Ali přítel nejvěrnější - 122 - útěky, útěky a zase útěky

Než jednu babi by bylo jednodušší hlídat stádo splašených koní. To už jsem psala. Nepřestává mě udivovat rychlost, s jakou dokáže nenápadně zmizet. Samozřejmě bez varování. Jak jinak. A tak už máme na kontě spoustu méně či více nevydařených útěků. 

Většinou ji moc dlouho hledat nemusím. Má už své oblíbené trasy. Nejdřív u branky zkusí pevnost zámku a pak hned hurá na zahradu. Tady už má cestu trochu komplikovanější. Zato manévrovací prostor je nepoměrně větší a členitější. Je zde dost svažitý terén, takže jakmile projde vrátky, nemá se čeho přidržet, díky čemuž to téměř vždy končí pádem. 

Vrozený pud, který ji neustále nutí hledat cesty, kudy by mohla odejít "DOMŮ", je natolik silný, že pro ni  žádná překážka není dostatečně překážející, aby jí zamezila průchodu. Je to jako když v počítačové hře procházíte jednotlivými levely se stále se stupňující obtížností. Netuším, kde v sobě bere tu sílu, ale neváhá odšoupnout dvoukolák, jako nic odsunout těžký železný plech, opřený o do výšky naskládané přepravky zatížené cihlami a vše jako nic odházet na stranu. Cožpak o to. Barikáda to byla pěkná, ale babi ji zvládla překonat během několika minut. Vím to, protože jsem ji nenápadně pozorovala. Její odhodlání zkrátka nic nezastaví.

Začíná to vždy stejně. Využije chvilky, kdy jsem zabraná do nějaké práce, vzzzzn a je pryč. Jako první letím na záchod, pak do jejího pokoje, no a pak už rychle na zahradu. Nejčastěji ji najdu svalenou kousek od branky. Občas však dokáže překvapit a přesunout se poměrně hluboko do zahrady. Úctyhodný výkon, protože minimálně  část cesty musí kvůli nedostatku záchytných bodů ručkovat téměř po čtyřech, se zadkem vztyčeným do výšky. 

Onehdá mi opět utekla. Jenže tentokrát za brankou nebyla a nikde kolem taky ne... Už jsem se začala bát, že fakt zmizela. Rozhlížím se po zahradě a najednou ji vidím ve výběhu pro slepice a kachny. Musela otevřít drátěná dvířka, následně překročit jejich spodní díl a překonat poměrně náročný svažitý úsek,  kde i já mám co dělat. Nakonec ji nohy zradily a zůstala nedobrovolně usazená na lávce u nádržky pro kachny. Napůl seděla, napůl ležela a nemohla vstát. Vypadala impozantně. Za zády romantický západ slunce a ona tam v pololeže pózovala jako plachá laň, co přišla k vodě pít. Celá špinavá od slepičinců, vyválená v prachu a slámě. Moc jí to slušelo. Jak říkám. Romantika hadr.

Já: "Co tady děláš babi?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Jak ses tam proboha dostala?"

Babi: "Já nevím."

Tak to hle mi dělá pořád. "Já nevím." "Já nevím." Ale kdo to má do prkýnka vědět? 

Při druhém úniku se sice nedostala tak daleko, ale zůstala usazená na schodech u garáže. Jednu nohu hozenou přes nízkou zídku a snažila se vstát. Marně. Zrovna začalo pršet.

Já: "Babi. Můžeš mi říct, proč sem pořád lezeš? Tohle je zahrada a nikam se tudy nedostaneš."

Babi: "Já to tajdle projdu a půjdu támhle dolů."

Já: "To víš. To tak akorát. Koukej vstávat a jde se domů. Prší. Budeš celá mokrá. Tady žádná vrátka nejsou. Jenom záhony a vedle slepice. "

Po chvíli mi bylo mi jasné, že sama se nemá šanci zvednout. Cesta ji navíc vyčerpala natolik, že byla jako hadrová panenka. Nebylo možné ji zvednout. Doslova mi protékala rukama. Když už se mi ji podařilo opřít o svoje koleno, nedokázala narovnat nohy a postavit se na ně. Pomalu se svezla zpátky k zemi.

Déšť pomalu padal na cestu a tvořil sice travnatý, ale poněkud kluzký bahnitý povrh. Jak se pořád snažila najít polohu, ze které by se  byla schopna zvednout, byla za chvíli nejen celá mokrá, ale i notně špinavá. Když jsem ji tam tak viděla, vzpomněla jsem si na reportáž v televizi, kdy postarší gynekolog obcházel bezdomovkyně a nabízel těmto, dle jeho slov, "ženám zanedbaným pobytem v přírodě" nejen ošetření, ale i bydlení za výpomoc na statku. Babi v tu chvíli vypadala podobně. Zanedbaná pobytem v přírodě.

Já: "Babi. Já tě prostě nezvednu. Musíš po čtyřech a já tě budu zezadu jistit."

A tak jsme lezly, babi po svých bolavých kolenou a já za ní. Déšť sílil a my se krůček po krůčku blížily k brance, kde jsem se mohla zapřít o zeď a na druhou dobrou ji částečně postavit. Nohy však ne a ne poslouchat. V podstatě jsem ji v polosedě napůl nesla a napůl vláčela. Když jsem ji celou uválenou a špinavou konečně dovlekla domů, vzaly jsme to rovnou do koupelny. Tady však začal další boj.

Babi: "Já nechci! "

Já: "Babi musíš. Vždyť jsi špinavá až za ušima. Podívej na to bahno. Navíc jsi celá mokrá."

Babi (kopajíc do mě nohama): "Já se nebudu koupat!"

Za žádnou cenu nechtěla spolupracovat. Bránila se jako lvice. O každou část oblečení jsme se doslova praly. Až u ponožek rezignovala. Absolutně odmítala pochopit, že je jako čuně. Nastala druhá fáze. Dostat jí do vany. Posadila jsem ji na okraj, částečně ji na sebe navalila a pomohla jí přehodit nohy. Pak už to jen žbluňklo a bylo.

Vydrbala jsem ji, umyla hlavu a nastala fáze tři. Dostat jí z vany. To byl trochu oříšek. Hlavně ji dostat na kolena. Pak už jí můžu zezadu popadnout, zvednout zpět na okraj vany a přehoupnout nohy na předložku. Nejhorší bylo za námi. Nechala se osušit i odvést do pokoje, aby se oblékla.

Kapičky potu mi zvolna stékaly po zádech a v ruměnkově zbarvené a zpocené tváři se zračil výraz totálního vyčerpání. Natočila jsem si plnou vanu a slastně se do ní ponořila. Když jsem se oblékla, vypotácel se z pokoje rozespalý Petr, který celou anabázi úspěšně prospal. 

Petr: "Co se děje?"

Já: "Ale nic. Babi upadla na zahradě a musela jsem ji vykoupat."

Petr: "A jak jste to zvládly? Proč jsi mě nevzbudila? Já vás vůbec neslyšel."

Já: "Nechtěla jsem tě budit. Byla to šichta, ale zvládly jsme to."

Jeden by myslel, že po takovém výkonu na nějaké cestování zapomene. Jenže to by to nesměla být naše babi. Jen co se trochu otřepala, pronesla vražednou větu: 

Babi: "Je hodně hodin. Měly bychom jít domů."

Tak asi tak.

Ali přítel nejvěrnější - 121 - raz, dva, tři, čtyři...

K babi někdy vstávám i v noci. Jakmile cvakne víko od pohotovostního trůnu, vylítnu, div si neukopnu palec u nohy. Téměř poslepu babi porovnám všechny součásti výbavy, uložím jí do hajan a napůl spící se dopotácím zpátky do postele. 

Občas se však proberou i naši chlupáči. Po paměti nakrájím maso, nandám do misek a s nadějí, že se mi podaří ještě na chvíli usnout, si slastně zalezu do pelechu. 

Když už to konečně vypadá, že by se mi mohla zaklapnout víka, začne svítat a já musím vstávat. Zvířatům je zkrátka jedno, jak jsem se vyspala. Mají prostě hlad a umí to dát hlasitě najevo.

Nakrmím tedy slepice, kuřátka, zaleju skleník, zahradu, dojdu do krámu a babi si mezitím v poklidu spinká, jako šípková Růža. Jak já jí to spaní závidím! 

Kolikrát to protáhne až do oběda. Jenže tentokrát, jako na potvoru, vstala už v šest. Čilá jako rybička. Marně jsem se ji snažila přesvědčit, že se jí chce ještě spát.

Já (prosebně): "Babi, je teprve šest hodin. Nechceš si ještě na chvíli schrupnout?"

Babi (stroze): "Nechci."

Já: "No tak jo. Ale budeš muset počkat, než obstarám všechna zvířata. Sedni si do kuchyně a nic sama nedělej."

Babi souhlasně přikývla. Než se oblékla, pustila jsem rádio, zapnula konvici na čaj a odfrčela za těma našima pipinama.

Když jsem se vrátila, zrovna hráli takovou rytmickou písničku. Babi stála opřená o stůl, opatrně vrtěla prdelkou ze strany na stranu a do rytmu šeptala "Raz, dva, tři, čtyři, raz, dva, tři, čtyři...". Občas do toho "švihla" nohou doleva a pak zase doprava, aby si po chvilce vyčerpáním kecla zpátky na židli.

Já: "Pane jo. Ty ses do toho dneska nějak dala. Pěkně hrajou."

Babi se jen usmála a já pokračovala v ranním kolečku. Vynést kýbl a přeprat nějaké ty noční propriety, připravit snídani, přidat banán s tatrankou a pak tradá do sámošky. 

Babi vždy poslušně seděla u stolu, poslouchala písničky a čekala, až přijdu. Tentokrát jsem ji však přistihla, jak šmejdí po kuchyni a otevírá všechno, co se otevřít dá.

Já: "Co hledáš?"

Babi: "Kafe."

To mě překvapilo. Kafe nepila téměř půl roku. Dřív to bývala nedílná součást rána, ale od prosince jako když utne. Bylo mi jasné, že k němu bude chtít i něco sladkého. Jenže tatranku už měla, takže v tomto ohledu měla smůlu. To už by toho sladkého bylo moc.

Já: "Tak tady máš to kafe."

Babi: "Máš k tomu tu výbavu?"

Já: "Jakou výbavu?"

Babi: " Tu destičku."

Dělala jsem blbou. Jakože vůbec nechápu, že chce další tatranku.

Já: "Jakou destičku? Ty chceš ještě chleba?"

Babi přikývla. Asi jí nedošlo, že chleba je chleba a do sladkosti má hodně daleko. Ale chtěla chleba, tak jsem jí ho ukrojila. Ani neprotestovala. Byl měkoučký, čerstvě dovezený a v babi zmizel, jako nic. 

Pak už jsme jen úspěšně poslaly urgentní depeši a babi se opět usadila v kuchyni. Chvíli seděla, ale po chvíli se začala nervózně vrtět.

Já: "Co je babi? Děje se něco?"

Babi: "Já jsem si tam asi zapomněla dát okurku."

Já: "Kam sis co zapomněla dát?"

Babi: "No okurku. Musí se dát do lednice a ona pak vyroste."

Já (nechápavě): "Do lednice, aby vyrostla? Co je to za blbost?"

Babi: "Já se na to budu muset zeptat řezníka. Když jsi to tam dala, tak ses mohla rovnou podívat, co tam s ní je... A co čekáš, že tam s ní bude?"

Já: "Ale já jsem nikam nic nedávala, takže nic nečekám."

Babi: "Tak proč se na to ptáš?"

No nazdar. Tak to nám ten den pěkně začíná! No snad to nějak zvládnem. 

Ali přítel nejvěrnější - 120 - to je výhra

Před nějakou dobou jsem měla narozeniny. Nerada je slavím. Patrně mám v sobě jakýsi pozůstatek dětských traumat. Ve většině případů se mi ten den něco stalo, ať už to byl úraz nebo mě skolila nějaká zákeřná choroba. Pokaždé jsem dostala velký šlehačkový dort. Podotýkám, že na rozdíl od naší babi (mojí mámy), šlehačkové dorty nejím. Vůbec nechápu, jak to někomu může chutnat. I dary byly takové monotematické, většinou čistě praktické "měkké dárky", které by se stejně musely koupit. Moje nadšení nebralo konce, jelikož máma měla naprosto odlišný vkus. Prostě den blbec.

Nejradši dostávám hromadu ovoce a zeleniny. Od malička jsem prostě koza s velkou spotřebou. Přítel to naštěstí ví a vždycky mě zahrne obrovským množstvím. Tentokrát však zlomyslně přibalil i krabičku Toffifee. Miluju ho. Jakmile však ochutnám, už se nezastavím, dokud není prázdná krabička. Pak si samozřejmě nadávám. Ale protože se u mě občas projeví i jakási pofiderní "zdrženlivost", a taky proto abych nebyla takové čuně, co sežere celou krabici na posezení, rozdělím se s babi. Tak to dopadlo i tentokrát. Očička se jí slastně rozzářila a milá bonboniérka do nás během mžiku zahučela, jako Němci do krytu.

Už se stmívalo. Babi začala být unavená. Chystala se do postele. Byly jsme zhruba ve fázi "vyčůrat, pomodlit a spát". Už při trůnění jsem si všimla, že babi není úplně ve své kůži. Neustále si vyndávala plenku z kalhotek a trvala na tom, že to tam nepatří a nenechala si to vymluvit. A tak jsme debatovaly. Já o voze, babi o koze a ne a ne se rozumně domluvit.

Když jsme se pak přesunuly do pokoje, začala si urputně stahovat i kalhotky. Jištění na noc je velmi důležité. Přes to jednoduše nejede vlak. Babi se však šprajcla a já to nevydržela. Nechala jsem zacloumat svým majestátem a zahromovala: 

"Babi! Takhle je to správně. Všechno je tam, kde má být a tečka." 

Patrně jsem byla dostatečně přesvědčivá, protože svoji pozornost poslušně přesunula k další části oblečení, tedy ponožkám. Automaticky jsem natáhla ruku, že je hodím do prádla. Jenže babi mi je nechtěla dát.

Já: "Babi, dej mi ty ponožky."

Babi (s nechápavým pohledem): "To ne!!! To je výhra!" 

Já: " To přece není žádná výhra, ale špinavý ponožky. Musím je vyprat."

Jen s velkým sebezapřením mi je odevzdala. Já ten poklad obřadně převzala a odnesla do koupelny. Poté se konečně poslušně natáhla a nechala se přikrýt. Tak, ještě odebrat zuby, popřát dobrou noc a mám pro dnešek hotovo.

Už jsem se viděla, jak si na chvíli natáhnu hřbet a přečtu zprávy. Jenže v ten okamžik se asi probral Ali, který si v podstatě celý den někde válel šunky. Patrně proto, aby mi ten konec dne ještě trochu "zpříjemnil" nějakou poťouchlostí. Jen jsem dolehla, slyším:

Babi: "Hani! Hani! Zapomněla jsi mi dát ty zuby!" 

Já: "Zuby už dneska nepotřebuješ. Na spaní se zuby vyndávají."

Babi: "Ale jo. Potřebuju."

Já: "A na co?"

Babi: "Jsou přece letní a zimní."

Já: "Babi nezlob. Žádný letní ani zimní zuby nejsou. A v noci se spí bez zubů. Ještě bys je spolkla."

Naštěstí neprotestovala. Neměla sílu. No. A já vlastně taky ne. Jen ty zimní a letní zuby mi pořád vrtají v hlavě. 

Tak dobrou.

Ali přítel nejvěrnější - 119 - zatloukat, zatloukat, zatloukat

 Celý den byla babi v pohodě. Skoro jsme o ní nevěděli. Ani žádná nehoda se nekonala. Prostě klídeček a idylka. Až jsem si říkala, jakýže to božský klid. Ano. Klid. Ale před bouří. Odbyla pátá a babi se probrala k životu. No. K životu tedy moc ne. Spíš k mučení neviňátek.

Po odpoledním šlofíku se tradičně začala chystat k odchodu "DOMŮ". Už jsme na to zvyklí. Dělá to naprosto pravidelně, každý boží den. Aby nám náhodou doopravdy neodešla, zamykáme vchodové dveře a veškeré klíče odkládáme na mrazák. Snažíme se eliminovat i pokusy o útěk oknem, což je poměrně novinka. 

Babi je zkrátka vynalézavá. Dvakrát už jsem jí načapala na parapetu v jejím pokoji a jednou to dokonce zkoušela i u mě, kde je přístup k oknu dost komplikovaný. Nejdřív sundala všechny věci ze skříňky, po které se přes postel plánovala dostat k oknu. Samozřejmě se svalila zpátky na postel a při té příležitosti vylila plný, poměrně velký džbán vody. Mokro bylo všude. V posteli, na zemi, ale i na babi. Poté, jakoby se nic nestalo, se přesunula zpátky do kuchyně a usedla ke stolu. Prostě syndrom mrtvýho brouka.

Ani bych o tomto jejím pokusu zdrhnout nevěděla, kdybych se náhodou nedotkla jejích zad. Byla celá mokrá. Včetně ponožek. To, že se při pádu uhodila o roh skříňky, jsem si všimla, až když se ranka začala vybarvovat. No. Nenudíme se. 

Zkouší to na nás různými taktikami. Aby zmenšila naši ostražitost, začne nejdřív zavádět řeč.

Babi: "A co budete dnes učit?"

Já: "Jak učit? A koho?"

Babi: "No ty holky.?

Já: "Jaký holky? Copak já jsem nějaká učitelka?"

Babi: "Ne? A kdo mě teda bude učit?"

Já: "No to já nevím."

Odešla jsem do svého pokoje objednat několik balíků kalhotek na doplnění zásob. Mezitím se ze zahrady vrátil Petr. Z dálky tlumeně slyším:

Babi: "Tak kdy začneme s tím učením?"

Petr: "S jakým učením?"

Babi: "No já tě prej mám učit."

Petr: "Vy mě budete učit? A co?"

Babi: "No to já nevím. Říkali, že tě budu učit."

Petr: "Tak se na to vyprdnem ne?"

Babi: "A co budeme dělat?"

Petr: "No za chvíli budeme večeřet."

Po chvíli se babi zvedla a oznámila odchod "DOMŮ". Jenže. Dveře byly zamčené a my je odmítli otevřít, což babi vždy špatně nese. Vnímá to jako obrovské bezpráví a nespravedlnost. Nemohu se zbavit dojmu, že se občas díky tomu uchýlí i k nekalým praktikám či dokonce naschválům, proti nimž jsou pokusy o únik oknem naprosto marginální, jen aby dosáhla svého.

Uraženě se odebrala do svého pokoje, kam jsme ji nasměrovali s tím, že doma je TADY. Po několika minutách jsem po očku nahlédla, jestli je vše v pořádku. Babi seděla na posteli a právě dokončovala svlékání kalhotek. Přiskočila jsem a snažila se co nejrychleji zachránit situaci a posadit jí na trůn, který má hned vedla postele. Pozdě. Postel byla celá mokrá. Babi tam seděla jako ztělesnění boha pomsty. Na všechny otázky buď zarytě mlčela a nebo zapírala. Hotovej Fučík. Zatloukat, zatloukat, zatloukat. A když ti na to přijdou, zatloukat. To by babi šlo. "Nic si nepamatuju. "Já to neudělala." "Já nevím."

Po chvilce nabubřelého trůnění ze sebe přeci jen vytlačila zbytek. Oblékla jsem ji, sundala mokrou deku a šla dokončit objednávku. Ani ne po dvou minutách na mě volá Petr:

Petr: "Hani. Pojď se honem na něco podívat. To jsi ještě neviděla."

Lekla jsem se, co se stalo a vystřelila, div jsem se nepřerazila. 

Babi seděla vedle kamen, s holým pozadím zapasovaným do kýblu na třísky a nemohla vstát. Nemístně jsem vyprskla smíchy. Měla jediné štěstí, že byl poloprázdný, a navrchu se nacházelo docela dost papírů na zátop. Jinak by měla prdelku rozpíchanou jako jehelníček a nejspíš i samou třísku. Samozřejmě opět zatloukala.

Já: "Babi, co tam děláš?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Proč sis tam sedla?"

Babi: "Já si sem nesedla."

Já: "Jak to že ne?"

Babi: "Já jsem sem upadla."

Já: "A při tom padání sis stihla sundat kalhoty?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Tys to udělala schválně viď? A moc se ti to nepovedlo, že jo?"

Babi: "Hm. Pomoz mi. Bolí to."

Přiznání je polehčující okolnost. Naštěstí už byla hotová večeře. Jakmile jsme před babi postavily talíř, zapomněla (tentokrát doopravdy), že vůbec nějaký kýbl s třískama existuje. Celý incident tak vyšuměl do ztracena. Po večeři si to sice opět zamířila ke vchodovým dveřím, ale to spíš jen proto, aby zkusila, jestli jsme si to náhodou nerozmysleli.

Uložila jsem ji do postele, přikryla peřinou až pod bradu a během několika minut spala jako neviňátko.

Jen my s Petrem víme, že tak úplně nevinné to dneska nebylo.

Ali přítel nejvěrnější - 118 - obsluha brány

Rozptýlené části mysli se nám zadrhli někde v časoprostoru, a já se začínám obávat, že ty chybějící kousky už nikdy nedáme dohromady. Přes den je  to celkem v pohodě, ale padne čtvrtá odpolední a babi začne být akční. 

Její mozkové závity jedou na plné obrátky, z hlavy se jí skoro kouří, ale ne a ne najít jakýkoli záchytný bod. Neúnavně hledá ztracený čas, domov, přátele, příbuzné, holky, kluky a bůhví co ještě. 

Babi: "Jé. Ty seš tady? Já pořád čekám na tu holku, jak tady byla. Najednou někam zmizela a říkala, že na ní mám počkat."

Já: "Ale babi. Nikdo tu nebyl a nejspíš ani nikdo nepřijde."

Babi: "Ale on říkal, že půjdeme domů."

Já: " Tak kdo to byl? Ona nebo on?"

Babi: "Já nevím."

Já: " Já taky ne. Ale za celý den tu opravdu nikdo nebyl, nikdo tě nepřivedl, ani tě neodvede. Od rána sedíš na židli a nechceš nic dělat."

Babi: "Já už vím. Já si asi spletla barák."

Já: "Nic sis nespletla. Jen se ti něco zdálo."

Babi: "A není možný, že by bydlel tady někde kolem?"

Já: "To pochybuju."

Babi: "A nemáš telefon, že bych mu zavolala?"

Já: "A ty si pamatuješ telefonní číslo?"

Babi: "Počkej. Co von to říkal? Že dělá tady někde..."

Já: "A tobě se tady s námi nelíbí?"

Babi: "Já se budu muset jít podívat naproti do baráku, co tam je za jména. On se sem nedávno přistěhoval."

Babi mě vůbec neposlouchala. Snažila se vybavit si detaily imaginárního hovoru, který se odehrával pouze v její hlavě. Mě v podstatě nevnímala. 

Bylo zbytečné jakkoliv zasahovat do toku jejích myšlenek i vyřčených úvah. Jedna teorie střídala druhou a já v tom měla za chvíli takový hokej, že jsem to vzdala. Vím, že se situace bude zítra opakovat, stejně jako každý jiný den. Jako přes kopírák. 

Babi zkrátka stále někdo chybí do počtu. Ráda bych jí pomohla, ale nevím jak. Ti, o kterých hovoří, jsem v životě neviděla a babi o nich taky nic neví. Dost neřešitelná situace.

Trochu podezřívám Aliho, že má s těmi jejími stavy něco společného. Celý den ho není vidět, ale kolem té čtvrté se znuděně probere a začne s těma svýma trapnýma srandičkama. Já nevím, co ho na tom ještě může bavit.

Pomáhám babi, jak jen můžu a kvůli tomu nepodařenému návratu samozřejmě daleko víc. Na pomyslném žebříčku důležitosti jsem postoupila o další významný stupeň, neboť mi byla svěřena obsluha brány! To už babi opravdu sama nezvládá. Neudrží se pořádně na nohou, a pořád tak trochu vlaje ve větru. 

Už to máme celkem vychytaný, i když je pravdou, že se čas od času něco nepovede. Mívám totiž problém rozlišit, co je zásilka a co je určeno ke spláchnutí. To je nevýhoda nezvyklého spojení dimenzionální brány s poněkud přízemním zařízením. 

Ne vždy je však chyba na mé straně. Přestože jsem babi našila spoustu kusů vkládacích udělátek ze speciálního sacího materiálu, stane se, že zásilku k bráně prostě nedonese. 

Díky propracovanému systému však už tekutina nekončí bez užitku na zemi, ale bezpečně se zachytí na předem stanoveném místě. 

Dalším bonusem je, že tyto pomůcky mohu jednoduše přemáchnout a jsou zase použitelné. To je veliká výhoda, protože to nevyžaduje žádné další vícenáklady či údržbu. 

Mým nejdůležitějším úkolem je pohlídat, abychom omylem neposlaly i onen zádržný materiál. Jednak by to byla škoda, ale hlavně by se nám mohlo ucpat spojení, a to by byl malér.

Trochu složitější je, když babi potřebuje poslat tužší zásilku. Tady už je potřeba dokonalé souhry. Máme rozděleny úkoly. Babi tlačí, co to jde a já se snažím speciálními chvaty posunovat a hlídat trasu. 

Je to šichta, ale jsme tým a není nic, co bychom nezvládly. Tedy, abych nekecala. Taky se to občas nepovede. Co se dá dělat. To je prostě život. Přeci jen jsem ještě v zácviku. 

No nic. Žádný učený z nebe nespadl. Že jo. Snad si to tam nějak přeberou.