Babi vstává pokaždé jinak. Někdy už v sedm, čímž mi tak trochu "hodí vidle" do ranního kolečka. Umí to však protáhnout i do jedné hodiny odpolední. Zatím se mi nepodařilo zjistit, co tento fenomén ovlivňuje, a tak ho beru jako holý fakt, který stejně nedokážu ovlivnit. Zkrátka to tak je a hotovo.
Kolem osmé hodiny babi začala jevit známky vstávání. Rychle jsem dopytlíkovala právě nadrcené kosti pro slepice, připravila čisté prádlo na oblečení a odešla pokračovat v započatém díle. Oblékla se, ale zůstala sedět na posteli. Pokaždé čekám v kuchyni, abych ji učesala a dala snídani, případně rovnou oběd. Čekám, čekám a babi nikde. Šla jsem se tedy podívat, kde to jako vázne. Babi ležela na posteli, schoulená do klubíčka a znova usínala.
Já: "Babi, ty dneska nebudeš vstávat?"
Sedla si, hodila po mně okem, ale neřekla ani slovo. Vypadala impozantně. Výraz obličeje připomínal vyvoranou myš a účesem si nezadala s Engilou Davisovou. Aby dosáhla ještě lepšího efektu, nasadila výraz totálního vyčerpání, za který by se nemusela stydět ani Oskarová hvězda.
Já: "Tak co babi? Budeš vstávat nebo chceš ještě spát?"
Babi: "Oni říkali, že dneska musím ležet."
Já: "Ale prosím tě. Nepovídej. A kdopak ti to říkal? Vždyť tu nikdo nebyl. Koukej vstávat, ať ti můžu nandat jídlo."
Babi: "Já nevím."
Já: "To nevadí. Hlavně, že to vím já."
Dalších dvacet minut se nedělo nic. Babi opět ležela a nevypadalo to, že by na tom chtěla cokoliv měnit. Když jsem se šla zeptat potřetí a babi stále nejevila známky jakékoliv aktivity, vzdala jsem to.
Kolem jedné hodiny se konečně zjevila v kuchyni. Čisté propriety, které jsme ráno nasadily, však za těch pár hodin doznaly značné devalvace. Babi jednoduše rezignovala na všechny portály. Patrně už o její zásilky není v tom širém časoprostoru takový zájem jako dřív. Veškerý materiál původně určený k expedici tak skončil v kalhotách. No co. Musí se zkrátka znovu převléknout. Jenže tuhle fázi babi nemá ráda. Zarputile se odmítala vzdát vlhkého teplíčka. Dalo mi dost práce, přimět jí, aby se z toho zapařeného mokroučka převlékla do čistého.
Postavila jsem před ní oběd a zaujatě jí pozorovala. Jedla v podstatě se zavřenýma očima. Obdivovala jsem, že se po slepu vůbec trefila do pusy. Je fakt, že by to horko uspalo i koně. Klimbala na židli a co chvíli jsem ji musela probrat, aby vůbec něco snědla. Zajímalo by mě, kde to s Alim zase courali. Možná někde, kde je trochu chladněji. Před horkem se člověk prostě neschová.
Když jsem ji tak pozorovala, připomněla mi protagonistky z filmu Ohnivé ženy a oblíbenou hlášku "To by jeden vylít z kůže", protože přesně to dělala. Tělesná schránka zůstala téměř bezvládně na židli a babi dušička si lítala bůhví kde. Tohle "létání" si s Alim užívala téměř do tří hodin, kdy zázračně obživla a zahájila oblíbenou hru na "Jdu domů. Pojď mi otevřít."
Naštěstí přišel Petr a chvíli po něm i náš společný kamarád. Přesně včas, abych se nezbláznila. Hra je to sice moc hezká a babi ji se mnou moc ráda hraje již několik let, ale přeci jen je poněkud monotónní a hlavně dlouhá. Upřímně netuším, co jí na tom pořád baví, protože já už jsem z ní celá jurodivá.
Pustila jsem se do přípravy večeře. Smažený Hermelín s kapiovou tatarkou a bramborem. Všechno jsem si hezky připravila, a protože zrovinka přišla ohlášená návštěva, nechala jsem obalené sýry na stole. Byla to jen chvilka. Maximálně pět minut. V podstatě jsme si jen něco předali a hotovo.
Vrátila jsem se do kuchyně, abych osmažila ty Hermoše, na které jsem se těšila už týden. Podívám se na stůl a už na první pohled mi bylo divné, že jsou na talíři nějak jinak poskládané. Že by je přerovnal Petr bylo dost nepravděpodobné. Kouknu blíž a málem mě švihlo. Na jedné z porcí se dalo jasně spočítat, kolik má babi zubů.
Ta seděla na židli a dělala neviditelnou. Jako kdyby se jí to vůbec netýkalo. Jen sledovala cvrkot a ani nedutala.
Já: "Babi. Kdo to nakousnul?"
Babi: "Já nevím."
Já: "Babi. Nikdo jinej tu nebyl. Vždyť to ještě není usmažené."
Babi: "Jé. Promiň. Já se chtěla jen podívat, co to je."
Já: "A to do toho musíš hned kousat?"
Babi: "Promiň. Tak to pak dej mně."
Já: "Dej to mně...Vždyť mi z toho všechno vyteče."
Chtělo se mi brečet a chvíli jsem musela provádět dechová cvičení, abych se uklidnila. Obalování bylo dávno uklizené včetně umytí nádobí. Chca nechca, musela jsem rozklepnout další vajíčko, udělat hustší těstíčko a pokusit se tu neforemnou díru nějak zaplácnout. Naštěstí se to povedlo a nakonec jsme si všichni přece jen pochutnali. K všeobecné spokojenosti.
Po večeři šla babi do hajan. Během chvilky spala. Na nějaký sýr už ani nevzdechla. Pro mě však důležité ponaučení. Nikdy nic nenechávej v dosahu hladové babi!