Ali přítel nejvěrnější - 101 - tanečky v kavárně Včera

Minulý týden jsme s babi přijaly pozvání na jednu z akcí konaných v kavárně Včera. Ta působí nejen jako prostor k setkávání, ale i jako poradna pro seniory. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že je to vlastně takový Aliho fanklub, protože se zde potkávají jeho věrní přátelé, fanoušci, ale i obyčejní smrtelníci, kteří s Alim nemají nic společného.

Babi jsem den předem vykoupala, aby byla činaná a nachystala čisté oblečení, abychom nedělaly ostudu. Raději jsem jí o celé akci neřekla nic dopředu. Měla by spoustu zvědavých, i když zcela jistě fundovaných otázek. Prostě takové překvapení.

Trochu jsem se bála, jestli to babi zvládne. Poslední dobou je jak po dvacáté jízdě na kolotoči. Kvůli motolici se bojí chodit. Hůl však nosit nechce, aby jí nekazila image. Co kdyby šel kolem nějaký ten švarný dědek. Že jo. Občas si z ní dělám tak trošku legraci, že jiní za to, aby se s nimi motal celý svět platí těžké prachy, zatímco ona to má zadarmo. 

Babi se ten den nějak nechtělo vstávat. V jedenáct jsem to nevydržela a šla se podívat, jestli opravdu ještě spí. Babi byla zachumlaná pod peřinou, jen hlavička jí koukala. Hodila po mně zářící, téměř šibalský úsměv.

Já: "Ty dneska nevstáváš?"

Babi: "Mně se nechce z teplíčka."

Já: "No, ale já bych potřebovala, abys už pomalu vylezla."

Zcela výjimečně se nezeptala proč, což jsem (přiznám se bez mučení) kvitovala s povděkem. Na záplavu nejrůznějších otázek je vždycky dost času. A čím déle na ně dojde, tím líp. Tedy alespoň z mého pohledu. Ve většině případů je stejně jejich autorem Ali a stoprocentně zde platí přímá úměra. Čím více času na otázky je, tím vícekrát je babi stihne zopakovat. 

Za tu dobu, co s námi Ali sdílí společnou domácnost, jsem si stihla vypěstovat lehkou alergii na otázky dotazníkového typu, které se používají například při marketingovém průzkumu trhu. Tam se vás na jednu a tu samou věc také zeptají desetkrát. Pokaždé z jiného úhlu. 

Kolem dvanácté jsem začala být trošičku nervózní, abychom všechno stihli. Babi byla sice oblečená a s improvizovaným bryndákem kolem krku baštila oběd. Ale známe Aliho. Občas nám do skvěle naplánované akce hodí takové vidle, že z toho pak máme pěkný hoňky. Ali však naštěstí pochopil, že by byla škoda o takovou akci přijít a zcela výjimečně nic nevyvedl.

Po obědě babi docvaklo, že se patrně někam jde.

Babi: "My někam jdeme?"

Já: "No jasně. Jsme pozvané do té kavárny, jak jsi slavila narozeniny. Pamatuješ si to? "

Babi: "Nepamatuju. A co tam budeme dělat?"

Já: "Poslouchat muziku, tančit, papat dortíky, pít kafe, zazpíváme si, popovídáš si a pojedeme domů."

Babi: "Ježiši. A je to daleko?"

Já: "Neboj. Petr nás tam hodí autem a pak pro nás zase přijede."

Babi: "Tak to jo. A kam že to jedeme?"

Já: "Do Brandýsa."

Babi: "Hopsa hejsa do Brandejsa."

Já: "Přesně tak."

Představa dortíku se babi zamlouvala. Proud otázek se úspěšně rozjel a skončil až na místě samém. 

Paní Klárka ze společnosti Dementia nás přivítala, usadila a představila ostatním. Nečekala jsem, že tam bude tolik lidí. Připadaly jsme si jako úplné celebrity. 

Babi se téměř okamžitě stihla se všemi seznámit a okamžitě využila pozornosti. Tolik posluchačů dlouho neměla. Než jsem se uvelebila a objednala, byla už ve vypravěčském rauši. 

Slabě ke mně doznívaly útržky příběhů, a já si uvědomila, jak je skvělé, že je tentokrát nemusím poslouchat.

Babi: "...Já jsem pracovala v odborech. Organizovala jsem zájezdy. Nejdřív našich do ciziny a pak i cizinců k nám... holky mě říkaly Mílo, pojď k nám. U nás je volné místo... za sezónu jsem měla deset tisíc turistů..."

V kavárně již nějaký čas pracuje moje kamarádka Anička. Ano. Ta Anička, co dělá ty skvělé kremrole, vánočky, pusinky, koláčky..., a co si jí díky tomu babi pamatuje líp než mě. 

Objednala jsem slíbeného dortíka, kafíčko a babi byla na vrcholu blaha. Do doby, než začala hrát hudba. Tu nebyla schopna překřičet. 

Na maličkou chvilku to vypadalo, že je z toho mrzutá. Zmateně se koukala kolem a hledala způsob, jak by mohla v komunikaci pokračovat.

Naštěstí babi jen tak něco nezaskočí. Po chvíli v hovoru spokojeně pokračovala. Nikdo jí sice neslyšel ani neposlouchal, ale protože špatně vidí, nijak zvlášť jí to netrápilo.

Zkusila jsem ji vzít na "parket". Chvíli se mnou sice podupávala, ale rychle to vzdala a žuchla sebou zpátky na židli. 

Taneční plac se rychle zaplnil. Babi si s paní naproti plácala do rytmu o stůl a občas si zanotovala známou písničku. Vypadala spokojeně. Vyfasovala další dort a já si mezitím zatančila s mužskou částí osazenstva, abych byla alespoň trošku využitá, a taky proto, že když hraje muzika, nevydržím sedět. 

Za dvě hodinky setkání končilo. Babi byla hodně unavená. Jak se říká "bylo toho tak akorát". Rozloučily jsme se vyrazily k domovu.

Bylo to moc hezké a příjemně strávené odpoledne se skvělou hudbou i lidmi. Už se moc těšíme na příště. To se bude vařit, povídat a zpívat. Sice se trošku bojím, že babi nepustí nikoho ke slovu, ale co. I Ali se musí občas vykecat.

Poznámka:

Poradna Včera, Boleslavská 187, Brandýs nad Labem

Poradenství pro seniory a jejich rodiny: poradna.brandys@dementia.cz

tel.: 775 586 633

Ali přítel nejvěrnější - 100 - nejdřív slepičky, potom babičky

Když se ráno babi vykolébala z pokoje, bylo na první pohled vidět, že ji něco trápí. Nechala jsem ji, aby si v klidu vynesla noční trůn a spáchala hygienu. Poté přišla do kuchyně a už od dveří podávala pravidelné hlášení o stavu místní Alijednotky. 

Babi: "Ježiši já se dneska motám. Dneska to na žádnou brigádu nevypadá."

Já: "Na jakou brigádu?"

Babi: "No říkali to přece včera."

Já: "Tedy já nevím, ale myslím, že nikdo nic neříkal. Podle mě nikam chodit nemusíš."

Babi: "Tak to se mi asi zdálo."

Přijala jsem tento závěr s povděkem. Už jsem se bála, že budu muset babi obléknout do pracovního a zabalit jí svačinu, aby mi na té brigádě neumřela hlady. Takhle bude stačit, když před ní postavím kýbl s tvrdým pečivem pro slepice, aby mi ho pomohla nalámat. Z úvah mě vytrhla babi.

Babi: "Bude něco k snídani?"

Já: "Budeš muset chvíli počkat. Ještě musím ke slepicím."

Babi: " To nevadí. Je čas. Nejdřív slepičky, potom babičky."

Já: "Přesně tak. Babička neumí kdákat, tak musí počkat."

Babi: "Babička hlavně neumí snášet vajíčka."

Já: "Pořadí odbavení je podle zásluh. Tak já běžím za těma našima holkama."

Babi: "Pozdravuj je."

Pozdravy jsem samozřejmě vyřídila, i když si myslím, že pipinám je to naprosto ukradený. Zcela nepokrytě a přízemně věnovaly veškerou svou pozornost žrádlu. Babi jsem to ani neřekla. Přeci jen je to citlivá duše a mohlo by jí to mrzet. Raději jsem před ni postavila snídani. Stejně už měla úplně jiné starosti. 

Babi: "To jsem zvědavá, kdy se vrátí ten můj idol."

Já: "Ty máš nějakého idola? Že si se nepochlubila..."

Babi: "No manžela. Jsem přišla s manželem. Ne?"

Já: " Tvůj manžel je už dávno po smrti."

Babi: "Vždyť tu včera byl."

Já: "A pak si se probudila a bylo ráno viď?"

Babi: "Já toho moc nenaspím. Většinou jsem vzhůru od šesti hodin. To je takové moje celoživotní prokletí."

Vzdala jsem to. Hovor se začínal stáčet do sfér, kam nemám přístup. Opět jsem si uvědomila svoji malost a omezenost. Vždycky zůstanu v úžasu, jak je pro babi naprosto přirozené v hovorech přecházet z jedné dimenze do druhé. V mých mozkových závitech na to bohužel chybí drážky. Tak to prostě je. Nejsem zkrátka pro tento typ hovorů dostatečně na výši.

Je to škoda, ale pokusím se na tom zapracovat. Jen musím dávat pozor, aby mi v tom Ali nezačal schválně dělat zmatky.

Ali přítel nejvěrnější - 99 - tajemní návštěvníci opět na scéně

Naši milí tajemní návštěvníci šli nějak podezřele do sebe. Poslední dobou se nějak moc uctivě drží venku. Možná mě slyšeli nadávat na to, jaký mi tu dělají binec. Teď jako kdyby se báli jít dovnitř. I babi si toho všimla. Stále hlásí pohyb osob v okolí. Mám neodbytný pocit, že jí jejich přítomnost v domě vyloženě chybí. Sedí v kuchyni jako boží umučení a neustále sleduje vchodové dveře.

Babi: "Přijde někdo?"

Já: "Ty jsi někoho pozvala?"

Babi: "Ne. Ale mám pořád pocit, že někdo přijde a nevím proč."

Já: "No jestli jsi nikoho nepozvala, tak to asi nikdo nepřijde."

Poslední dobou se babi cítí osamělá. Já bohužel nejsem úplně ideální společník. Nikdy jsem nebyla moc ukecaná. Jsem v podstatě  typický introvert. Ale hlavně znám všechny ty její příběhy nazpaměť. Ve všech verzích. Dokázala bych je slovo od slova odvyprávět i o půlnoci. Možná i pozpátku. Zkrátka, moc si se mnou nepokecá. Když přijde návštěva, snaží se vypovídat, co to dá. Jenže návštěva odejde a babi se opět ponoří do své samoty.

Zaregistrovala jsem, že pro své přátele z jiných dimenzí začala po podlaze tajně vytvářet jakési značky.  Asi aby lépe našli cestu. Přiznám se, že lidsky tomu sice rozumím, ale přeci jen mi to dost vadí. Nenápadně je stále otírám, zatímco babi je zarputile obnovuje.

Čas od času je však (ze svého pozorovacího stanoviště) zahlédne u vchodových dveří. Jenže, když ji pošlu, aby se šla podívat (protože já je nevidím), zmizí všichni jako pára nad hrncem. Je to sice dost nezdvořilé, ale jak se říká, jiný kraj jiný mrav. Možná je to tam u nich normální. Nicméně jsem přesvědčena, že je babi pozvat musela. Jak jinak si vysvětlit ty neustálé otázky jestli přijdou? Opakují se téměř každý den. To by nemělo logiku. Jestli oni jí neslíbili, že přijdou a pak se na ní nevybodli. Takové jednání nemám ráda. Když se něco slíbí, má se to dodržet a basta. Chudák babi. Jak k tomu přijde? Alimu je to samozřejmě šumák. Jenom jí blbne hlavu a královsky se při tom baví. Kdoví, jestli v tom taky nemá prsty.

V každém případě babi značí a značí. Občas směrem k mobilní bráně v pokoji, ale častěji k té hlavní, kterou jsme kdysi objevili  na výsostných místech. Asi se jí stýská opravdu hodně. Po všech přátelích z jiného teď a tady, po mamince, tatínkovi... Je mi jí sice líto, ale zároveň se bojím, aby to nebyla předzvěst nějaké větší invaze nebo nedej bože významné mezigalaktické delegace. Aby třeba nepřišli všichni najednou. Na to tu fakt nejsme moc zařízený. 

Sice bych se s nimi ráda seznámila, to né že né. Ale hostěte někoho, když ho vůbec nevidíte. Ježiši to by byl zmatek! No snad se to nějak vyřeší, protože jinak se mi tu babi utrápí. Jako před časem. To si trochu přispala, protože v noci s Alim zase trajdali bůhví kde.

Já (v jedenáct hodin): "Ty dneska nebudeš vstávat?"

Babi: "Ale prosím tě. Představ si, že mě tady klidně nechal. Měl mě vzbudit a on se na mě úplně vykašlal."

Já: "A kdo?"

Babi: "On tu nikdo nebyl?"

Já: "Nebyl. A proč by tě měl někdo budit? Já tě nechala spát, protože jsem tě chtěla nechat vyspat."

Babi: "Tak já už nevím..."

Ale zato já vím! Ali! Ty pacholku jeden. Musíš si z babi pořád dělat takovýhle blbý srandičky?! Vždycky jsem tě svým způsobem bránila, ale tohle už fakt přeháníš. Nejdřív jí taháš po všech čertech a pak jí chuděru necháš a v klidu zmizneš. Jen počkej, až se mi dostaneš do rukou!

Babi se mi však utěšit nepodařilo. Čeká a čeká. Na víkend přijede vnouček, tak tu bude zase veselo. Snad to pomůže.

Ali přítel nejvěrnější - 98 - babi v říši divů

Zatímco venku vše pučí, rozkvétá, pípá a bzučí, babi s Alim se ze záhadného důvodu rozhodli naprosto ignorovat fakt, že už je jaro. Nějak se v té zimní letargii zabydleli a nejradši by z baráku nevytáhli nos. Místo toho, aby babi čerpala ze sluníčka a čerstvého vzduchu životodárnou sílu, elán a nadšení, utápí se v sebelítosti, fňukání a dožaduje se litování. Donutit ji k pohybu je přímo nadlidský výkon. Jako kdyby ji škodolibý Ali přilepil k židli.

V jakém rozpoložení se zrovna nachází poznám většinou už z první věty, kterou ráno pronese. S výrazem totálního vyčerpání.

Babi: "Dobré ráno. Ježiši já se motám jako břehule."

Nevím, jak se motá břehule. Vždycky jsem si říkala, že ptáci spíš létají, ale myslím, že to není důležité. 

Já: "Motáš se, protože pořád sedíš na zadku a nehýbeš se."

Babi: "Ale vždyť já se hýbu. Každé ráno cvičím. Až ti bude tolik, co mně..."

Já: "Já vím. Dvakrát máchneš nohou a to je celé. Jestlipak už sis vynesla trůn?"

Babi: "Já ani nevím. Já se motám."

Já: "Tak se běž podívat."

Babi (s patřičným výrazem): "Já nemůžu. Není mi dobře."

Já (drsňák a nelida): "Na to jsem se tě neptala. Běž si ho prosím vynést a já ti mezitím připravím snídani."

Větu "Není mi dobře" babi používá často. Jako stále se opakující mantru. Zejména, když je "zahnaná do kouta", nebo se jí nechce něco dělat. Kdo ji nezná, snadno by mohl nabýt dojmu, že jde minimálně o život. Babi je prostě hérečka. To už jsem psala mockrát. Hvězdný herecký výkon je však jen zastíracím manévrem, aby si nemusela ten noční trůn vynést. Jenže na mě tyhle fígle moc nefungujou. Vím, že jakmile se otočím, pomašíruje chodbou úplně normálně, cestou ze země posbírá kočičí hračky a v dosahu přerovná všechno, na co nemá sahat. 

Neméně roztomilým hitem letošního jara se stal neutuchající údiv. Jako kdyby všechny informace slyšela poprvé. Úplná Alenka v říši divů.

Babi: "My už jsme se někde viděli, že jo? Nebyla jsi někdy v Praze?"

Já: "Kde jsme se tak mohly vidět babi? Co myslíš?"

Babi: "No já právě nevím. Jsi mi hrozně povědomá."

Já: "Zkus se zamyslet a nebo si přečti ty tvoje cedulky s informacemi."

Babi: "A kde je mám?"

Já: "Vpravo hleď. Máš je přímo u ruky."

Babi poctivě prošla všechny poznámky.

Babi: "A kdo je Hanka?"

Vysekla jsem před babi pukrle.

Babi (nevěřícně): "Ty jsi moje dcera? Jé. To je prima. A kolik ti je?"

Já: "Šedesát."

Babi: "Tak to jsi ještě mladá. Počkej, až ti bude tolik, co mně. A máš manžela?"

Já: "Mám přítele."

Babi: "Měla bys si pořídit nějaké děti."

Já: "V šedesáti?"

Babi: "Tobě už je šedesát?"

Chvilkama mám pocit, že supluju jakousi prapodivnou informační kancelář. Podezřívám jí, že si ze mě dělá šoufky. Už podle tónu v hlase, kterým, jakoby se mi smála. Neříkám, že vždycky, ale troufám si říct, že už za ty roky poznám, kdy se jen domáhá pozornosti. Chtít však po babi, aby se alespoň na okamžik zamyslela je naprostá utopie. Čas od času se sice stane zázrak a přeci jen jakousi snahu o zapojení mozkových závitů zaznamenám, ale nestává se to často. A tak odpovídám a odpovídám, občas jen ukážu prstem na příslušnou cedulku, a tak to jde pořád dokola.

Přiznám se bez mučení, že jsem se postupem doby dostala do stavu, kdy už začínám být alergická na  dotazy jako takové. Ať jsou od kohokoliv. Omlouvám se tímto hlavně svému příteli, že občas reaguju poněkud podrážděně, když se mě nevinně řečnicky zeptá "Tak co?" Po dni otázek s babi mám co dělat, abych  neexplodovala. S hraným klidem, maximálním přemáháním, se silnou touhou do něčeho praštit, odpovím "Tak nic.". Z posledních sil vykouzlím jakousi parodii na úsměv a v hlavě mi naskočí tichá zoufalá prosba.

"Už se mě dneska na nic neptejte. PROSÍM!"

Ali přítel nejvěrnější - 96 - kontrola na psychiatrii

Každý půlrok chodíme s babi na psychiatrii. A protože jí znám, raději prohlídku do poslední chvilky tutlám. Každá podobná informace musí být pečlivě načasovaná a obezřetně sdělená. Jakmile záměr prozradím příliš brzy, začnou její mozkové závity pracovat na plné obrátky a generují jednu doplňující otázku za druhou. Milióny dotazů, které jsou z mého pohledu naprosto marginální. Pro babi však mají naprosto zásadní význam. Tak moc zásadní, že se na všechno zeptá minimálně desetkrát. 

Byly jsme objednané na jedenáctou hodinu. Pro jistotu jsem ji vzbudila už v osm abychom eliminovaly případné nečekané události a v klidu se mohla obléknout, nasnídat, případně spáchat i nějakou tu hygienu. Že se něco děje začala babi tušit v okamžiku, kdy jsem ji požádala, aby si vzala čisté oblečení. Chca nechca, musela jsem s pravdou ven.

Babi: "My někam půjdeme?"

Já: "Pojedeme k paní doktorce. Ale neboj, máme spoustu času. V klidu se oblékni, nasnídáš se a pojedeme."

Babi: "A je to daleko? Já se totiž strašně motám."

Já: "Brandýs nad Labem. Ale neboj. Petr nás tam hodí autem."

Nechala jsem babi, aby se v klidu připravila a jala se chystat snídani. 

Předčasným prozrazením celé akce jsem nechtěně odstartovala záplavu dotazů.

Babi: "A kam to vlastně jdeme?"

Já:" Na psychiatrii."

Babi: "A budu se tam svlíkat?"

Já: "Ne. To je povídací paní doktorka. Bude se tě ptát na různé věci, aby zjistila, jestli se ti nezhoršila paměť."

Babi: "Aha. Tak to je dobrý. S pamětí na tom naštěstí nejsem nejhůř."

Chtěla jsem poznamenat, že jen v případě, když je Ali z dohledu, ale raději jsem to spolkla a položila před ní talíř. Vzala si kousek chleba, zapila to čajem. Hlavou se jí honila spousta věcí. Bylo to vidět. Po chvilce to nevydržela a zeptala se:

Babi: "A co po mně budou chtít?"

Já: "Kde jsme, v jakém jsme patře, co je za měsíc, informace o tobě, budeš počítat, malovat a tak."

Babi: "Aha. No snad to budu všechno vědět."

Já: "Když to vědět nebudeš, tak se nic neděje. Paní doktorka jen potřebuje vědět, jestli se ti ta nemoc zhoršila nebo ne."

Babi pokračovala v jídle a najednou ze sebe vychrlila snad úplně všechny informace.

Babi: "Jmenuju se Miloslava Tesaříková, před tím Chudomelová, rozená Nohejlová, narodila jsem se tehdy a tehdy, v Lomečku u Kutné Hory, je mi devadesát let, tatínek padl 9.května 1945 při obraně Prahy, bydlím v Kostelci nad Labem, mám dceru Hanku, dvě vnoučátka..."

Bez jediné chybičky! Chvíli jsem na ní nevěřícně koukala a nechápala jsem, co se to právě stalo. Jako kdyby Ali na chvíli odletěl někam do hooodně vzdálené dimenze. Musela jsem se v duchu pousmát. Vím, že to byl jen okamžik. Takové malé světýlko ve tmě. Možná se nic takového už nikdy nebude opakovat. Ale bylo to zkrátka velmi nečekané a neskutečně milé. 

Na chvíli jsem se nechala unést myšlenkou, že je babi ve skvělé kondici, a že nás paní doktorka určitě pochválí. Z bohulibého rozjímání mě vytrhla babi:

Babi: "Nevíš, kde mám kabelku?"

Já: "Neboj se. Všechno mám připravené a vůbec nic nemusíš řešit."

Konečně jsme vyrazili. Cestou jsem s babi procvičovala že jedeme hopsa hejsa do Brandejsa a další špeky, které by mohla paní doktorka na babi vytáhnout. Chtěli jsme zaparkovat v uličce za kolejemi, ale byla celá rozkopaná a museli jsme tak objet celý blok. To nás trochu zdrželo. Už v polovině objízdné trasy se zezadu  ozvalo nesmělé:

Babi: "Mně se chce na záchod."

Já: "No nazdar. Tak to budeš muset holka vydržet. Tady není nikde ani křoví."

Babi: "Když mně se chce hodně."

Já: "Co mám dělat? Tak se holt budeš muset počůrat. Tady opravdu není ani kde zastavit."

Přítel zaparkoval nejblíže, co to šlo. Vysoukala jsem babi z vozu a za stálého povzbuzování "Vydrž prťka vydrž. Musíme dojít na konec ulice." jsem ji doslova táhla staveništěm.

Babi: "Tobě se to řekne."

Dolétly jsme na poslední chvíli. Tedy pokud se to (s notnou dávkou představivosti) dalo nazvat letem. Rychle jsem vyzvedla klíček, pomohla babi usednout na trůn a pro jistotu postála "v předsálí".  Možná jsem to dělat nemusela, ale koutkem oka jsem v čekárně zahlédla Aliho, který se nám patrně na tajňačku propašoval do auta. 

Nechtěla jsem riskovat, že mi ti dva vezmou kramle. Přeci jen mám s jejich úniky přes podobná zařízení své zkušenosti. Možná by se někomu mohlo zdát, že je to zbytečné. Připomínám však, že téměř totožný typ mezidimenzionální brány máme doma a moc dobře si pamatuju, jaký binec tam po sobě dokážou zanechat v případě problémů s přenosem.

Usadily jsme se do čekárny a já záhy pochopila, že moje představa o omračujícím hvězdném výkonu, kdy babi ze sebe chrlí jednu správnou odpověď za druhou je v háji. Tiše seděla a bylo vidět, že je poněkud nesvá.

Babi: "Na co tady čekáme?"

Já: "Jdeme k paní doktorce."

Babi: "A co po mně bude chtít?"

Já: "Budete si povídat."

Babi: "A na co se mě budou ptát?"

Odpověď už jsem nestihla. Otevřely se totiž dveře a my vešly do ordinace. Okamžik pravdy. Už při první otázce mi bylo jasné, že babi zapomněla úplně všechno. I to, kdo jsem. Jako obvykle. Znalostní triumf se zkrátka nekonal. Při hodnocení testu ji v podstatě zachránily jen nevědomostní úkoly, kde bylo možné nějaké ty body nasbírat. Sedíc u okna například bravurně poznala, že jsme v přízemí, bez sebemenšího zaváhání z hlavy odčítala řadu po sobě jdoucích čísel, uhodla i to, že jsme u lékaře, na pokyn zavřela a otevřela oči, složila papírek a napsala jednoduchou větu. 

Počet bodů tak s odřenýma ušima zůstal stejný, jako při poslední návštěvě. Takže HURÁ!! Co chtít víc.