítel nejvěrnější - 55 - léto budiž pochváleno, podzime vítej

Léto budiž pochváleno, ale už jsem docela ráda, že je podzim.

Dřevo je pod střechou, z letošní sklizně je v podstatě vše zpracováno, takže se už těším na dlouhé klidné dny, kdy budeme s babi zase hrát žolíky, na které teď nebylo mnoho času a přikládat do kamen.

Ali si ze mě neustále dělá šoufky a tahá babi po všech čertech. Zapomíná, že už nemá tolik sil, jako dřív. Vím. Cestuje moc ráda. Vždycky to milovala. Chápu i to, že pozvání na výlet nikdy neodmitne.

Jenže. Ty paralelní světy se jí pletou čím dál, tím víc. Chodí pak za mnou s prosbou o pomoc, zorientovat se v jednotlivých dimenzích.  

Jenže jak to mám udělat, když cestovat časem prostě neumím?

Zrovinka dnes. Vrátily jsme se z procházky. Chodíme pravidelnou trasu ke stromu mezi poli a zpět. Babi si sluníčko vyloženě užívala a na "otočce" zanotovala. "Sláva nazdar výletu, utřem nudli, už jsme tu." 

Celou cestu zpátky domů mi pak vyprávěla o svých pracovních úspěších z dob, kdy byla mladá.

Ty příběhy znám dávno nazpaměť. V mnoha neustále přibývajících verzích. Uvědomuji si tu ohromující nekonečnost paralelních světů. Každá sebemenší odchylka od původního příběhu dá vzniknout nepřebernému množství nových pokračování. 

Bohužel stále nejsem schopna sledovat překotnost jednotlivých linií příběhů. Můj mozek je jednoduše omezen jediným teď a tady. 

Po procházce si šla babi odpočinout. Jenže během oddechu se jí nějak prolnuly výlety s Alim a procházka se mnou. Zmateně procházela celý dům a pokládala zdánlivě nesmyslné otázky. 

Babi : "Nevíš kdo mě porodil? Ty a nebo moje máma?" 

Já: " Co myslíš? Zkus se zamyslet." 

Babi : "A ty jsi moje máma? Já jak furt někde jezdím, tak jsem z toho úplně zmatená."

Já : "Tvoje maminka umřela před čtyřiceti lety." 

Babi : "Aha. A kdo mě porodil? Ty?" 

Já : "Babi kolik ti je? Myslíš, že by bylo možné, abych tě porodila? Porodila tě tvoje maminka." 

Babi : "A kde je maminka? Byla tu s námi ne?" 

Já : "Tvoje maminka už dávno umřela." 

Babi : "Ale tatínek umřel později. Že jo? Mně úplně vypnul mozek." 

Já : "Ten umřel před 76 lety."  

Babi se propadla do sebe, oči se ztratily někde v dálce. Zhroutil se jí svět. Hromádka neštěstí. Chtěla jsem ještě něco říct, ale nic mě nenapadlo. 

Naštěstí už byl večer a babi si šla po náročném dni brzy lehnout. Jestli během noci dokázala najít odpovědi na své otázky nevím. Snad ano. 

Jisté je jen jediné. Ráno přijde do kuchyně, v jedné ruce talířek od čokolády, v druhé kýbl z nočního trůnění a řekne 

"Dobré ráno. Já jsem spala jako dudek. Takhle dobře jsem se nevyspala, ani nepamatuju. Co budeme dneska dělat?" 

A tak to prostě je. 

Článek v časopisu Rezidenční péče říjen 2021

V říjnovém čísle časopisu Rezidenční péče 3/2021, v záložce "Hyde park" mi vyšel článek  "Náš život s Alim." :

https://www.rezidencnipece.cz/

NÁŠ ŽIVOT S ALIM

Máma s námi bydlí přes deset let. Když se nastěhovala, s  hrůzou jsem zjistila, že je docela obstojný alkáč. Denně vychrupla láhvinku vodky, což byl pro mě docela šok. Vůbec jsem o tomhle jejím koníčku nevěděla. 

V té době ještě chodila na brigádu. A protože její spotřeba alkoholu konkurovala malým letounům, nevšimli jsme si počátečních příznaků Alzheimera. Drobné výpadky paměti a problémy s orientací jsme přikládali nadměrné konzumaci Vodkyho nápojů. 

Nebudu se dlouze rozepisovat, ale po několika dobrodružných výpravách, kdy mi ji přivezla policie či hledal vrtulník, jsem pochopila, že pokud razantně nezasáhnu, tak se z  toho dřív nebo později sesypu.

Vzali jsme babi, jak jí všichni od narození dcery říkáme, k lékaři, kde jí byl Alzheimer diagnostikován. Začali jsme mu důvěrně říkat Ali a rovnýma nohama naskočili do kolotoče, který nejde zastavit.

 Nejhorším obdobím byly počáteční Aliho námluvy. Hlavním úkolem se stalo odstavení od  alkoholu, potažmo peněz, za které si ho ve velkém kupovala, a odebrání klíčů, aby nebloudila nočním městem, i když lidsky chápu, že to v  noční košili a  pantoflích mohlo mít své romantické kouzlo. 

Abych věděla, který že to pacholek se k  nám nastěhoval, přečetla jsem o  Alim snad úplně všechno, vyzkoušela možné i  nemožné, s  jediným cílem. Udržet jeho řádění na uzdě co možná nejdéle. 

Měli jsme štěstí na lékařku, která nám fandí a se kterou mohu konzultovat všechny svoje nápady, i  když k  tradiční medicíně mají trochu dál. 

V  době, kdy babi začala mít noční můry, ze kterých bývala ráno celá vystresovaná a dezorientovaná, vyzkoušela jsem sílu konopí. Vždy jsem měla z těchto věcí až posvátnou hrůzu, ale nebyl čas na hrdinství, a  tak jsem svůj vrozený odpor překousla a vrhla se rovnýma nohama do „výzkumu“.

Vzpomněla jsem si na  dětství a  domácí čokoládu, kterou jsem měla ráda, a zkusila v másle vylouhovat konopné listí a pak z něj tuto pochoutku vyrobit. Listí není tak silné a  babi si klidně může před spaním dopřát i čtyři kostičky, aniž bych se musela bát, že bude omámená. Nestačila jsem se divit, jak zázračně to zafungovalo. Žádné noční cestování po baráku, hrabání ve skříních, nespavost, deprese či stres. To všechno zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Babi je ráno vyspinkaná do růžova a přes den spí jen velmi zřídka. 

Možná by mi mohl mít někdo za  zlé, že neváhám vyzkoušet jakoukoliv nadějnou možnost, která by pomohla pozastavit Aliho řádění. Vím. Občas je na hraně zákonnosti. Tato nemoc je však v mámině rodové linii, takže to vlastně dělám i pro sebe. Babi čokoládu miluje a  moc si ji pochvaluje. Postupem jsem do ní začala přidávat hořčík, lecitin, taurin a sušené plody, jako goji, meruňky, švestky, rozinky, semena slunečnice a konopné semínko, takže čokoláda obsahuje i spoustu zdraví prospěšných látek. 

Navíc to má i  jeden veliký bonus. Díky tomu, že babi po čokoládě spinká jako nemluvňátko, můžeme si občas dovolit i nějakou tu kulturu. Neříkám, že bych si troufla jít někam daleko, ale na chvíli se jít vyřádit na koncert místní kapely zvládáme. 

K běžným lékům přidávám ještě ručně plněné kapsle s doplňky stravy. Kromě výše zmíněných máme ještě vitamín C, vápník, kozlík lékařský a boswellii. 

Denní stále se opakující otázky řešíme sadou cedulek, nudu poslechem oblíbeného rádia, křížovkami nebo karetní hrou žolíky. Poslední dobou mi babi hodně čte. Moc jí baví předčítání z novin a časopisů, a i když kolikrát vůbec nemá ponětí, o čem vlastně čte, statečně louská krkolomné odborné výrazy, a  já tak mohu pracovat a zároveň mít přehled o všem, co se děje ve světě i v oblastech vědy. 

Pomáhá i s domácností. Láme rohlíky pro slepičky, podává mi kosti, které jim každý týden drtíme, nebo třeba oloupe cibuli či poskládá prádlo. Zkrátka se snažíme zlomyslného Aliho držet od těla. Snad se nám to zatím daří a  já jsem za  to velmi vděčná. 

Díky tomu zatím nepotřebujeme pomoc zvenčí a  doufám, že se o  babi vydržíme starat až do konce. Musela jsem však odejít z práce. Už jsem to fyzicky ani psychicky nezvládala a skončila na antidepresivech. 

Do  konce roku mi bude chodit podpora v  nezaměstnanosti. Zatím to finančně zvládáme, protože pobíráme příspěvek na péči pro III. stupeň závislosti. Až mi však skončí podpora v  nezaměstnanosti, bude to docela krušné. Snad se nám pak podaří získat příspěvek pro IV. stupeň. Babi má značné problémy s motorikou a nohy už také vypovídají službu. S  předchozími stupni jsme naštěstí neměli žádné problémy, tak uvidíme. 

Jsem aktivní členkou několika facebookových skupin věnujících se péči o své blízké, takže vím, že je spousta možností, kam babi případně umístit, ale názory na kvalitu těchto služeb se velmi různí, a tak se toho dost bojím. Některé příběhy jsou opravdu velmi silné a člověku se při jejich čtení hrnou slzy do očí. Asi bych si to nikdy neodpustila. 

Mám veliké štěstí, že mi můj přítel moc pomáhá. A přestože je převážná část péče na mně, je velikou oporou. Bez něj bych to asi nezvládla. Ani finančně. 

Držte nám palce, a  pokud snesete trochu černého humoru, můžete si přečíst příběhy Aliho a  naší babi v  mém blogu, který je takovým mým pojistným ventilem:

https://pubertackapredduchodem. blogspot.com 

Krásný život bez Aliho vám přeje HANKA VONDRÁČKOVÁ 

Hlášky - už tu byli?

Ali byl celý den někde zalezlý. Skoro jsme o něm nevěděly. Přiznám se, že mi vůbec nechyběl. 

Seděly jsme s babi v kuchyni. Já loupala ořechy, babi luštila křížovku, v kamnech příjemně popraskávalo a v rádiu hrály jeden hezký flák za druhým. 

A jak si tak sedíme, pochvalovala jsem si s uspokojením, že se udělala spousta práce a je vzácná pohoda. 

Sluníčko se zvolna zavrtávalo do svého obláčkového pelíšku a já se těšila, až půjde babi do hajan. 

Z poklidného rozpoložení mě vytrhla věta:

Babi: "Už tady byli? Už nás přestěhovali?" 

Já : "Cože?" 

Babi: "No měli přijít ty chlapi a přestěhovat nás. Oni tu ještě nebyli?! To jsem zvědavá, kdy přijdou. Za chvíli bude tma..." 

Já : "A proč by nás měl někdo stěhovat?" 

Babi: "No vždyť jsme vyhrály ty byty. V soutěži." 

Já : "Obávám se, že se ti něco zdálo. Nic jsme nevyhrály, a nikam se stěhovat nebudeme." 

Babi: "Takže spíme tady?" 

Já : "Přesně tak." 

Babi: "Tak to se mi ulevilo. Mně se stejně nikam nechtělo." 

Sedíme dál, já ořechy, babi křížovku. Vidím na babi, jak jí zase něco šrotuje v hlavičce. 

Babi: "Nevíš, kdy přijde ten pán, jak tady pro něj skládám tu skládačku?"

Já : "Ty myslíš puzzle?"

Babi: "Jo. On vždycky přijde, rozloží mi to na stůl a pak chodí kontrolovat, jestli jsem to udělala dobře."

Já : "To ti přece dávám já."

Babi: "A jo. Tak to jsem to popletla. A kdy přijde?" 

Vzdávám se. 

Já : "Já nevím babi. Asi to nestihl." 

Babi: "To nevadí." 

Možná bychom debatovaly ještě chvíli, ale naštěstí nastal čas jít spát. Babi spolkla prášky, sezobla spací čokoládku a zítra si na skládačkového pána ani na vyhrané byty ani nevzpomene. 

Pro dnešek už toho bylo dost. Zbývá jen popřát. 

"Dobrou noc babi." 

Ali přítel nejvěrnější - 54 - puzzle

Babi s nastupujícím podzimem ubývají fyzické síly. Velmi ji trápí nedostatek sluníčka. Jeden by čekal, že se bude Ali alespoň trošku snažit rozptýlit její chmury, ale nic. Ani ho nehne. Ač nerada, musím bohužel konstatovat, že jako kámoš totálně selhal. 

Navíc se blíží úplněk, a to babi bývá naprosto ztracena v  časoprostoru. Bloumá po domě smutná, jak šafářův dvoreček, bezradně se snaží srovnat myšlenky a najít jakýkoliv zachytný bod. 

Ali místo toho, aby pomohl, baví se tím, že vymýšlí škodolibé legrácky, aby ji ještě více zmátl. 

Neustále přemýšlím, jak ji zabavit. Na procházky je líná chodit a stabilita se velmi zhoršila. Sedí celé dny u televize, což není úplně dobře. Nechala jsem se inspirovat v jedné ze skupin a zakoupila puzzle. Perníkovou chaloupku. Byla jsem strašně zvědavá, jestli to babi půjde. 

Posadily jsme se ke stolu, babi s  24 dílky skládačky a já s bednou jablek na zavaření. 

Byla to výzva. Dokonce i Aliho nová hračka zaujala. Sedl si  k nám a společnými silami začali skládat. 

Brala do rukou dílek po dílku a otáčela je všemi směry. Možná by to zvládla, kdyby jí to Ali nekazil. Už už měla kousek na správném místě. Jen ho jemně zatlačit, aby zapadl. Jenže Ali jí v poslední chvíli stáhl ruku zpět. Nedokázali se domluvit, kam který dílek patří. 

Ale bavilo je to. Minimálně první dvě hodiny. Pak už to na babi bylo dlouhé a začala fixlovat. Myslela si, že jí to projde. Zbylé dílky jen tak volně položila na nezaplněná místa a nenápadně zmizela do svého pokoje. 

"No babi! Co to je? Ty mě zkoušíš viď?" 

"S čím?" 

"No. Tady s tou skládankou." 

"Vždyť jsem to složila." 

"A co ty neumístěné kostičky?" 

"Ono to nejde. Asi tam něco chybí..." 

"Ale nechybí potvoro. Tys mě chtěla ošulit." 

Naštěstí pro babi mi zazvonila minutka, a já musela vytahovat zavařená jablka z hrnce. 

A babi? Normálně zdrhla. 

Tak zase zítra.